Politika je umění možného a ekonomická politika je ekvilibristika s možným. Je proto někdy zábavné sledovat, jak některé politické strany šermují před volbami dojmy a pletou si je s pojmy.
Občas bývám sarkastický a tak návrhy partnerů při jednáních provázím průpovídkami, jako „nikdo vám nedá tolik, kolik vám já mohu slíbit“. Když mi někdo maže med kolem pusy se slovy jako „zdroje jsou“ nebo „dluhy se vlastně nemusí platit, když je zaplatíme novým dluhem“, bývá přímočarý lidový vtip nejlepší odpovědí. A tak se mi moc líbí, že v době před volbami, kdy politici na straně jedné vyjednávají s voliči na straně druhé, slibuje první strana za potenciální hlasy modré z nebes.
Nedávno jsem napsal text „Antikomunistický manifest“ . Jde o rozbor některých zvláště vypečených třešniček z programu komunistické strany. Pan Dolejš, dvojka komunistů na pražské kandidátce a fanda loterijních automatů, mi v Haló novinách odpověděl. Jedním z jeho podivných argumentů bylo, že bych byl pro zvýšení základní sazby DPH na 25 procent.
Tak se na tento problém podívejme nepoliticky, realisticky.
Naše zdanění prostřednictvím DPH je velmi vysoké. Snížená sazba 15 procent (zjednodušeně potraviny), je nejvyšší v Evropské unii. Kdo nevěří, ať tam běží a přehled si může najít třeba zde. Ona i ta standardní sazba 21 procent je proklatě vysoká, ale to teď zrovna nechme stranou.
Čistě ekonomicky je to tak, že nejlepší by bylo mít jednu sazby DPH někde na úrovni 13,5 procenta. Výběr takové daně by byl nejjednodušší, nejlevnější, jedna sazba by zamezila daňovým únikům a tak dále. Prostě platí, že nejjednodušší řešení bývá velmi efektivní z hlediska jeho prosazení a kontroly. To dokonce můžeme povýšit na ekonomický zákon.
Nicméně nejsme v situaci, kdy by mělo smysl uvažovat o sjednocení daně. Rovnou říkám, že pro mne není argumentem tvrzení, že to „nikdo nemá“ a podobně – to totiž není ekonomický argument. Naše situace v oblasti veřejných financí nedovoluje uvažovat o potenciálu jedné sazby. I když, opakuji, by byla ekonomicky nejčistší a správná.
Ekonomie však není věda o číslech, ale o lidech a lidském chování. I ty ekonomické zákony, které stojí na vzorcích, vždycky předpokládají nějaký model chování lidí, jako ekonomických subjektů. Z toho například plyne, že nemohu zvyšovat daně donekonečna, protože nad nějakou hranicí dospěji ke dvěma efektům – potlačím spotřebu (to známe) a donutím lidi přecházet ze zdaněné části ekonomiky do nezdaněné (to také známe). Nakonec vyberu na daních méně než před zvýšením sazeb (zájemci o tento efekt si ho mohou nastudovat zde). Pan Dolejš by to měl ovládat. Komunisté za desetiletí své vlády dospěli ke zdanění naprosto nerealistickému, proti kterému bylo nějakých 25 procent DPH drobnou lapálií. Fungování daňového systému pak zajišťovali obřím represivním aparátem a mimo jiné oním ostnatým drátem kolem republiky.
Když se vrátím k meritu věci: Snížená sazba 15 procent (potraviny, léky) je v době, kdy má část obyvatel opravdu velký problém se svoji životní úrovní, prostě příliš vysoká a devastující. Je nutné jít níže a to podstatně. Hladina 10 procent a popřípadě vytvoření pro některé speciální zboží sazbu ještě nižší (léky), se zdá jako rozumné řešení vedené nikoliv ekonomickou logikou správce daně, ale vnímáním sociální situace. Ovšem veřejné rozpočty jsou v dosti dezolátním stavu – za posledních osm let se dluh (který se platit musí a ne že ne) zvýšil z úrovně necelých 29 procent HDP na více než 46 procent HDP. A i kdybychom se postavili na hlavu, přeroste vbrzku 50 procent. Nemůžeme si dovolit snížit „sníženou“ sazbu DPH bez nějaké kompenzace. V podstatě jediné, co by bylo možné, je růst standardní sazby.
Jako ekonoma mne tento výhled nijak netěší. Čím větší rozdíl mezi sazbami, tím větší prostor pro daňové úniky. Čím vyšší standardní sazba, tím více například stavebních prací bude „bez paragonu“. Jako realista však nevidím jiné řešení. Peníze nerostou na stromech. Další přímočará lidová moudrost, kterou ale mnoho politiků odmítá vzít na vědomí.
Být realistou v zemi, kde se to hemží populisty s hesly „Bude líp“ nebo „S lidmi pro lidi“, je těžké. Dokud mnoho obyvatel věří tomu, že vyřešit problém bankovních poplatků je možné tím, že založím státní komerční banku (což by mělo stovky různých důsledků), budeme v pasti hloupé naivity.
