Klidně sedíme, nic neděláme, čekáme

Stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, není dobré – jak nás ostatně učí staré přísloví. A vyvozovat brzký příchod krize kvůli tomu, že loňský růst HDP byl pomalejší než ten předloňský, to je prostě absurdní.

Konec konců, ono to není za poslední roky poprvé, co růst české ekonomiky zpomalil. Když si ta čísla napíšeme popořadě od roku 2014, tak řada vypadá takto: 2,7; 5,4; 2,4; 4,5; 3,0. To spíš připomíná jo-jo, nikoliv nějaký soustavný rychlejší a pak pomalejší růst či dokonce pád. Smiřme se s tím, že česká ekonomika je v tomto směru poněkud neposedný systém.

Na druhé straně. Katastrofičtí věštci problémů mají slušné argumenty. To je třeba přiznat. Německo loni zažilo devátý (ano, skutečně, to není překlep) růstový rok za sebou. To nejde nekonečně dlouho. Pravda je, že v některých těch letech šlo o zvýšení výkonnosti, které ani moc nestálo za řeč, ale růst to pořád byl.  Loňský rok také nedopadl nijak excelentně, ale zase: pořád byl plusový. Ostatně co by mnoho jiných zemí dalo za růst 1,5 procenta. Fakt ale je, že Německo objektivně ztrácí dech. I když desátý rok s růstem nejspíše také „dá“, možná i ten další jedenáctý, budou to čísla, která jsme kdysi všichni označovali za „kladnou nulu“.

Skutečně od Německa příliš mnoho kladných impulsů pro letošek a pro rok příští očekávat nemůžeme. Nejbližší západní sousedé budou mít vlastních problémů dost. Stejně, jako zbytek Evropy. A možná i zbytek světa.

Protože: K tomu připočtěme Brexit, který skutečně může dost zamíchat kartami. Pořád platí, že je zde obchodní spor mezi USA a Čínou a USA a Evropskou unií. Rozpočtové napětí v Itálii by se dalo kájet. A teprve za pár měsíců bude jasné, co přineslo nedávné stažení se Evropské centrální banky z dluhopisového trhu a tedy ukončení fáze kvantitativního uvolňování. Ne, ne, vnějších impulsů se nedočkáme, nikdo nás na laně své prosperity nepotáhne. Ani Čína ne, ani Rusko ne.

Potřebujeme vnitřní podněty. Lepší náladu, vhodné úspory v mandatorních výdajích a místo nich více investic nebo klidně i vyšší důchody, protože ty podpoří spotřebu. Když mluvíme o bytové krizi, tak právě bytová krize je přesně ta situace, kterou je možné proměnit ve významný růstový ekonomický impuls. Zjednodušení stavebních zákonů a předpisů, větší podpora soukromé výstavby, to jsou odpovědi na bytovou krizi i na obavy ze zadýchání ekonomiky.

Z poslední doby mám pocit, jako by mnozí lidé v této zemi s nějakou podivnou fascinací upřeli svoje oči k obzoru a začali vyhlížet ničivou vlnu tsunami, nějakou krizi, kterou sotva přežijeme, natož abychom ji přežili ve zdraví. Proč ten defétismus, tomu nerozumím. Máme mnoho možností a velký prostor pro kroky směřující k posílení české ekonomiky. Můžeme podporovat robotizaci, automatizaci, můžeme zjednodušit a udělat pružnějším pracovní právo – a třeba zároveň „výměnou“ i zkrátit pracovní dobu. Můžeme digitalizovat státní správu. Můžeme reformovat celý systém dotací a získané peníze napřít do podstatně užitečnějších směrů.

Je k dispozici takových možných kroků daleko rozumnějších, než sledovat obzor, jestli už nepřichází ta dlouho očekávaná katastrofa. Zároveň ale platí, že času na reformy je vždycky nedostatek. Zvláště, když nás – zdá se – baví sedět s rukama v klíně a čekat, až to bouchne. A až to bouchne, tak začneme jeden přes druhého křičet: „Já to říkal!“