Jak moc se přehříváme?

Dusno, horko, pálící slunce. Je takové vedro, že už se přehřívá i česká ekonomika. Data jsou pravidelně nad odhady a poslední revize předchozích údajů o HDP ukazují, že jsme rostli ještě rychleji, než se zdálo.

A poslední revize odhadů budoucnosti zase říkají, že ta je ještě růžovější, než jsme odhadovali minule.

To všechno je vlastně výborné. Jinými slovy platí, že ekonomika šlape tak, že lépe (přesnější by bylo rychleji) už ani šlapat nemůže. A to je právě ten problém. Kola se točí více, než jakou rychlostí by jet měla. Každá ekonomika v každou dobu má svůj potenciál daný předchozími investicemi a řadou dalších okolností. Hodně špatné je, když se skutečný výkon pohybuje hluboko pod potenciálem. A prakticky stejně špatné je, když se realita dostane nad „nejvyšší provozní rychlost“. Což je situace, ve které nyní podle řady indikátorů jsme.

Opravdu bych nechtěl, aby si z toho někdo vzal představu, že se hospodářství třeba tak za měsíc nebo tři zhroutí, rozpadne nebo jinak děsivě havaruje. Tak to vůbec nemyslím. Pokud ale skutečný výkon ekonomiky přesahuje potenciál, znamená to nutně postupné, třeba z počátku málo viditelné, rozevírání nůžek mezi ekonomickými parametry. Je dobré si to zkusit představit takto: ekonomický potenciál je jakási celková produkční schopnost dané ekonomiky a je daná množstvím dostupné práce, dostupnými zdroji a objemem minulých investic (velmi, skutečně velmi zjednodušeně množstvím a kvalitou strojů) plus dosahovanou produktivitou práce. Velký význam má kvalita institucionálního prostředí. Tento potenciál není samozřejmě statický, má nějaký středně a dlouhodobý vývoj. A pak tu máme dosažený produkt v daném období, tedy krátkodobý vývoj skutečně vytvořených hodnot. A my jsme se dostali do situace, kdy již poměrně značnou dobu roste okamžitý produkt o poznání rychleji než ekonomický potenciál.

Což samozřejmě nejde donekonečna. A co je horší, ukazuje to na skutečnost, že český růst je přinejmenším z významné části založen na něčem, co pamětníci osmdesátých let znají jako „extenzivní růst“, čili růst, který si vyžaduje více práce, více surovin, více prostoru, hal a tak dále. Konec konců celé osmdesáté roky v komunistickém Československu byly ve znamení hledání intenzivního růstu. Jak známo, marně.

A my se nyní po dlouhém čtvrtstoletí dostáváme do téměř stejné situace. Reformátoři z páté a šesté Štrogualovy vlády a z poslední Adamcovy vlády neměli v rigidním komunistickém systému žádnou šanci dosáhnout při svém hledání úspěchu. Stejně museli většinou řešit potíže s nedostatkem dámských vložek, toaletního papíru nebo tenisových míčků. My jsme na tom naštěstí o poznání lépe.

Alespoň teoreticky.

Na okraj: Všímáte si, že i když volby budou za tři měsíce, vůbec se nezdá, že by měly nějaké nosné ekonomické téma?

Ale zpět k věci. Takovou nenápadnou, ale naprosto nejúčinnější metodou, jakou může demokratický stát v tržním prostředí dlouhodobě ovlivňovat růst ekonomického potenciálu, je institucionální kvalita. Zase si to lze představit na jednoduchém příkladu. Řadu měst ovládla nyní móda „smart city“. Spočívá v tom, že se politici snaží dokázat, jak chytrá jsou tato města, když na stanice hromadné dopravy zavádějí „wi-fi zdarma“ a do laviček instalují nabíječky na mobilní telefony. Nehledě na to, že je třeba s Miltonem Friedmanem opakovat, že „oběd zadarmo neexistuje“, na zastávkách s wi-fi nebo lavičkách se zástrčkou není nic chytrého. Chytrá je ale možnost založit firmu za deset minut vzdáleným přístupem z domova nebo daňové přiznání podané přímo elektronicky přístupem na stránky finančního úřadu a to pokud možno včetně kroků souvisejících se zdravotním a sociálním pojištěním.

Na „wi-fi zdarma“ by se dalo přesně ukázat, jak neefektivní celý tento pokroucený přístup je. Kdybychom měli v naší zemi opravdu fungující tržní prostředí pěti nebo třeba sedmi operátorů a nikoliv oligopol tři operátorů, ceny datových balíčků by byly na takové úrovni, že nějaké zastávky s wi-fi nebudou nikoho zajímat.

A přesně stejně je to s tím potenciálním produktem české ekonomiky. Diskutujeme usilovně o tom, jak zajistit více dělníků z Ukrajiny a případně z jiných zemí, protože je český průmysl skutečně potřebuje (extenzivní růst si vyžaduje novou a novou pracovní sílu), ale v kvalitě a efektivitě institucionálního systému naší země jsme dlouhé roky neudělali skoro nic.

Samozřejmě je to složitější – hodně záleží na nastavení daňového systému, na tom, jak tento systém podporuje investice, jak jsou nastaveny odpisy, jaké jsou podmínky „daňového štítu“ (úroky z cizího kapitálu jsou daňově uznatelný náklad) a na mnoha a mnoha dalších věcech. Mimo jiné a možná nejvíce na kvalitě vzdělávacího systému. Nynější přehřívání české ekonomiky (na které bude muset národní banka v nejbližší době reagovat růstem referenčních sazeb, čili zdražením peněz) nicméně ukazuje, že ve všech těch výše jmenovaných oblastech bylo v minulých letech učiněno příliš málo.