Kyperský příběh směřuje s neodvratnou jistotou ke katastrofě. Nelze přehlédnout, že pokusy o záchranu zbytků finanční stability v jednotlivých státech eurozóny jsou stále křečovitější a vedou k horším a horším výsledkům.
Kypr ukázal Evropské unii a zvláště zemím platícím eurem nové obzory, ke kterým je možné pod vlivem zoufalství dospět. Plán na záchranu zbytků finanční stability ostrovní ekonomiky napojené velmi úzce na Řecko, ke kterému dospěly společně evropské a kyperské politické špičky, překročil veškeré zatím formulované hranice. Rozhodnutí sáhnout selektivně do vkladů v bankách je – přes určitou logiku tohoto řešení - tragickým signálem. Zatím asi nikdo neumíme odhadnout, co tento signál spustí. Ale zcela jistě to nebude nic pěkného.
Nemá smysl zde vypočítávat všechny kroky, které mají Kypru pomoci z bankrotové pasti, ale v podstatě jde o to, že se tamní vláda rozhodla vyřešit svoje problémy pomocí peněz zabavených především z účtů majetných cizinců. Jednoduše řečeno budou vklady v kyperských bankách překračující 100 tisíc eur částečně zestátněny, oficiálně zdaněny, přičemž míra tohoto „zdanění“ zatím není jasná. Půjde ale o něco mezi dvaceti a čtyřiceti procenty. Většina těchto vkladů patří nesporně cizincům, hovoří se hodně o ruském kapitálu, ale jde i o britské jednotlivce a firmy a jistě i mnoho a mnoho z dalších zemí – sídlo na Kypru má mnoho firem a jistě desítky nebo stovky jsou jich také z České republiky.
Abychom si „ozdravný plán“ představili v čase. Kyperská ekonomika byla v posledních dvaceti letech a především pak od vstupu do eurozóny postavená na tom, že ostrov fungoval jako daňový ráj. Vkladatelé nenesli žádná kurzová rizika, když všechno fungovalo v eurech, zároveň si užívali velmi nízkého zdanění. Byli tedy na ostrov nalákání v podstatě investiční pobídkou. Zároveň to vedlo k bobtnání bankovního sektoru, který dosáhl více než pětinásobku objemu hrubého domácího produktu země. Protože však byl HDP po dlouhé roky uměle zvyšován růstem v sektoru finančních služeb, pak můžeme klidně hovořit o ještě větším násobku v porovnání s tím, jaké bankovnictví by země měla nebýt celého tohoto „kolotoče“. Kdybychom si to chtěli připodobnit, tak na Kypru je zjednodušeně řečeno na tisíc obyvatel asi tak šestkrát nebo možná i osmkrát větší bankovní sektor než v průměrném státu Evropské unie.
Kyperské banky, naplněné vklady z různých koutů EU i světa, ale neustály svoji velikost a jejich aktiva (důležité je ono propojení s Řeckem) jsou zhusta eufemisticky řečeno „špatná“, což v bankovní mluvě znamená „v podstatě bezcenná“. Tyto banky jsou tedy ve skutečnosti bankrotující podniky. Nebýt celého evropského humbuku kolem pojišťování vkladů a podobných her, byl by příběh jednoduchý. Konkurz bank by věřitelům – tedy těm, kdo vložili do banky peníze – vynesl nějakou část toho, co měli na kontě ve chvíli pádu. Takže toto „zdanění“ velkých vkladů není nic, co by se v prostředí bez našich rozsáhlých regulací nestalo. V tomto směru je vynucení formou „zdanění“ v podstatě jenom chabým pokusem tento proces nějakým způsobem řídit a zbavit ho jisté živelnosti. Ve skutečnosti by tito vkladatelé dopadli daleko hůře tehdy, kdyby Kypr zbankrotoval a byl by odstřižen od eura. Pokud nyní mají šanci na osmdesát nebo šedesát procent svých vkladů, v případě přímého pádu by mohli očekávat maximálně jednotlivá procenta.
Celý tento příběh je také takovou dosti ošklivou pomstou osudu těm lidem a firmám, kteří se rozhodli uniknout z vysokých daní a stále soustavnějšího dohledu většiny zemí Evropské unie někam, kde jim v tomto smyslu bylo příjemněji. Je to hodně důrazné připomenutí, že daňové ráje mají svoje problémy. Kypr není první, vždyť něco podobného jsme již zažili v Irsku nebo na Islandu. Vytvoření masivních daňových výhod nebo speciálních podmínek pro bankovnictví a finanční služby s cílem nalákat do země co největší objem peněz se ukazuje jako postup, který přináší krátkodobý či střednědobý růst, ale v delším horizontu – zdá se – vede vždy k obrovskému problému.
Samotný fakt, že velcí vkladatelé na Kypru přijdou o část svých peněz, není důvodem k nějakému pláči. Podstoupili určité riziko a ukázalo se, že toto riziko bylo skutečné, že se naplnilo. Faktem ale je, že kyperská krize znovu ukázala vratkost eurozóny. A že nás znovu přiblížila nějakému budoucímu okamžiku, kdy již nebude možné dále záplatovat přibývající díry (což je v případě Kypru operace spíše za desetinnou čárkou – tedy nepříliš významná).
Zajímavý je ještě jeden aspekt. Eurozóna mohla Kypru pomoci velmi tiše, zdejší problém je totiž opravdu v podstatě „malý“. Přesto nechala věc dojít na hranu. Berme to tak, že Brusel dal daňovým rájům najevo, že je nebude v budoucnosti tolerovat a využije každou příležitost k tomu, aby je citelně zasáhl.
