Dilema po italsku: Lhát si nebo nelhat si?

Jeden z klíčových politiků italské vlády Matteo Salvini zcela vážně položil otázku, zda je spravedlivé, aby trhy chtěly po italské vládě daleko vyšší cenu za financování dluhu, než chtějí po vládě německé.

Považuji to za jeden z nejlepších ekonomických vtipů poslední doby.

Je třeba si trochu přiblížit italskou situaci.

Země je v podstatě platebně neschopná, což se dařilo dlouhé roky maskovat tím, že vládní dluhopisy nakupovala Evropská centrální banka. To mělo dát Itálii prostor pro reformy ekonomiky. Touto dobou máme za sebou deset promarněných let. Všechny pokusy o smysluplnou reformu zabrzdily odbory nebo politici. A hlavně voliči, protože kdokoliv přišel s ekonomickými reformami, byl poslán do propadliště dějin. Země má dluh stále na úrovni vyšší než 130 procent HDP, schodky rozpočtu jsou v podstatě neudržitelné pod třemi procenty ročně. O tom, že by se Itálie posunula k vyrovnanému rozpočtu, se ani nemluví. To by bylo jako přednášet studentům kurzu makroekonomie na VŠE dějiny sci-fi.

Výsledek je jasný. Jenom za první letošní čtvrtletí zaplatila Itálie za obsluhu svého dluhu miliardu eur navíc. Když jste rizikový klient, investoři prostě chtějí za svoje peníze vyšší cenu. To je jeden z nejjednodušších a nejstarších ekonomických zákonů.

Matteo Salvini to samozřejmě ví. Jeho podiv nad tím, že Itálie má za peníze platit daleko více než Německo, to je poselství politické a poselství vlastním voličům. Říká jim: Co pak my, hrdí Italové, jsme horší než Němci? Nejsme! Máme právo na stejně levné peníze, jako oni! To je vnitropolitická teze. Nic jiného. Takže nemá ani milimetr reálného obsahu.

Konec konců ekonomický program jeho Ligy severu není nějaký venezuelský nesmysl. Snížení daní pro drobné podnikatele – správně. Italská ekonomika je protkaná spletí složitých vazeb velkých firem, efektivita koncernů v průmyslu i dalších oblastech je více než problematická. Navíc za posledních dvacet let proběhla významná deindustrializace, úroveň investic je hanebná. Podpora malých podnikatelů a malých podniků má tedy logiku. Pokud se mají poměry změnit, nebude toho dosaženo reformami koncernů, ale vytvořením nové silné vrstvy agilních firem.

Tak zvaný občanský příjem. To je věc, která je u nás s oblibou pasována mezi „bolševické“ nápady, ale v italské situaci vysoké nezaměstnanost a obecně relativně rozsáhlé chudoby, má logiku. V celkovém zmatku místní administrativy navíc umožní zpřehlednit systém dávek v nezaměstnanosti a sociálních dávek a navíc může složit jako dotace vzniku nových pracovních míst.

Zásahy do důchodového systému a pravidlo 100, kdy věk odchodu do důchodu je určen vzorcem 100 – počet let přispívání do systému. Čili při odpracování 40 let lze jít do důchodu v šedesáti, při odpracování 35 let v 65 a tak dále. Je to hodně odvážné – současný věk nároku na důchod je 67. Jenže díky mnoha italským specifikům, což by bylo na dlouhé povídání, to pro řadu lidí bude hodně tvrdé.

Zjednodušuje se systém DPH, vláda zavedla nové paušální daně pro živnostníky a místní obdobu OSVČ. A tak dále.

Nemusíme s takovými kroky souhlasit, ale nelze jim brát racionalitu, nejsou to žádné šílenosti. Vedle nich jsou výkřiky o ceně peněz zvláště absurdní.

Ale zatím platí, že výsledky ekonomiky se za vlády Ligy severu a Hnutí pěti hvězd spíše zhoršují. Pět let růstu (hanebně malého, ale růstu) nahradila ve druhém loňském pololetí stagnace. Míra investic je hanebná, což řada odborníků vysvětluje děsem finančníků z toho, co vláda skutečně udělá a co ještě vymyslí. Cena peněz pro vládu roste a každé nové prohlášení jenom snižuje ochotu trhů něco si s Itálií začínat.

Protože co vlastně Řím říká zbytku Evropy? Zhruba toto: Nechte to na nás, my budeme utrácet, snížíme nezaměstnanost, porosteme jako z vody, ale vy to budete platit. Pokud na toto přistoupil někdo v roce 2009 nebo 2010, tak teď už je to nepřijatelné.

Jakkoliv jsou prosazené a uskutečňované reformy italské vlády příslibem, tak co se týká finančního zdraví země, nemají šanci na úspěch. Itálie nutně musí projít očistným mechanismem ozdravění vládních financí. A Itálii i Evropě by bylo lépe, pokud by se to dělo bez eura, pokud by se Řím vrátil k vlastní měně a k jasné konkrétní odpovědnosti za vlastní problémy. Protože je zjevné, že dokud bude mít Itálie možnost exportovat svůj problém do zbytku kontinentu a oddalovat tak přiznání platební neschopnosti, těžko přistoupí k tomu, co je nevyhnutelné.

Italské dilema těchto dnů zní: Budeme si dále lhát do kapsy a hrát si na hrdou Itálii nebo si přiznáme, že krachujeme a žijeme na dluh?

No, není to jednoduché rozhodování.