Demonstrace proti času západu Slunce

Jako již stokrát, tak i tentokrát vzbudila diskuse o dalším odkladu věku odchodu do důchodu vášně nevídané. Odpor veřejnosti proti zpoždění práva na penzi je obrovský a sáhnout na posvátnou krávu bude chtít odvahu.

Ten odpor veřejnosti může být ale silný, jak chce. Má to asi tak stejnou váhu, jako můj osobní odpor proti zemské přitažlivosti. Samozřejmě bych chtěl umět létat jako pták a nesporně zásadně nesouhlasím s existencí přitažlivosti. Mám nicméně silný pocit, že gravitace můj protest proti její podvratné činnosti ještě ani nezaznamenala.

Je jasné, že představa, jak se člověk v potu tváře v osmašedesáti trápí se sbíječkou, potěší jen masochisty. Avšak, a to je smutná informace, existuje cosi, co se nazývá trojčlenka. Učí se někde na základní škole, v principu by její používání měl zvládnout každý. A co nám ta trojčlenka na téma důchody zhruba říká?

Hodně zjednodušeně v základní rovině tohle:

• Dostatek lidí v produktivním věku ku relativně malému počtu vyplácených penzí = pohoda.
• Nedostatek lidí v produktivním věku ku absolutně vysokému počtu vyplácených penzí = průšvih.

Opravdu to ve skutečnosti není zase o tolik složitější.

Pokud máme nyní (2020) velmi zhruba něco pod sedm milionů obyvatel v produktivním věku (6,82 milionu), je to 63,8 procenta populace. O deset let dříve to bylo 70 procent. A za deset let to bude něco kolem 57 procent. Dá se to ukázat i jinak, mohli bychom říct z opačné strany, tak zvaným indexem ekonomické závislosti. Toto jednoduché, ale skutečně fascinující číslo ukazuje počet lidí závislých (0 až 19 let + 65 a více let) na 100 lidí výdělečně činných. V roce 2020 byl tento index 69. Deset let předtím činil pouze 55. Takže tehdy sto lidí „vydělávalo“ na 55 dětí a penzistů. Teď oněch sto lidí „živí“ 69 dětí a penzistů. (Kdo si chce tato čísla ověřit, stačí se podívat na stránky Českého statistického úřadu: https://www.czso.cz/csu/czso/aktualni-populacni-vyvoj-v-kostce)

Chcete vědět, jak to bude vycházet za dalších deset let? To ani nechtějte. Jak říká upravená prezidentská standarda, jak kolovala asi před zhruba deseti lety na Facebooku: Pravda vyděsí!

Ona zmíněná trojčlenka by se dala udělat složitější, přesněji doplnit ještě o další informace. V roce 1989 měl tehdejší šedesátiletý před sebou průměrně 14,7 roku života, pokud byl muž, případně 19,1 roku života, jednalo-li se o ženu. Nyní má stejně starý muž (60 let) vyhlídku na více než dvacet let a ženy dokonce skoro na 25 let. Když se na ta čísla podíváme realisticky, tak při současném věku odchodu do důchodu 65 let (kterého jsme ještě nedosáhli, pouze se k té hranici pomalinku blížíme a u mužů to nastane až ročníkem narození 1965, u žen v závislosti na počtu dětí až 1971) to znamená, že v důchodu prožijí nynější čerství penzisté v průměru o více než o rok delší dobu, než penzisté z roku 1989. Samozřejmě jim (nám) to všichni přejeme, ale (neberte mne za cynika) je to drahé.

Mohu vás ujistit, že většina občanů této země si ani neumí představit, jak neskutečně drahé to je.

Na Facebooku se poměrně soustavně šíří v podstatě roztomilá, nicméně zvrácená představa: „Francie stávkuje kvůli zvýšení důchodového věku na 63 let. Co budeme dělat my? Necháme si 68 let líbit?“ Jde o trochu absurdní srovnání, navíc o srovnání z principu nic nedokazující, protože fakt, že proti něčemu někde někdo stávkuje ještě neznamená, že ta stávka je racionální. Osobně bych tedy řekl, že kdykoliv za něco stávkuje Francouz, dá se vsadit na pravý opak. Ale ohlas té představy „vyjdeme do ulic a donutíme přírodní zákony ke změně“ je velký.

