České dráhy a Správa železniční dopravní cesty jsou společná stoka, která polyká ročně miliardy korun z veřejných rozpočtů. Výsledek neustálého dotování jsou jenom stále vyšší ztráty.
Z pohledu ekonoma je existence Českých drah a SŽDC v současné podobě nepochopitelná a fakt, že zvláště České dráhy neprošly zásadní reformou a především privatizací, patří mezi opravdové záhady. Neexistuje žádné seriózní vysvětlení toho, proč management ČD zůstává na svých místech a proč již dávno nebylo rozprášeno vedení SŽDC. V obou případech mají vedoucí pracovníci za sebou tragické ekonomické výsledky, za které by musely opustit jakoukoliv firmu vedenou alespoň s minimální zodpovědností.
Místo toho dostanou České dráhy další skrytou dotaci od státu, v podstatě polotajně – maskovanou jako odprodej majetku. Prodávat budou České dráhy – podnik ve vlastnictví státu. Kupovat bude Správa železniční dopravní cesty, což je státní organizace napojená přímo na rozpočet. Zaplatí to daňoví poplatníci. Tímto způsobem již nalily vlády do Českých drah za posledních zhruba deset let kolem patnácti miliard korun (jenom v roce 2008 to bylo dvanáct miliard) a další miliardy nyní budou následovat. Celkem se tak dotace zvýší asi na dvacet miliard, tedy dvě miliardy ročně. Zadlužení Českých drah a dceřiných firem Českých drah, jako například ČD Cargo, roste během oněch deseti let také zhruba o miliardu ročně. Přičemž tyto ztráty jsou primárně z provozu, nikoliv z investic (Jenom ČD Cargo vytvořilo za roky 2010 až 2012 celkovou ztrátu přes tři miliardy korun, část vznikla přeceněním majetku a vytvářením rezerv, ale i tak jde o více než jednu miliardu korun).
Takže pokud sečteme hospodaření managementu Českých drah za posledních deset let, vznikla zde celková ztráta (již zaplacená nebo v budoucnu zaplacená daňovými poplatníky) v celkovém objemu minimálně třicet miliard korun. Jako by ke každému občanovi této země včetně nemohoucích a kojenců kdosi přišel a ukradnul mu tři tisíce korun.
Ve skutečnosti to ale zdaleka není všechno. Správa železniční dopravní cesty hospodaří ještě děsuplněji. I když to vedení organizace všelijak maskuje, v minulém roce zasekla SŽDC i provozní ztrátu (při platech managementu není divu), ale především jsou zločinným způsobem vynakládány desítky miliard korun například na opravy železničních tratí, na kterých je vzápětí zrušen provoz - přesněji řečeno, na kterých si kraje neobjednají dopravu. To ale znamená, že SŽDC pak z takové trati nemá příjmy, pokud to nezachrání doprava nákladní.SŽDC je bezedná stoka - v roce 2010 musel například stát převzít dluhy SŽDC ve výši sedmi miliard korun, protože jinak by se celý finanční systém této státní organizace zhroutil.
Ale vlastně není divu, že SŽDC hospodaří stejně mizerně, jako České dráhy. Vždyť generální ředitel SŽDC Jiří Kolář byl dlouho náměstkem generálního ředitele ČD Petra Žaludy, takže mají oba pánové sladěný a jednotný manažerský styl. To vlastně platilo i v minulých letech. Lidé v ČD Cargo, na Ministerstvu dopravy, v Českých drahách a v SŽDC rotují, pokud příjde někdo nový, má jenom dvě možnosti - buď zapadne nebo ho systém vystrnadí.
Co vlastně obnáší onen manažerský styl na železnici? Pořádně vysoké platy, lidé z vedení ČD, ČD Cargo a SŽDC berou od 400 tisíc do téměř milionu korun měsíčně. Gustav Slamečka (bývalý ministr dopravy), za jehož nedlouhé kariéry vytvořilo ČD Cargo ztrátu kolem miliardy korun, dostal na odchod pět milionů korun. Jeho provozní ředitel Jiří Špička (přímo odpovědný za onu miliardu ztráty) dostal kolem čtyř milionů korun a dlouho bez práce nebyl. Zřejmě pro jeho vynikající schopnosti ho zaměstnal generální ředitel SŽDC Jiří Kolář jako svého náměstka. Podle sdělovacích prostředků to znamená plat kolem 400 až 500 tisíc měsíčně. Což jako odměna za miliardu ztráty není vůbec špatné.
Manažerský styl na železnici zní: urvi, co můžeš, dokud to jde. Následky jsou vedlejší. Že za vedením Českých drah a SŽDC zůstalo během deseti let třicet miliard korun přímé ztráty a dalších kdo ví kolik miliard nebo desítek miliard korun proinvestovaných zbytečně, špatně, za podivných okolností a v podivných soutěžích? (Vloni se například několik měsíců dopředu vědělo, že několikamiliardovou zakázku „roku“ dostane konkrétní firma. Což se i stalo.) Nejvíce šokující na celém systému na železnici – v Českých drahách, v ČD Cargo, v SŽDC a tak dále – není fakt, že takový systém vůbec vznikne, ale že nikomu nevadí a že je v podstatě tolerován politickou reprezentací jako „normální“
Což je jenom další argument pro privatizaci minimálně Českých drah.
