Euro? Nechme ho tak deset let spát

Končící premiér Bohuslav Sobotka se přihlásil k rychlejší cestě k euru. I když společnou evropskou měnu principiálně odmítám vidět jako politický problém, není to dobrý nápad. A to z dobrých ekonomických důvodů.

Celkově je otázka eura viděna příliš politicky a zvolání bývalého premiéra je politická deklarace. Zcela opačná, ale v důsledku podobná jako zvolání: „Euro nikdy“. Ve skutečnosti je společná měna otázka spíše pro podnikatele a finančníky, pro ekonomy. Tím vůbec nemám na mysli, že by na ni nemohl mít kdokoliv vlastní názor – pochopitelně je měna jistou částí definice státu a stát je vyjádřením vůle občanů. Tedy rozhodnutí o měně je věcí občanů státu. Nicméně o tom, zda je doba pro společnou měnu vhodná nebo není vhodná, je možné vést dva druhy diskuse. Emoční, která je samozřejmě legitimní, avšak nikoliv relevantní z hlediska pravdy či užitku. A odbornou, která je naopak hledáním pravdy a užitku, ale politicky je méně významná.

V emoční rovině v dané době vyhrává spíše to tvrzení „Euro nikdy“. Popravdě nemá smysl jít proti tomuto výsledku „hlava nehlava“, lepší si je pamatovat, kdo stojí v čele těch, kteří se snaží vytvořit dojem, že bez koruny není česká svrchovanost. Říkají totiž nesmysly. Jakou měnu daný stát používá, nemá ve skutečnosti jakýkoliv dopad na to, nakolik je svrchovaný. Tak zvaná „vlastní ekonomická politika“ (údajně nemožná bez vlastní měny) je mýtus – ve skutečnosti je obvykle nejlepší, když stát má jedinou ekonomickou politiku, a to přiměřené (pokud možno nízké) daně, minimum regulatorních opatření, výkonnou státní správu, vysokou míru vynutitelnosti smlouvy, kvalitní soudnictví… Každý z těchto cílů je mnohonásobně podstatnější než měna, jaká se v dané zemi používá. Protože měna je pouze a jenom prostředek směny. Potřeba nějaké geniální „ekonomické politiky“, která „lidu“ zajistí prosperitu a vysokou životní úroveň, je pověst vytvořená jenom a pouze k tomu, aby byly ospravedlněny přerozdělovací procesy. Stát dělá nejlepší ekonomickou politiku tehdy, pokud nechá své občany v nejvyšší možné míře na pokoji. A jestli mají občané v peněženkách euro nebo koruny, to je v podstatě vedlejší.

Jistou důležitost ale měna samozřejmě má. Země, které nemají svoji měnu směnitelnou za měny jiné, nutně žijí ekonomicky v něčem, co bychom nazvali „vyloučenou lokalitou“. Jestliže je kurz dán úředně, přibývá jedna zásadní regulace, která snižuje celkovou efektivitu ekonomiky. V takové situaci nejsme již hodně dlouho. Naštěstí. Koruna je plně směnitelná, podniky i jednotlivci mohou držet korunu stejně, jako mohou držet i cizí měny (což je nejlepší obrana proti kurzovému riziku), v tomto směru žijeme v prostředí široké (téměř neomezené) svobody. Je to svoboda tak rozsáhlá, že dokonce snižuje potřebu měny společné s největšími obchodními partnery. Protože svobodná směna snižuje i sama o sobě transakční náklady a rizika spojená s vlastní měnou. Přesto by z hlediska podnikatelských aktivit bylo euro dalším přínosem. To, co je nyní nízké (relativně), by přestalo existovat zcela.

Stejně není pro euro dobrá chvíle ani z ekonomického pohledu. Ve skutečnosti ho můžeme samozřejmě přijmout třeba zítra. Otázka je v udržitelnosti našeho vývoje. Mezi českým ekonomickým prostředím a těmi skutečně výkonnými zeměmi eurozóny je stále obrovský institucionální rozdíl, je zde obrovský rozdíl v efektivitě práce institucí, můžeme říci státu. Potíž s eurem není v tom, že ho nechce Josef Novák z Babovřesk nebo že by s ním neměly umět žít české podniky (ty by to zvládly hravě a měly by z toho naopak užitek ony i jejich zaměstnanci). Potíž s eurem je v nízké kvalitě českého státu a jeho nedobré efektivitě. Nejde ani zdaleka jen o samotnou vládu. Jde o celkovou institucionální kvalitu. A ta je nedostatečná.

Všechny země, pro které je euro problém, trpí podobnými příznaky, s jakými žije český stát. Málo efektivní státní správa, málo efektivní soudní systém, nízká vymahatelnost smlouvy, nejasné kompetence, konstitucionální nejasnosti… Dost možná má ten Josef Novák z Babovřesk podstatně více rozumu, než si mnozí myslí, protože on podvědomě cítí, že ten, kdo na euro nemá, není český podnikatel nebo česká ekonomika, ale české právní prostředí a český stát.

Pokud budou podnikány správné a dostatečně rychlé kroky k nápravě, tak možná za deset let budeme na euro skutečně připraveni. Pak konkurenceschopné nebudou jen průmyslové firmy a jiné podnikatelské subjekty, zaměstnanci a živnostníci (což jsou skupiny konkurenceschopné již nyní), ale také české institucionální prostředí.