Názor veřejnosti na prodloužení věku odchodu do důchodu je vcelku dán a umím si sice představit hodně věcí, že by se ale toto mohlo zvrátit, to mi připadá skoro nemožné.

Zpátky k trojčlence.

Existuje způsob, jak z toho utéct. Ale nebude se vám líbit. Znamenalo by to snížení poměru průměrného důchodu k průměrné mzdě. Nyní jsme poměrně výrazně nad 45 procenty, po většinu období od pádu komunismu jsme se pohybovali kolem 40 procent. Když nic nezměníme, věk odchodu zůstane stejný, nezvýšíme speciálně kvůli tomuto účelu daně, nezvýšíme kvůli tomu schodky rozpočtu a prostě zůstane všechno tak, jak je to nyní, potom je scénář tento:

• někdy za deset let klesneme na 35 procent,
• před rokem 2050 budeme na 30 procentech,
• v roce 2065 spadneme pod 25 procent…

A to ještě stále nebude konec.

Takže když máme na jedné straně za A) počet lidí, kteří budou platit daně (a těch ubývá a ubývat bude), na straně druhé za B) počet vyplácených měsíců penzí (který roste počtem důchodců a také dobou, po kterou důchod pobírají) a na třetí straně za C) vztah důchodu k průměrné mzdě, pak budoucnost má pouze velmi omezený počet řešení.

Zvýšit počet plátců daní nezvládneme. To jsme zmeškali už v osmdesátých a dalších následujících letech a nelze to dohnat. Položka A) je tedy daná. Položka B) má jediné reálné řešení, totiž zvýšit věk přiznání důchodu. Jeden kamarád u piva s oblibou prohlašuje, že řešením důchodové reformy je zákaz antibiotik, inzulínu a důsledné neřešení příštího kovidu, což by pro několik přeživších umožnilo návrat důchodového věku hluboko pod 60 let, ale touto cestou se jistě vydat nehodláme. Položka C) bude na tradičních 40 procentech dlouhodobě neudržitelná i při hranici 68 let, ale pokles alespoň nebude tak brutální.

Existuje jedna jediná relevantní námitka proti 68 letům, a to je zdravotní stav. Už nyní je rozdíl mezi  průměrným věkem dožití a průměrným věkem dožití v relativním zdraví jako hrom. Většina obyvatel ještě před důchodem trpí nějakou chronickou nemocí vyžadující průběžnou léčbu. To bude nutné zohlednit, je třeba to vzít v potaz. Je to nicméně vážná komplikace. Dokonce tak vážná, že ani představa odlišného věku odchodu do důchodu podle povolání to něřeší.

Samozřejmě zbývá ještě překvapivá verze, totiž zvýšit daně tak, aby "so to zaplatilo". Kdybychom se vrátili k anketám, tak i na toto tzéma český veřejný prostor přinejmenším jednu má.

Musím říct, že mne celkem jednoznačný výsledek takové ankety (a znovu: I při vědomí, že to je jenom a pouze ankteta) vcelku překvapil. Samozřejmě může existovat hodně vysvětlení proč tolik lidí přitakává právě v této souvislosti vyšším daním. Ale to by bylo na samostatný text. Co je horší - pokud demografický vývoj bude pokračovat tak, jak bylo výše popsáno (a on v dohledné době asi tak třiceti až padesáti let jinudy jít příliš nemůže), tak by ono vzývané zvýšení daní muselo být skutečně masivní a dotklo by se velmi citelně v podstatě absolutně každého. nejsem si jistý, nakolik by po seznámení s realitou dopadla anktea stejně nebo jinak.

Takže: Jasně, že lze demonstrovat za to, aby Slunce zapadalo o hodinu později nebo teploty neklesaly pod 15 stupňů Celsia, ale ani příroda a ani matematika se kvůli plnému Václavskému náměstí nezmění. Kvůli němu se nezmění dokonce ani demografie a její důsledky, peníze se nenamnoží a problémy nezmizí. To, co však potřebujeme a bez čeho se neobejdeme, to je skutečně seriozní, široká a velmi intenzivní diskuse o penzijní reformě. Diskuse, kterou jsme měli začít vést v devadesátých letech minulého století. Ale kterou jsme přes všechny komise a plány nikdy nevedli.