Jak to, že ruská ekonomika roste a jak dlouho jí to vydrží?

Lidé občas mívají tendenci brát některé budoucí události jako hotovou věc, jako téměř osudově danou jistotu. Obvykle to nedělá žádné velké škody. Problém je, když jde o ekonomiku. Pak může být předpojatost problém.

Za pozornost stojí, že to není specialita ekonomických laiků, ale jde o něco, co se běžně děje i profesionálům z akademického i podnikatelského prostředí. Tady je několik příkladů předpokladů postavených na zcela chybných premisách.

Asi si to pamatujeme všichni, že během uvalování sankcí na Ruskou federaci mnoho lidí očekávalo téměř okamžitý výsledek včetně zhroucení ruského hospodářství. Podobně znělo, snad jen o trochu později, že Ruskem se povalí hyperinflace a smete celé generace obyvatel do chudoby. Či třeba mnohdy opakovaná „jistota“, že ruská ekonomika bude s pokračující válkou relativně brzy stále více klesat a ztrácet výkonost.

Občas se objevil hlas rozumu a uváděl tato skutečně naprosto přehnaná čekávání na pravou míru. Například kolegyně Kislingerová zde na blogu publikovala k této problematice několik textů (namátkou ZDE a ZDE).

Absurdní závěry vyvozené z detailu jsou ale běžné i s opačným „znaménkem“. To jsou zase tvrzení, že měnou budoucnosti je zlatý rubl nebo že Rusko přebírá otěže světové ekonomiky buď samo nebo společně s BRICS. I o tom by se na iDnes našly texty (za mne třeba ZDE a ZDE).

To celé je problém s indukcí, tedy s vědeckým postupem, kdy jsou z detailu vyvozovány obecnější závěry. Klasický příběh jsou ony slavné bílé labutě zpopularizované Talebem. Dokud Evropané nedorazili do Austrálie a nad hlavami jim nelétaly labutě černé, byli naprosto neochvějně a jistě přesvědčeni, že existují pouze bílé labutě. Potíž indukce prostě je, že snadno vede na scestí.

Pak zde máme princip kyvadla. To vyrovnává výkyv na jednu stranu v podstatě shodným (co do délky a rozsahu) výkyvem na stranu druhou. Takže trošku nadneseně po období „masáže“ ve stylu „ruská ekonomika se do roka a do dne zhroutí“, což je tvrzení stojící na vetchých základech, nutně následuje období „ruská ekonomika je silnější než kdykoliv dříve“, což má ještě absurdnější základ. Jenže po „zklamání“ z nesplnění předchozích predikcí se snadněji prosazuje i úplný nesmysl negující dřívější tvrzení.

Poslední zprávou, která vyvolala nemalý ohlas a dalekosáhlé teorie, byly vcelku optimistické odhady růstu průmyslu a celkově ekonomiky v Rusku. A také informace, že ruská inflace je meziročně 7,5 procenta, takže formálně nižší než v České republice.

Inflaci nechme stranou. Těm datům nikdo nevěří. Umírněné nezávislé odhady mluví o dvojnásobku, jiné o 30 nebo i více procentech. Oficiálním výstupům statistiků asi nevěří ani centrální banka, protože jak jinak chápat prosincové zvýšení klíčové sazby na 16 procent. Abychom to viděli v souvislostech. Od července 2023 se klíčová sazba dostala na více než dvojnásobnou úroveň. Oficiálně ve stejném období vzrostla inflace z 5,4 na 7,5 procenta. Nepoměr je zřejmý. Šéfka centrální banky Elvira Nibiullina na tiskové konferenci k poslednímu růstu pouze na okraj „utrousila“ mimořádně zajímavou informaci: Uvnitř banky i od externích poradců zazněly hlasy na velmi razantní až šokový růst sazeb. Ta zmínka se nemusela vůbec objevit a určitě nebyla vyslovena bez nějakého úmyslu.

Ale ještě zajímavější je otázka růstu průmyslu a celkově ekonomiky. Poslední odhady pro rok 2023 mluví o růstu možná až kolem 2,5 či dokonce tří procent a pro rok 2024 jsou obvykle predikovány výsledky mezi jedním a dvěma procenty plus. To jsou pěkná čísla, určitě lepší, než na jaká pomýšlí například eurozóna.

Ale to celé za situace, kdy vojenské výdaje spotřebovávají snad až třetinu či dokonce 40 procent rozpočtu. Oficiálně má být letos schodek federálního rozpočtu pod plánovanými dvěma procenty HDP, a dokonce nižší než jedno procento. Příští rok by i přes naprosto mimořádný plánovaný růst výdajů měl schodek zůstat v dvouprocentním pásmu. A však řada ekonomů poukazuje na nesoulad v datech a číslech s tím, že část federálního schodku je pravděpodobně přesouvána do rozpočtů regionů a do specializovaných fondů, čímž se vydávaná čísla dostávají do relativně nemalého rozporu s fakty. A pak je tady problém s deflátorem HDP, tedy s tím, jak se nominální HDP přepočítává do stálých cen. Pokud je používán deflátor uměle snížený oproti skutečnosti, pak vychází reálný HDP vyšší, než ve skutečnosti je. Nutně ovšem také platí, že v tom případě je podíl schodku na HDP vyšší než oficiální údaj.

To by také vysvětlovalo, proč při ochabující poptávce a dynamické inflaci roste ekonomika. Přechod na válečnou produkci je finančně náročný. Válečné výdaje podporují produkci, především průmyslu, ale jelikož produkční kapacity jsou omezené (Rusko je jediná země daleko široko, která má nižší nezaměstnanost než ČR), tak se nutně musí nedostávat zboží na domácím trhu (zvláště, když importy jsou složitější kvůli sankcím). To pak akceleruje inflaci.

Prostě válečná ekonomika je vždycky inflační. Vyznačuje se tiskem peněz na krytí dluhu a nedostatkem zboží. To může znamenat relativně krátkodobý růst, ten ale není udržitelný nekonečně dlouho. Naprosto vždycky musí nakonec dojít k tomu, že jsou tržní mechanismy nahrazeny direktivním řízením a plánovacím systémem.

Jednoduše shrnuto tedy platí: Jen opravdu nadšení a věci neznalí lidé mohli a mohou věštit pád ruské ekonomiky v řadu měsíců. To, co se děje a bude dále dít, má ale jinou podstatu. Je to postupné, nikoliv skokové, zato neustálé zvyšování nerovnováh v celém hospodářském systému země.

Ilustrace: Když při předposlední krizi rublu omezila centrální moc směnitelnost měny a nařídila povinné odvody a další kroky, kurz rublu posílil z devadesáti pod padesát za dolar. Když stejná opatření zavedla banka při poslední kurzové krizi, rubl se ze sto za dolar vzpamatoval pouze na úroveň kolem 90 až 95 za dolar.

Vysvětlení: V mezidobí se nerovnováhy zvýšily a stejně razantní opatření již mají pouze velmi omezené výsledky.

Problémy ruské ekonomiky se budou zvyšovat tak dlouho, dokud potrvá válka a vyčerpávání produkčních kapacit země. Tak dlouho se také bude snižovat reálná životní úroveň v zemi. Ale každý realistický ekonom vám potvrdí, že ten proces může trvat roky a roky. Vlastně tak dlouho, jak dlouho to obyvatelé budou ochotni akceptovat.