Před několika týdny oslavila ekonomická věda (za tichého nezájmu médií) naprosté vítězství nad tezí, kterou by bylo možné v nadsázce nazvat Erdoganova doktrína. Ta zní (přesněji ta zněla): S inflací lze bojovat zlevňováním peněz.
Nové vedení turecké centrální banky nicméně nyní zvýšilo hlavní úrokovou sazbu na třicet procent, čímž se cena peněz dostala na úroveň, kterou doporučovaly význačné instituce před zhruba dvěma či třemi lety. K vykreslení celého příběhu ale musíme trochu hlouběji do historie.
Ocitáme se v roce 2018. Po letech prosperity, pravda přerušené jako v celém světě finanční krizí, která ale neměla v Turecku tak zásadní dopad, jako mnohde jinde, se hospodářský zázrak už nějakou tu dobu zadrhává. V roce 2016 proběhl zpackaný a velmi podivný vojenský puč, který se vyznačoval především poněkud nesmyslným obsazením mostu přes Bospor jednotkami, které ani pořádně nevěděly, co tam mají dělat. Zato reakce prezidentské strany Recepa Erdogana byla velmi rychlá, koordinovaná a silná, proběhlo zatýkání, znárodnění majetků (které zasáhlo i některé projekty financované českou stranou) a celkově rozsáhlé čistky. Navíc si Turecko usmyslelo, že k americkým letounům F-35A si pořídí ruské systémy protiletecké obrany a vzájemně je integruje, což v USA vyvolalo nejprve údiv, pak zděšení a nakonec pevné rozhodnutí, že zájemců o F-35 je dost i bez Turecka. Představa ruských inženýrů, kteří ladí dohromady tyto dvě technologie, nemohla samozřejmě projít. Ochlazení vztahů přešlo do obchodní války.
K tomu je ještě potřeba přidat poněkud nestřídmé výdaje i pokračující neschopnost potlačit korupci a posílit vymahatelnost práva. To všechno vedlo ke zpomalení ekonomiky a k růstu inflace na 18 procent. Turecká lira ztratila proti dolaru za jediný rok (2018) přes 40 procent hodnoty. Dalším z důvodů celkového ekonomického rozvratu byla podivuhodná prohlášení tureckého prezidenta, který přišel s myšlenkou, že na inflaci je třeba jít snížením sazeb a vyšší emisí peněz.
Tady je třeba udělat odbočku do světa ekonomických teorií.
Turecký prezident Recep Erdogan je osobnost specifická, nesporně je to výrazný politik, nicméně v ekonomii mu štěstí už tradičně příliš nekvete. Právě někdy před těmi pěti lety se zahleděl do vysloveně menšinového a v rámci ekonomické vědy téměř bezvýznamného názoru, podle kterého obvykle používané léky na inflaci, tedy zvyšování sazeb centrálních bank a fiskální restrikce (minimalizace schodků veřejných financí či rovnou vytváření přebytků), růst cen naopak povzbuzují. K tomu má docházet tím, že vyšší sazby se promítnou do ceny úvěrů a ty zase do cen spotřebitelských. Vládní přebytky odčerpávají peníze z trhu, to vede ke snížení objemu peněz na půjčky, ty zdražují a tím dále prodražují zboží.
