Náš svět glorifikoval ekonomický růst jako charakteristiku, která nám říká, že všechno je v pořádku a svět je krásný. Pokud rosteme, jsme spokojení. Když stagnujeme, klepeme se strachy. A pokud nastane pokles, vypuká panika. Naše civilizace již neumí snášet cokoliv, co i jenom vzdáleně připomíná snížení ekonomické výkonnosti.
Jsme velmi změkčilí a s gustem ubíjíme posly špatných zpráv. Politik, který by voličským masám říkal holou pravdu o ekonomické budoucnosti, je mrtvý, ještě než volby vůbec začnou. Obyvatelé vyspělých zemí nejsou ochotni skutečně a důsledně řešit hospodářské potíže a dokonce nejsou ochotni ani poslouchat špatné zprávy.
A proto pokračuje tištění bankovek bez toho, že by tyto peníze měly podklad ve zvýšení produktivity a růstu ekonomické výkonnosti. Tuto autodestruktivní činnost provozují všechny významné centrální banky na světě. Americký FED tomu říká naprosto geniálně „kvantitativní uvolňování“, jinde mají nádherný výraz „nekonvenční měnová politika“ – ten je oblíbený zvláště v Evropské centrální bance. Ale stejně postupují i v Japonsku a dokonce i v Bank of England. Jako kdyby na problémy vyspělých ekonomik bylo jako lék možné ordinovat další a další tištění různobarevných papírků s jakýmisi nominálními hodnotami.
Těžko říci, jak hromadami peněz zalepit takové problémy, jako je pokles technického náskoku vyspělých ekonomik před zbytkem světa, snížení rozdílů v produktivitě práce mezi špičkou a chvostem a zároveň fakt, že ve vyspělých zemích produktivita roste stejně nebo pomaleji než mzdy, ale v zemích BRICS a obecně v méně rozvinutých státech je to přesně opačně. Produktivita tam totiž roste daleko rychleji než mzdy, což samozřejmě podporuje konkurenční schopnost. Ve skutečnosti vytištění jakéhokoliv množství peněz nepomůže vyřešit zmíněné reálné potíže vyspělých států ani z té nejmenší části. Spíše vyvolá další ještě méně řešitelné problémy.
Eurozóna a zbytek Evropy (v podstatě bez České republiky) pomalu oslavují konec recese a připravují se na růst ekonomiky. Po několikanásobném propadu z posledních let a vytvoření nových bilionů eur dluhu ani nic jiného není možné. Stejně se však nemůžeme divit, když šéfová Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová varuje před tím, aby centrální banky opustily příliš brzy „nekonvenční měnovou politiku“, což by podle ní mohlo podkopat stabilitu tohoto „křehkého“ růstu. Jinými slovy říká – pokračujte v tisku! Za papír si koupíme prosperitu.
Paní Lagarderová je z Francie a právě tato země je na tom trochu podobně, jako Česká republika. Není divu, že vybízí k dalšímu pokračování nekonvenční měnové politiky, protože Francie nutně potřebuje maskovat fakt, že je hospodářsky vyčerpaná. A není také divu, že právě francouzský prezident Francois Hollande opakuje fráze o konci recese každý den (a někdy i dvakrát). Snaží se u svých voličů zahnat strach z toho, že jeho země hospodářsky stále více zaostává za státy, které udržely kurz rozpočtových škrtů a stabilizace financí, racionalizace výdajů a konzervativního přístupu k daním.
Každý evropský politik svým voličům někdy slíbil „ekonomický růst a nízkou nezaměstnanost“. A každý jednoho dne došel k tomu, že je sice nutné pro vítězství ve volbách tyto holuby na střeše slibovat, jenže je prakticky nemožné tučné ptáky chytat. Takže je potřeba splnění slibů alespoň markýrovat a vydávat vrabce za větší živočišný druh. Je tedy nutné vytisknout nové peníze a za ně postavit další dálnice a železniční koridory. Takový postup umožní ukázat rychlý úspěch. Když budeme do ekonomiky pumpovat další a další peníze, do určité chvíle se alespoň nějaké zlepšení situace dostaví. Politik podstoupí raději nové zadlužování země a bude lhát o vizáži vrabců ve srovnání s holuby, než by vysvětloval davům, že situace ekonomiky si vyžaduje bolestné řešení postního typu. I proto s námi zůstává démon kvantitativního uvolňování. A proto jsme ujišťováni, že kráčíme k růstu.
Ve skutečnosti se ale podařilo jenom a pouze zamaskovat pravý stav věcí hromadami nově vytištěných peněz. Což ale znamená, že jednoho dne bude muset přijít opravdové očištění ekonomiky. Pro Evropu a další vyspělé země to bude znamenat, že si budou muset přiznat: Naše produktivita práce a náš technický náskok již nejsou takové, abychom udrželi stávající životní úroveň.
