Jen připomínám: Máme se skvěle

Když člověk poslouchá lidi po hospodách nebo čte noviny, dost často musí mít nutně pocit, že jsme na tom tragicky. Tak jenom nesměle připomínám: Máme se skvěle.

Ujasněme si to na číslech. Co se týká hrubého domácího produktu na hlavu (obyvatele), jsme podle CIA FactBook na devětapadesátém místě (z 230 zemí). Když ale odečteme státy – nestáty jako ostrov Man nebo třeba Jersey, posouváme se s přehledem do středu čtvrté desítky s 28,4 tisíci dolarů na obyvatele. Podle OSN je Česká republika na osmadvacátém místě co se týká „indexu lidského rozvoje“, což můžeme považovat také za „kvalitu života“ (nejde jenom o ekonomiku, ale i sociální aspekty, zdraví či kriminalitu). Podle podobně koncipovaného žebříčku společnosti Deloitte jsme dokonce dvaadvacátí. Charakteristické přitom je, že v anketě, kterou k informaci o tomto výsledku připojil server TN.cz spojený s televizí NOVA, tři čtvrtiny respondentů vyjádřily nespokojenost s kvalitou života v České republice. Na což lze říci jenom jedno: mnoha Čechům by prospěl několikatýdenní výsadek do takových radostných oblastí, jako Jemen nebo Středoafrická republika.

Samozřejmě samotná nespokojenost není nic špatného. Touha být lepší je naprosto v pořádku. Napnutá správným směrem vede ke zlepšování. Jenom jestli to ale není spíš koukání po těch, kdo mají více a užírání se závistí. Nicméně to ať si každý přebere sám.

Ve skutečnosti se ale máme výborně. Dokonce i ti, kteří trpí nouzí nebo nedostatkem, jsou na tom stále podstatně lépe, než nějakých osmdesát nebo více procent lidstva. Příliš jednoduše zapomínáme na to, že žijeme na kontinentě, kde jsou války po dlouhá desetiletí velmi výjimečné, kde se dostane zdravotní péče v podstatě každému, kde chudoba neznamená dlouhodobé hladovění, kde většina lidí (nikoliv všichni, ale jistě většina) má velký prostor pro rozvinutí svých schopností a dovedností… Pokaždé, než vyslovíme něco radikálního, měli bychom si to pětkrát zopakovat.

Ale podle odpovědí z oné ankety (aniž bych ji chápal jako nějak reprezentativní) se zdá, že štěstí nám to stejně nepřináší. Jistě, je to do značné míry banální konstatování. Ale banalita může být – bohužel – hluboce pravdivá. S prázdným žaludkem se štěstí hledá těžko, ale zdá se, že s plným to nejde o mnoho lépe. Kdo jenom chvíli poslouchá český veřejný prostor poslední doby, musí nutně přemýšlet o tom, jestli se mnoho lidí soustavně nepřejídá a zda jim to nezatemňuje mozek.

Národy Evropy jsou zhýčkané a vinu za svoje problémy kladou na politiky. Zato úspěchy a doby prosperity jsou vždy tak nějak výsledkem drobné práce. Ostatně vždycky platilo, že úspěch má mnoho otců, ale neúspěch je sirotek. Nicméně o to zde tolik nejde. To hlavní je jinde, totiž v základním rozporu demokratické politiky uvnitř blahobytných států. Právě onen blahobyt se stává natolik silnou a dominantní kartou, že nutně vytahuje nahoru politiky stále méně a méně odpovědné. Podívejme se dnes napříč Evropou. Zvláště neúspěšní volí populisty – Řekové či Maďaři jsou toho příkladem. Populismus různých forem posilu a Strany pečených holubů do huby získávají na významu.

I přesto žijeme (nesporně) v nejlepší době na (téměř) nejlepším místě. Stejně ale dopřáváme stále větší pozornost banalitám a zbytečnostem, stále menší pozornost zato dostávají věci opravdu podstatné. Máme se skvěle a měli bychom to daleko více oceňovat a každý podle svého naturelu za to také děkovat. Určitě by to bylo minimálně vkusnější, než to neustálé nadávání na poměry.

P.S. Před pár dny zemřel Ludvík Vaculík. A tak jsem si řekl, že do svých nejbližších blogů budu dávat úryvky z jednoho jeho fejetonu, který napsal snad v roce 1988, ale který mi připadá současný, až hrůza. Jmenuje se „Čí je svět?“ Začíná přímočarou myšlenkou, zda jsou si opravdu všichni lidé rovni. A zde jeden jeho kus, skoro závěr, který neberte – prosím – jako výraz elitářství, ale jako ozvěnu jistého zoufalství, které sdílím. A samozřejmě je to hlavně geniální tečka za úvahou, kterou jsem nepoměrně méně zkušeným perem načrtl výše, tedy i já říkám, že svět je plný lidí, kteří svůj svět odmítají přijmout:

„Velice často si říkám, kam se poděli všichni ti lidé, co ve starší Evropě byli čeledíny, kočími, služkami a pradlenami, nádeníky a bez řemesla, tuláky, pasáky dobytka, ale také kramáři, ponocní, posluhovači, písaři a potulní zpěváci? Měli ve společenské stavbě své místo - dobré, horší, špatné, ale přesné. Myslím si, nevím, zda to není jen vliv mé špatné četby dobré literatury, že tito lidé většinou měli svůj obraz světa, který byl úplný. Zmenšený, ale úplný. A že ho přijali. Měli tedy svou sociologii, filozofii, dokonce kosmogonii, zařadili se do ní, ba snad v ní i panovali. Kočí přece měl být nač hrdý - na dobré koně a pěkně vystrojený vůz. Kam se lidé tohoto vybavení dostali dnes? Nevíme, nepoznáváme je. Ale svět je plný lidí, kteří svůj svět odmítají přijmout. Velký svět, jenž se k nim všemi způsoby dere, nechápou, s malým se nespokojí. Tito nádeníci továren, pradlenky módního a kosmetického salónu, posluhové úřadů se chytají všeho, co je zdánlivě přeřazuje výš - motorů, elektroniky, politických stran, drog a zbraní. Ale svět jim naopak uniká, a nám také.“