Všechny hlavní proudy moderní ekonomie to považují za poněkud absurdní výstřednost, která může být osvěžujícím veselým prvkem na vědecké konferenci, ale kterou není úplně normální zkoušet v praxi. Naopak je shoda na tom, že inflace je v principu funkcí měnové zásoby. Takže čím více předbíhá tempo zvyšování objemu peněz v ekonomice tempo růstu produktu, tím rychleji porostou ceny alias inflace. Když centrální banka drží své úroky nízko, umožňuje rychlejší uvolňování peněz do ekonomiky, protože více podniků a spotřebitelů si může úvěr dovolit. A podobně: Čím větší je schodek veřejných financí, tím větší balík nových peněz je uvolněn do ekonomiky prostřednictvím výdajů vlády a veřejných institucí. Pokud ale v ekonomice objem peněz roste rychleji než objem zboží a služeb, které je možné koupit, nastává nerovnovážná a především nestabilní situace. Přebývající peníze vytvoří novou poptávku, proti které ale nestojí dostupné produkty a služby. Výsledek je jednoduchý. Trh dá podnikatelským subjektům signál, že je možné prodávat dráže než dosud, takže zboží je obratem „přeceněno“ (zdraženo). Cesta k rovnováze není jednoduchá, ale směřuje k tomu, že se finančně vyjádřený objem dostupných služeb a zboží dostane do (zhruba) rovnovážného stavu s objemem peněz.
Posuňme se do doby krátce po pandemii, tedy asi tak dva roky dozadu. Dlouhodobě realizovaná turecká strategie nízkých sazeb celkem logicky nevede ke snížení inflace, která dosahuje meziročních hodnot kolem 40 procent. A právě tehdy experti navrhovali zakročit razantně růstem sazeb někam alespoň ke třiceti procentům a omezením státem garantovaných úvěrů. Nestalo se. Prezident Erdogan naopak uskutečnil v následujících měsících dalších několik změn v čele centrální banky, protože stále nemohl najít vedení, které by se bez odporu řídilo jeho doporučeními. Pak udělal také několik výměn ve vedení statistického úřadu, protože se mu nelíbila čísla o nadále soustavně rostoucí inflaci. Výsledkem bylo, že jakkoliv byla oficiální čísla úctyhodná (postupně i 80 procent meziročně a více), alternativní zdroje mimo jiné z řad bývalých šéfů statistického úřadu udávala data podstatně vyšší – někde nad 130 procenty.
Je třeba říct a uznat jednu věc. Je zcela nepochopitelné, že i v tak neskutečné a pro Čecha až absurdní ekonomické situaci (pět let s inflací nad padesát procent ročně a s měnou, která se stala vůči dolaru či euru skoro bezcennou) dokázal Recep Erdogan v květnu 2023 vyhrát další volby. Někdo by mohl poukázat na to, že nebyly tak úplně demokratické, protože všechna klíčová média jsou v podstatě pod vlivem jeho strany Lidová aliance. A ano, asi nebyly úplně férové. Ale nebyly ani zmanipulované.
Nicméně před nimi řekl velkou věc. Totiž, že ta teorie nízkých sazeb možná úplně nefunguje. A že se tedy po volbách přestane míchat do měnové politiky a nechá národní banku dělat svoji práci.
Takže Turecko zažívá od voleb éru jestřába. Sazby začaly obratem růst a na konci října tohoto roku povolební vedení turecké centrální banky zvýšilo základní sazbu na oněch třicet procent. To je na hladinu, kterou doporučovali ekonomové před těmi dvěma lety.
Potíž je, že turecká ekonomika si po těch letech inflaci zakódovala do svých genů. Hluboko a silně. Její krocení bude nyní chtít tvrdší recept, než takový, který by fungoval před dvěma lety. První vlna růstu sazeb příliš nezabrala. Inflace je na 59 procentech. Zastavení spotřebitelských cen bude vyžadovat další oběti a sazby přinejmenším u padesáti procent, možná i měnovou reformu, protože turecká lira v dnešní podobě nemá, o co by se opřela. Měna stojí na důvěře. A ta se těžko hledá v tak nestabilním hospodářském systému.
Erdoganova doktrína levných peněz je nicméně mrtvá. Což je dobře. Pro Turky by tedy bylo ještě lepší, kdyby se nikdy nenarodila. A jaké poučení z tohoto příběhu vlastně plyne? Třeba to, že občas je dobré ekonomy alespoň vyslechnout. Lze si tak ušetřit ošidné procházky slepými uličkami.
