Inflace v Čechách a Waterloo v Maďarsku

To již není neúspěch politiky uměle tvořených cen, to je skutečné Waterloo. Inflace v Maďarsku vzrostla v říjnu na meziročních 21,1 procenta. Pro základní ilustraci: Je to nejhorší číslo v rámci Visegradu…

…a jedno z nejhorších v celé Evropské unii.

Abychom se drželi říjnových dat (pozor, graf níže končí v září, některé říjnové údaje ještě neznáme): Slovensko hlásí 14,2 %, Česká republika 15,1 % a Polsko 17,9 procenta. Samozřejmě to nejsou ve skutečnosti o tolik lepší čísla, než je maďarských 21,1 procenta. Ale když si do výkonu Budapešti promítneme tamní poněkud experimentální ekonomickou politiku, je jasně vidět, že nefungovala a zjevně ani nikdy fungovat nebude. Přičemž naprostá většina ekonomů celkem samozřejmě dodá: A dokonce ani fungovat nemohla.

Celý ten pokus s úředně stanovenými cenami nafty a benzínu, separátními nákupy plynu „přímo u těžaře“ a jeho cenovou regulací pro domácí spotřebitele a s hromadou dalších poněkud neotřelých nápadů maďarské vládní ekonomické politiky se ukazuje být zoufale neúspěšný.

Doufejme, že se z toho my i vyspělé země včas poučíme.

Mělo by to být hodně rychle.

Je to totiž jedna velká ironie osudu.

V době, kdy maďarské vedení přijímalo jedno regulatorní cenové opatření za druhým a vytvářelo dojem, že osamoceně a navzdory všem dokáže nasadit inflaci ohlávku a udržet ji v rozumných mezích, stála vedení vyspělých zemí včetně evropských (téměř) neochvějně na tržních pozicích.

Jenže nyní, kdy se celá maďarská politika hroutí, nastupují ony vyspělé země včetně evropských sice nikoliv na stejnou, ale přinejmenším na trochu podobnou regulatorní houpačku, jaká vystřelila Maďary k inflačním hvězdám.

Ona všechna ta zastropování cen a tyhle nebo tamty speciální tarify pro tyto nebo jiné skupiny obyvatel totiž nejsou zase tak moc odlišné od oněch maďarských hokuspokusů. Jistě jsou sofistikovaněji udělané, lépe formálně provedené, podstatně zajímavěji aranžované, ale princip, princip zůstává pořád ten samý. A konec konců i účel. Tedy umělé ovlivnění cen (v daném případě směrem dolů).

Oproti maďarským průkopníkům má většina Evropy jednu neskutečnou výhodu. Slavnostně přichází se stropováním a rozsáhlou pomocí „energeticky náročným odvětvím“ ve chvíli, kdy plus mínus zafungovaly trhy způsobem, jaký od nich svět očekává. Modelově to má vypadat asi takto: Vysoké ceny vedou ke snížení poptávky (k úsporám, protože čím vyšší cena, tím více se vyplatí spořit), zároveň ke zvýšení nabídky (vysoké ceny nalákají více investorů, vzroste produkce, zvýší se nabídka). Tím se sníží tlak na ceny a dochází k jejich poklesu.

To všechno zafungovalo dokonce i na jinak tak atypickém trhu, jako je ten s plynem, navíc v tak apokalyptické době, jako je čas válečný a ještě k tomu sankční.

Politicky jsou samozřejmě všechna ta opatření „ke snížení cen pro spotřebitele“ a pro „pomoc průmyslu“ logická. Tlaky ze strany veřejnosti již byly skutečně velké. Nejen u nás. Všude. Noviny plnily zprávy o „zavíraných provozovnách“, celých krachujících odvětvích, neúnosných růstech cen a ožebračených seniorech. Nejsem cynik, nesporně byly některé z nich založené i na faktech. Ale většina byla lobby a mediální nátlak.

On je totiž ve skutečnosti pro dodavatele energií cenový strop ve chvíli, kdy trhy tlačí ceny dolů, nádherná věc. On je to totiž takový státem posvěcený cenový kartel.

Doufejme jenom, že politické reprezentace vyspělých zemí měly dost odvahy na to, aby regulace cen přijaly opravdu až v době, kdy trhy dostatečně zafungovaly a kdy tato „snaha o zlepšení situace“ nepovede k podobně hloupým výsledkům, jako v Maďarsku. A především doufejme, že když už je tato regulace v podstatě celoevropsky vypuštěná z klece, nebude chybět dostatek odvahy regulovat regulaci a nechat v jejím rámci alespoň základně působit tržní síly.

Včera ohlášený říjnový meziroční výsledek inflace 15,1 procenta je totiž v rámci možností výborný, ale znamená další zkreslení trhu, především pak přenesení nákladů inflace z občanů na státní rozpočet. Což je ale jenom jiným způsobem zase na občany. Je to úspěšné odložení problému. Není to úspěšné vyřešení problému.

 Stačí se podívat na to, jak inflaci ovlivnila regulace cen energií (v danou chvíli elektřiny) a jak například potraviny nebo oblečení či obuv.