Kde končí rozum, tam začíná politika, aneb o exekucích a vysavačích

V politických kruzích probíhá již delší dobu diskuse o teritorialitě v exekučních řízeních. Na první pohled poměrně rozumná myšlenka v sobě skrývá několik opravdu nebezpečných nášlapných min, které ekonoma musí vyděsit.

Princip teritoriality má v jednoduchosti znamenat, že by jednotlivé exekuce dostávali místně příslušní exekutoři „přidělené" a to nejspíše podle krajů (přitom není jasné, zda krajů soudních nebo správních, v čemž je značný rozdíl), nebo podle okresů. Klíčovým prvkem na tomto systému z pohledu ekonoma je, že by vůle věřitele byla nulitní.

Jednoduše formulováno současný stav znamená, že pokud se jako věřitel domohu exekučního titulu (například pravomocného rozsudku), pak podám návrh na nařízení exekuce a vyberu si exekutorský úřad podle svého uvážení. Mnoho věřitelů nemá s exekucemi příliš zkušeností, takže si vybere úřad ad hoc, často asi teritoriálně.  Avšak věřitelé s mnoha dlužníky (například banky, telekomunikační společnosti, dodavatelé energií a mnozí další) mají poměrně přesný přehled o kvalitě práce exekutorských úřadů, takže povětšinou zadávají vymáhání svých pohledávek pouze jednomu nebo několika málo exekutorům.

Všimněme si základní premisy, totiž že exekutora si vybírá věřitel, nikoliv dlužník. Primitivní příklad: když přijdete pro vysavač do elektra, také nemáte povinnost koupit Rowentu, ale vybíráte si z většího množství značek.

Teritorialita by do tohoto nesporně spravedlivého principu významným způsobem zasáhla. Principiálně by byl exekutor zvolen dlužníkem. Totiž situace je ta, že soudem příslušným v případě dluhu je soud v místě trvalého bydliště dlužníka. Takže exekutor by se přiděloval podle toho, kde by měl dlužník hlášené své trvalé bydliště.

To je však vlastně jenom zjevné okleštění práv věřitele. Pokud pohledávku chápeme jako určitý soubor práv, pak jedním z těchto práv nutně je i právo volby způsobu vymáhání. Výběr exekutora (tedy sice privátního subjektu, ale vykonatele vůle soudu) k nim naprosto zjevně patří. Pokud je mi státem uzmuto, jde o nespornou újmu, za kterou nedostávám jako majitel práv adekvátní náhradu.

Tento závěr ještě bude dosti podstatný.

A nyní si vezměme příklad z minulosti. Před privatizací exekutorské agendy, tedy před rokem 2001, byla vymahatelnost pohledávek uváděna ve výši tří procent z jejich objemu. Tehdejší soudní vykonavatelé (dodnes ostatně existující a pracující jako alternativa systému soukromých exekutorů) byli vlastně tím systémem, ke kterému by vedla teritorialita. Vykonavatelé jsou zaměstnanci soudu do jisté míry, ale pouze nepřímo, zainteresovaní na svém úspěchu. V případě zavedení teritoriality soukromých exekutorů by tito zůstali soukromými osobami, ale s jistým přílivem zakázek (v rámci teritoria se totiž mají případy přidělovat „poměrně", což znamená, že pokud by v teritoriu bylo deset exekutorů na 80 000 exekucí, každý by měl osm tisíc případů bez ohledu na svoji výkonnost).

Došlo by k velmi zvláštní situaci. Exekutor by byl i nadále vykonavatelem vůle soudu, dokonce oproti dnešku by měl zaručený příliv případů, stal by se však v podstatě zcela nezávislý na jakémkoliv přání věřitele, tedy sklutečného majitele pohledávek, které by vykonával. Došlo by k nejhorší možné kombinaci - soukromník by se stal monopolistou ve "svém dílu pohledávek". Vlastně moc dobře víme, jak se chovají monopoly.

Každý člověk se chová nějakým tržním způsobem, určitým způsobem se začleňuje do dělby práce a vztahů s jinými lidmi a s jinými ekonomickými subjekty. Co se stane, pokud exekutor (podnikatelský subjekt) vstopupí do monopolistické situace zajištěného přísunu exekučních případů? Ekonomická logika pak velí pracovat s minimem zaměstnanců a soustředit se na případy, kde zcela zjevně majetek nebo příjem u dlužníka existuje, protože vymožení je pak levné a pro exekutora vysoce ziskové. Všechny složitější případy by exekutor nechal být, protože by bylo třeba vynaložit na vymáhání nemalé náklady s vidinou nejistého výnosu. Jediné, co by ekonomicky přemýšlející exekutor činil, by byly nejlevnější kroky, které by ho uchránili před výtkou nečinnosti. Rozesílal by tedy dopisy se žádostmi o součinnost. Po několika letech poštovních tanečků by oznámil nevymahatelnost pohledávky a poslal věřiteli (ano, tak to je!) účet za svopje náklady a "služby". Exekutorovi v monopolistickém postavení se totiž nevyplatí velké množství pohledávek vymáhat.

Nynější systém soukromých exekutorů přináší věřitelům obvykle 30 až 40 procent dluhu, v případě teritoriality by ale došlo k drastickému poklesu. Pravděpodobně nikoliv na zmíněná tři procenta, ale jistě daleko blíže k nim než k současnému stavu.

Rozdíl mezi nynějšími dejme tomu 40ti procenty a budoucími teoretickými třeba deseti procenty je finančně vyjádřenou újmou věřitelů, ke které by došlo zavedením principu teritoriality. Můžeme se pouze dohadovat o tom, o jak velkou sumu jde - Exekutorská komora totiž zveřejňuje jenom hanebné minimum statistických údajů, ve skutečnosti bychom to mohli nazvat spíše hanebnou nulou. Možná by bylo nejlepší donutit před nějakými zmatenými pokusy o novelizaci Exekučního řádu tajnůstkářskou komoru zákonem nejprve k úplnému zveřejnění statistik za celou dobu její činnosti a pak teprve debatovat o změnách. Neboť legislativa nemá být o dojmech, ale o pojmech a těžko si představit novelizaci ekonomicky důležitéhjo zákona před tím, než vůbec víme, jak tento zákon funguje ve stávající podobě.

Pracujme nicméně s tím, že nyní vymožená částka je 17 až 20 miliard korun ročně. Suma vymožená po případné teritorialitě by pak mohla být asi 5 miliard korun. Rozdíl je dramatický. A těžko si představit, že by se věřitelé jenom tak vzdali částky někde mezi dvanácti až patnácti miliardami korun. To je vyčíslení oné újmy, kterou by stát způsobil změnou legislativy.

Ve skutečnosti tedy platí: Proti teritorialitě stojí všechny ekonomická argumenty. Neexistuje jakýkoliv hospodářský důvod, proč teritorialitu zavádět.

Na závěr by se slušela ještě jedna poznámka. V této souvislosti se často mluví o teritorialitě notářů a teritorialitě insolvenčních správců. V obou případech reálně teritorialita vůbec neexistuje. U notářů se vyskytuje pouze ve věci dědických řízení. U insolvenčních správců zase jenom u části insolvenčních řízení (těch menších, zvláštní správci mají celorepublikovou působnost) a navíc si věřitelé mohou soudem přiděleného správce poměrně snadno převolit a vybrat si podle svého uvážení jiného.