Euro: Dvacet let zanikání

Společná evropská měna oslavila nedávno dvacet let. Kdybychom vzali doslova její kritiky, tak šlo o dvacet let zanikání. Už by tu s námi dávno a dávno neměla být. A přesto – stále tady je a popravdě to na brzký konec nevypadá.

Euro má tuhý kořínek. Podstatně tužší, než by se zdálo z analýz analytiků.

Nepatřím k nadšencům, kteří by pro euro horovali a žádali jeho co nejrychlejší rozšíření do České republiky. Což ale neznamená, že občas nekroutím hlavou v němém úžasu nad některými argumenty kritiků. Protože část z nich je tak absurdní, že to snad ani nelze brát vážně.

První takový „argument“ je tvrzení, že euro je „čistě politický projekt bez ekonomického opodstatnění“. Kdyby skutečně byla společná měna čistě politický projekt, dávno by skončila v propadlišti dějin. Pokud by neměla jasný racionální a především ekonomický smysl, burzy by ji zničily. Trhy jsou nemilosrdné a kruté, zvláště pak k politickým projektům. Připadá mi nepochopitelné, že tento „politický“ argument používají mnohdy lidé jinak přísahající na volný trh.

Druhým podivuhodným tvrzením je teze, že nelze mít jednu měnu v různě vyvinutých zemích. Samozřejmě lze. Pro příklad. Když si na jeden konec žebříčku (na ten zadní konec) dáme takové státy USA, jako Mississippi či Jižní Karolínu, tak na konci druhém (tom předním) budeme mít Aljašku, Wyoming a Severní Dakotu. Všechny ty tři „přední“ státy mají hrubý domácí produkt na obyvatele více než dvojnásobný oproti jmenovaným státům „zadním“. V rámci eurozóny je rozdíl poněkud větší, nikoliv ale zásadně. A na okraj – mezi nejvyspělejšími a nejzaostalejšími regiony Ruské federace je rozdíl trojnásobný, při stejném srovnání v Číně pak čtyřnásobný. A přitom mají stejný jüan a stejný rubl.

Třetím je, že euro nemá podporu Evropanů. Jenže například na Slovensku (17. ledna oslavilo desetiletí s eurem) má společná měna podporu téměř osmdesáti procent obyvatel. Ještě vyšší je v Irsku, Nizozemsku, Lucembursku, Německu, Španělsku, Lotyšsku, Belgii, Estonsku, Slovinsku… Dokonce i v Řecku je pro euro podstatně přes šedesát procent obyvatel. Drtivý odpor ale hlásí dvě země. Velká Británie a Česká republika. Jenže ty euro nepoužívají. Jsou snad Češi a Britové géniové, kteří vidí zhoubnost společné měny jasnozřivěji než ony zástupy od Lisabonu po Atény, které jsou s eurem spokojené?

Čtvrtým je, že euro podvazuje růst. K tomu je obvykle připojeno tvrzení, že eurozóna roste pomaleji než zbytek EU nebo USA. Faktem je, že zbytek EU roste skutečně rychleji než eurozóna, ale kumulovaný rozdíl za posledních deset let jsou zhruba dvě procenta. Jednoduše dvě desetiny ročně. To není rozdíl, na kterém by se daly dělat zásadní závěry. A pokud bychom si pro srovnání vzali Velkou Británii, která euro nepřijala, ale její ekonomika je co do dosažené efektivity srovnatelná s evropskou špičkou, tak oněch posledních deset let vykazuje v podstatě stejný průměrný růst jako eurozóna (dokonce o něco nižší).

Jinými slovy – rozdíl mezi eurozónou a zbytkem EU lze vysvětlit i tak, že země stojící mimo společnou měnu patří k těm, které „útočí“ zespoda. Dosahovat vysokých růstů při nízké efektivitě systému je prostě jednodušší, než když již bylo vysoké efektivity dosaženo. To bychom totiž mohli Evropu srovnávat třeba s Etiopií, kde je očekáván růst desetiprocentní, nebo s Libyí. Jestli tam zase nezačnou válčit, tak předpověď je růst o padesát procent.

Srovnání s USA také není nijak jednoznačné. V posledních deseti letech dosáhly Spojené státy skutečně vyššího kumulovaného růstu HDP než eurozóna, ale ani tentokrát není rozdíl nijak zásadní. Jde v ročním průměru o zhruba dvě desetiny procentního bodu, tedy o stejnou hodnotu jako mezi eurozónou a celkem Unie.

Přesto bychom neměli do eura spěchat. Stabilita společné měny je závislá na dodržování pravidel. Dokud Francii projde překročení povoleného schodku zaviněné vyššími než plánovanými výdaji, dokud bude Itálie nezodpovědná země, jejíž vláda odmítá řešit a dokonce i jen vnímat vlastní dluh, tak do té doby je euro sice ekonomický skvělá myšlenka, ale zároveň něco, co je extrémně závislé na řadě politických rozhodnutí v řadě zemí.

A to je nepřijatelná míra rizika.

Díky nezodpovědným politikům má a bude mít euro svých skutečných starostí dost. To je totiž základ racionální kritiky euro – projektu: Chybí skutečné páky k tomu, aby zodpovědní mohli vynutit disciplínu od nezodpovědných. Všechno ostatní jsou napůl vymyšlené, napůl zveličené problémy. Ale reálná bezmoc zodpovědných tváří tvář nezodpovědnosti, to je ten hlavní a reálný problém.