Dejte minimální mzdu třicet tisíc, a bude dobře!

Jistý Bedřich H. (na jménu ale vůbec nezáleží) napsal v diskusi s jistým politikem (na jménu také nezáleží) doslova toto: „Dejte minimální mzdu minimálně 30 000 a vše bude lepší.“ Je to banalita. Ale bohužel leccos vysvětluje.

Především si velmi krátce řekněme, že administrativní rozhodnutí zvýšit minimální mzdu na třicet tisíc samozřejmě nevyřeší vůbec nic. Nesporně by to naopak problémy přidělalo a raketový inflační skok by byl skutečně jenom jedním z nich. Jediné zajímavé na oné myšlence je, že by to byl gigantický ekonomický pokus zjistit, jak rychle by došlo ke znehodnocení toho „přidání“. Za měsíc? Za pět? Podle mého za dva, nejpozději za tři.

Lidově: Je to skutečně naprostý nesmysl.

Důležitější je, co ukazuje. Protože jakkoliv si nezaslouží tato přihlouplá banalita sama o sobě vetší pozornost, ukazuje jednu věc, která je v našich zemích nějak zakódovaná v přemýšlení mnoha lidí, přičemž se obávám velmi silně, že někteří z nich měli či mají určitý vliv na chod státu.

Ta představa je, že emisí většího počtu peněz lze něco „vyřešit“. Když na věc XY nemáme, koupíme ji na dluh. Když nemáme na platy učitelů, tak si na ně půjčíme. Když není na dovolenou u moře, vyřeší to kreditka. A když se věci zdražují a lidé se nemají tak dobře, jako dříve, tak prostě skokem zvýšíme mzdy.

Paráda, vyřešeno! Jak snadné.

Ty příklady mají v sobě mnoho odlišností, některé se týkají veřejných rozpočtů, jiné rodin, další hlavně soukromé podnikové sféry, ale ten úplný základ je pořád stejný. Když na něco není, tak to vyřeší emise peněz.

Mohl bych tady sepsat několik stránek seznamu článků a knih, které tento nesmysl z gruntu vyvracejí. Některé jsou i volně na internetu. Tak namátkou Frédéric Bastiat a jeho Co je vidět a co není vidět. Mimochodem: Většina textů v této knize byla sepsána těsně před rokem 1850, což tak nějak pěkně ukazuje, že v některých věcech se svět prostě odmítá změnit. Volně je mnoho jeho textů k dispozici ZDE. Skvělá je také studie Andrewa Dickson Whitea Inflace papírových peněz ve Francii. Tu by si měl přečíst každý, kdo jen náznakem uvažuje o dalším růstu národního dluhu. Výborná je Barlettova práce Jak nadměrná vláda zničila starověký Řím. Ta již bohužel není on-line dostupná, lze ji najít v časopisu Svobodné rozhledy (5). A samozřejmě by mohly následovat knihy Friedmanovy a dalších a dalších.

Jednoduchá řešení, jako je rozjetí rotaček s penězi, asignáty nebo s čímkoliv podobným prostě nefungují. A jestli to dělá stát nebo přenese a transformuje tíhu takového činu na soukromé osoby extrémním zvýšením minimální mzdy, to je naprosto vedlejší. Vždycky, vždycky a ještě jednou vždycky z toho bude jediné: Inflace.

Aby nedošlo k nějaké mýlce. Nemá smysl se zaseknout na debatě, zda má existovat nebo nemá existovat institut minimální mzdy. Jsou země, které s ním velmi spokojeně žijí, jsou země, které velmi spokojeně žijí bez této regulace. Když už ji používají, povětšinou je nějakým způsobem navázaná na mzdový průměr nebo medián. Naprosto jistě ale neexistuje žádná racionální země, která by jednorázově zvýšila minimální mzdu na téměř dvojnásobek (16 200 – 30 000). Nějaké „navázání“ na mzdový průměr se udržuje především proto, aby změna nevyvolala nějaké výrazné nezamýšlené negativní efekty.

Vývoj minimální mzdy od roku 1991 do současnosti

Předpokládám (nebo možná doufám), že alespoň 99 procent obyvatel této země by na otázku, zda může existovat perpetuum mobile, odpovědělo: „Ne, je to fyzikálně nemožné“.

Modlím se, aby jednou nastala chvíle, kdy na otázku, zda lze ekonomický problém s poklesem životní úrovně vyřešit emisí peněz, odpovědělo 99 procent obyvatel: „Ne, pouze by to vyvolalo inflaci“.