Další přešlapování na místě si už nemůžeme dovolit

Zatímco navenek vypadá všechno velmi pěkně, ve skutečnosti nám česká ekonomika trochu zasmrádá. Strukturální změny se stále odkládají na „příště“. Ale pozor, tentokrát se skutečně blíží krize.

Nemám jinak vyhrožování nějakou abstraktní krizí rád. V tržním prostředí (a ostatně i v netržním) platí vždy a za všech okolností, že krize se dostaví. Říkat, že nastane, je to nejbanálnější, co se dá prohlásit. Málokdo ale umí říci, kdy to bude a co bude její skutečnou podstatou.

Kdy tedy nastane krize v České republice a co bude její podstatou?

Začněme u druhého problému.

Namátkou shrnu několik jevů. Povolovací řízení většího developerského projektu trvá pět i sedm let. Kvalita českého školství měřená reálnými výsledky spíše klesá. Jakkoliv jsme si trochu polepšili v žebříčcích ekonomické svobody, administrativní zátěž podnikání stále roste, zakládání nových společností a živností je pořád složité. Vymahatelnost práva u soudů se nezrychlila a ani nejsou zprávy o kvalitativní změně. Sociální reformy nepostupují a vlastně se ani nepřipravují, jakkoliv se o nich dvacet let mluví. Důchodová reforma je ve stejném nedohlednu, jako od zrušení té předchozí. Daňový systém zůstává složitý, v mnoha věcech naprosto nelogický a kontraproduktivní. Deset let víme o dluhové krizi obyvatel, ale k jejímu řešení jsme neudělali nic, kromě několika spíše parametrických změn v systému výroby dalších doživotních dlužníků (ale tady platí: alespoň něco). Opakovaně konstatujeme, že výstavba dálnic vázne. Všichni se zasmějí a jede se dál. Vysokorychlostní železnice jsou pohádky ovčí babičky. A tak dále.

Shrnu to. Strukturální reformy jsou ne snad nulové, ale velmi malé. Připomínají yettiho. Všichni o nich mluví, nikdo je neviděl.

A co mezitím dělá Evropa či svět? Nadáváme na EU, ale ona v mezidobí dosti principiálně reformovala zemědělskou politiku. O Angele Merkelové si vyprávíme vtipy, nicméně Německo pod její vládou uskutečnilo zcela zásadní reformy. Že jste o nich neslyšeli? No jo, v Berlíně se totiž méně mluví a více koná. Francouzský premiér Emmanuel Macron je u nás oblíbený terč vtipů, ale víte, že se mu podařilo bez většího odporu zreformovat sociální systém a trh práce? Tedy něco, na čem si vylámalo zuby mnoho jeho uctívaných předchůdců? Z Donalda Trumpa, ať se podíváme za oceán, má část lidí švandu, další hrůzu, ale on prosadil největší reformu daňového systému od Ronalda Reagana.

U nás to s větší či menší mírou humoru glosujeme, ale ve skutečnosti zůstáváme o toho glosování. Tak jediné, co nám jde, je nabírat nové úředníky a zvětšovat státní aparát. A ani v tom se nechováme čestně. Když se zvětšuje administrativa, může za to vždycky Brusel. I kdyby měl tento zcela zásadní vliv, proč tedy někde jinde jiná administrativa nemizí?

Jistě. Občas se ozvou hlasy o tom, jak Evropská unie půjde k čertu potopena dluhovou krizí. Že se to celé rozpadne, zhroutí. A že když včas neutečeme, tak půjdeme ke dnu také. Ne, ne. Tak to nebude. S největší pravděpodobností se nic podobného nechystá.

Krize, která nás postihne, bude daleko více připomínat roky 1997 a 1998. Tehdy jsme byli téměř osamoceným ostrovem problému v prostředí, které jinak vcelku zdatně prosperovalo. Směřujeme totiž k tomu, že narazíme na svoje vlastní limity zaviněné tím, že místo dělání reforem si utahujeme z jiných. To bude charakter naší příští krize.

A kdy k ní dojde? Dočkáme se. Pokud naše přešlapování potrvá ještě rok či dva, pokud nepřestaneme mudrovat o tom, jak to jinde dělají blbě, máme ji tady. Začne zbrzděním růstu a postupně se překlopí do úmorného lapání po dechu.