Komunistické referendum

Komunistický nápad vytvořit Národní frontu za referendum o církevním majetku (nebo jak to formulovat) je vychytralý pokus líznout si trochu více moci. Je to velká lež pod heslem „Všechnu moc lidu“.

Náprava majetkových křivd spáchaných na církvích je velmi nepopulární téma. Veřejné mínění míní, že lidu tak byly odcizeny nějaké hodnoty a majetek, který byl „přidělen“ církvím, především církvi katolické. Je tu ve hře nějaký dosti značný majetek a k tomu významná suma peněz, které budou postupně vypláceny. Zajímavé je, jak pod nánosem negativní argumentace kolem „restitucí“ (přičemž o restituce vlastně nejde, ale to je vedlejší) mizí jiná významná suma peněz, která naopak vyplácena být přestane (církve budou postupně – během 17 let - odříznuty od státního rozpočtu, což je jednoznačně správné). Neexistuje žádný důvod, proč by veřejné rozpočty měly vyplácet mzdy kazatelům jakékoliv církve. Z dlouhodobého hlediska bude vrácení majetku církvím pro stát výhodné, sedmnáct let bude klesat státní příspěvek, až zanikne zcela. Třicet let bude splácen majetek, který nelze vrátit. A pak konečně nebudou mít státní moc a církve z hlediska peněz nic společného. Věci se dostanou do té podoby, v jaké mají být.

Zpátky k tomu komunistickému podvodu. Referendum je výborná věc a přímá demokracie má velký význam. Přímá volba prezidenta, starostů, hejtmanů, většinový volební systém, to všechno jsou velmi rozumné kroky. V odpovědné zemi odpovědných občanů. Čímž neříkám, že občané ČR nejsou odpovědní, to jistě jsou. Nicméně odpovědnost musí být i na straně politiků, což je ještě důležitější. Podívejme se, kam chtějí někteří vychytralí lidé českou politiku a české občany kormidlovat.

Tedy má být referendum o zákoně, který byl přijat, je platný a nabyl účinnosti. A posvětil ho i Ústavní soud. Pokud opravdu politická reprezentace na tuto myšlenku kývne, je možné vyhlásit referendum o čemkoliv. Dejme tomu: co kdybychom si jako Svrchovaný Lid této země usmysleli, že prostřednictvím referenda znárodníme (za symbolickou náhradu) veškerý majetek privatizovaný v letech 1990 až 2013 a to i v případě, že již není v rukou privatizátorů? Na základě precedentu s církevním majetkem by to bylo možné. To je hodně velká divočina, ale mohli bychom si usmyslet znárodnit alespoň veškerý restituovaný majetek. Nejen církevní, ale všechen. Nebo by bylo možné jít na to jinak a znárodnit referendem majetek jenom některých lidí – třeba Andreje Babiše. Že to jsou nesmysly? Samozřejmě, dokonce jsem přesvědčen, že žijeme v zemi rozumných lidí, kde by se pro takovýto stádní komunismus nenašla většina. Jenže váhání řady politiků nad tím, zda by jim taková referenda přece jen neumožnila větší moc, varuje.

Nejsem nadšen z podoby Zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Ale tento zákon platí a není proti ústavnímu pořádku. Existuje podstatný rozdíl mezi tím, co je demokracie a co republika. První znamená vládu lidu (vládu většiny, přičemž nikde není řečeno, že většina vládne dobře a především není jisté, že vůbec ví o tom, že vládne). Republika je věc veřejná – vláda zákona. Znamená, že zákon platí pro každého stejně a mimo jiné i to, že ho nelze retroaktivně měnit podle okamžité nálady a rozmaru většiny.

Dobře udělaný zákon o referendu (který by například znemožňoval referendum o tom, že slunce nad Českou republikou nezapadne, nebo referendum o tom, že lidé s japonskými předky nesmí být politicky činní, nebo referendum schvalující retroaktivní legislativní úkony) potřebujeme. Nebo přesněji řečeno: byl by vhodný. Ale kdo si alespoň trochu váží vlastní svobody a svých občanských práv, měl by být velmi opatrný ve chvíli, kdy se jednou z podstatných diskusí kolem sestavování nové vlády stává licitování o referendu, jehož otázka by znamenala opravdový návrat do února 1948. Občanská práva jsou ten největší výdobytek, který vlastníme – a tato práva jsou konstituována, určena nebo i omezena v Ústavě a návazných zákonech. Pokud o nich necháme ad hoc rozhodovat náhodnou většinu a to v úzce politických souvislostech, vzdáváme se nenahraditelné části svobody a práv.