Koruna skutečně není kryta naprosto ničím

Intervence ČNB skončily, s korunou se nestalo nic dramatického, trošku nám posílila, ale zase ne moc. A ukazuje se, že spoustě lidí pořád vrtá hlavou, jak je to s těmi dvěma biliony korun, co ČNB emitovala „ze vzduchu".

Je to taková záhada, že to lidem do hlavy nejde. A mnoho ekonomů jim na náladě nepřidává, když trousí s výrazně vztyčeným varovným prstem taková moudra, jako že „peníze nejsou kryté vůbec ničím“ nebo „za dva biliony nákladů jsme si koupili nízké mzdy“. A tváří se přitom, jako by sdělovali lidu naprosté šokující novinky nebo výsledky dlouhých let mravenčí badatelské práce. A přitom jsou to takové banality či nesmysly.

Jistě. Peníze nejsou kryté ničím. Nikdy nebyly. Ani zlaté dukáty nebyly kryté ničím jiným než vcelku racionální důvěrou, že jsou zlaté, a vcelku iracionální důvěrou, že zlato nikdy neztratí svou cenu. V dějinách lidstvo používalo jako platidla všechno možné od mušlí až po potištěný papír. Všechny metody kromě směnného obchodu byly naprosto vždycky založeny na důvěře a ničem jiném. Jediná opravdu racionální směna je jedna kráva za dvě prasata. Tečka.

Jako bych to slyšel: Zlato je ale přece věčné. Není. Ve skutečnosti je zlato vcelku na nic, nebýt mobilních telefonů a pár dalších technických vychytávek, tak je zlato prvek na draka. Ano, jistě. Lidstvo se rozhodlo, že zrovna do zlata vloží svůj majetkový chtíč, ale pořád je to jenom dohoda, věc důvěry. Lid sní o měně podložené (kryté) zlatem. Nemálo ekonomů přitakává. Je to součást utopické vize, že lze vybudovat krásnou světlou a naprosto stabilní budoucnost. V takovém světě by prý nebyla inflace, hospodářské cykly by zmizely a přišel by soustavný růst. A svět by byl bez dluhů. Nějak tak to píší hvězdičky ekonomického showbyznysu.

Je úžasné, jak se hlásáním podobných blábolů lze domoci popularity. Vzato důsledně. Co se zlata jako krytí měny týká: Dokonce i za doby, kdy zlato bylo přímo obsaženo v mincích, existovala inflace. Existovala i deflace. Za doby válek, epidemií, přírodních katastrof nastávala inflace, zboží zdražovalo, protože produkce nestačila, nebo se nedala převážet. Naopak za časů pozitivních přicházela deflace, protože produkce rostla. S růstem produktivity práce přicházela deflace, s růstem množství zlata v oběhu (nová naleziště, nové technologie těžby) nastávala inflace. Krytí měny zlatem není v principu zajištění stability měny. (A to už ani nemluvě o tom, že mince přicházejí stěrem o hmotnost, což byl skutečně velký problém a mince „stará“ byla přijímaná se značnou nedůvěrou. Nebo naopak – hospodářské potíže vedly panovníky k šizení mincí, takže jeden stejný „nový“ dukát nebyl vůbec stejný „starý“ dukát, protože ten platil více.)

Zajímavý je příběh bitcoinu a podobných elektronických měn. Ty nejsou kryté naprosto ničím, kromě základního ujištění, že algoritmus jejich existence zaručuje konečný objem emise. Tyto měny by tedy z principu měly být v podstatě vždy deflační – alespoň pokud poroste celková produkce. Tak si ale představme, že produkce (ve hmotném vyjádření) opravdu poroste, ale měny bude opravdu konečné množství a nikdy nepřibude další. Je to nemožné. Nikoliv v rozměru třeba generace, ale v delším úseku to prostě nejde, neboť v podstatě není možná nekonečná deflace.

Vraťme se na zem. Představa „krytí“ měny vychází z jakéhosi poblázněného nápisu na starých komunistických penězích, že tyto „státovky jsou kryty zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé“. Směšné. Shrňme to: Peníze nebyly, nejsou a nikdy nebudou „kryté“. Skutečnost, že někdy byly ze zlata či stříbra a později je bylo možné vyměnit v garantovaném poměru za zlato, je irelevantní. Neboť hodnota zlata je v důsledku dána stejnou důvěrou v to, že toto zlato někdo bude chtít a vezme si ho místo jeho pšenice, vepřů a vína.

Také se nyní s oblibou říká, že zastropování kurzu koruny na tři a půl roku vedlo k nízkým mzdám a k nasměrování ekonomiky směrem k montovnám. Je to úžasná vize teoretiků o zásadním a téměř mytickém vlivu kurzu na ekonomiku. Kurz vliv má, to jistě. Třeba hluboká strukturální krize let 1997 až 1999 byla mimo jiné způsobena absurdním trváním na tezi o kurzu jako „kotvě ekonomiky“. Ale daleko větší vliv měly bankovní socialismus a fatální nevymahatelnost práva.

Pětiprocentní odlišení kurzu od „tržní hladiny“ není strukturální problém. A to zvláště, když celou dobu bylo jasné, že nejde o nekonečný, ale velmi omezený čas (protože tři a půl roku jsou z hlediska ekonomiky okamžik). Za tu dobu nevznikly žádné zásadní „strukturální“ změny, dokonce nebyly ani nasměrovány. Daleko podstatnější jsou takové věci, jako daňové sazby a nastavení daňového štítu, vymahatelnost práva, rigidita pracovního práva, existence a případně úroveň minimální mzdy, odpisová politika, kvalita insolvenčního práva a insolvenčního soudnictví a tak dále. Každý z těchto jednotlivých aspektů strčí svým vlivem kurz do kapsy.

Takže za prvé: Koruna skutečně není kryta naprosto ničím. To se ví, není to žádný šok. Existuje jenom a pouze díky tomu, že důvěřujeme dohodě. Já prodám své služby či práci, někdo jiný mně prodá zase svoje zboží. A zúřadujeme to přes koruny. A za druhé: Kurz koruny není základní pákou ekonomiky. Jeho pohyb nahoru nebo dolů o pět nebo deset procent znamená nepříjemnosti nebo radost pro spekulanty nebo investory ve velkém, ale na reálnou ekonomiku nemá nějaký naprosto zásadní a zlomový dopad.

A konečně: Ty dva biliony nikam nezmizely. Místo nich jsou na kontech České národní banky miliardy eur. Něco kolem 74 nebo 75 miliard.