Samozřejmě to na Západě mnoho lidí nechce příliš slyšet, ale Čína byla v posledních dvou či dokonce třech dekádách jedním z motorů světové ekonomiky. Teď je z ní snad setrvačník. A málo stačí, aby byla brzdou.
Potíže čínské ekonomiky zde nejsou poprvé. Evropané mají poněkud zkreslenou představu, že Čína je ekonomická velmoc stále jen posilující své postavení. Ale třeba rok 2012 (a do jisté míry i roky 2013 a 2014) ukázaly zranitelnost čínského růstu. Země se jen s obtížemi vzpamatovávala z problémů hlavních obchodních partnerů. To znamená Evropské unie a Spojených států. Zatímco v letech před tímto problematickým obdobím přicházely zprávy o snižování závislosti Číny na exportu, a to díky sílící střední třídě, která měla posilovat domácí poptávku a tím snižovat význam exportu, potíže vyspělých zemí ukázaly, že jde opravdu jen o predikce, nikoliv popis daného stavu.
Tehdejší problémy vedly ke změně politické reprezentace. Generální tajemník Chu Ťin-tchao byl nahrazen Si Ťin-pchingem. S ním přišlo v důsledku jisté utužení systému. Liberalizační tendence se zastavily, recept na rozkolísání systému byl hledán v dílčím návratu ke státnímu dirigismu. Vládní sektor dostal nové možnosti výhodného financování a subvenční balíčky dosahovaly v následujících letech skutečně ohromujících objemů.
Nicméně objektivně se již čínská data nevrátila k neuvěřitelným údajům z doby před finanční krizí a jejím odrazem v čínské ekonomice. To je fakt. Třeba v letech 1979 až 2017 činil průměrný roční přírůstek HDP téměř deset procent. Objektivně je třeba říct, že během té doby měla růstová tempa klesající úroveň. A to se v posledních pěti letech velmi silně potvrzuje. Bez ohledu na kovid a všechny další potíže je zjevné, že fiskální i monetární volnost, na které byl růst do nemalé míry založen, je nyní již spíše obrovským břemenem než fungujícím akceleračním mechanismem.
I čínské vedení připouští, že se původní reformní růstový model vyčerpal a již není schopen plnit to, co od něj země očekává. Avšak to stejné zaznělo již před pěti lety, to poznání není vůbec nové. Z pohledu západního ekonoma se samozřejmě jeví jako problematické recepty, se kterými vedení přichází. Nicméně z pohledu čínského to samozřejmě může vypadat dosti jinak. Řekněme to zhruba takto: Pokud by měly pokračovat reformy liberálním směrem, bylo by nutné uskutečnit také další liberalizaci politickou a společenskou. To je v daném čase pro vládnoucí špičky neakceptovatelné. Poměrně otevřeně proběhla před několika lety diskuse na téma, zda je možné systém liberalizovat bez toho, že by to přineslo těžko řešitelné odstředivé tendence uvnitř státu, a také bez toho, že by ještě více akcelerovaly regionální a také společenské příjmové rozdíly.
Odpověď byla záporná. Další liberalizace ekonomiky by znamenala rizika pro stát i politický systém. Zvolena tedy byla jiná cesta, ukazuje se ale také jako riziková.
Jejím výsledkem je, že míra nerovnováh, které v roce 2024 před Čínou stojí, je obrovská a bez nadsázky můžeme říct, že je největší od počátku reforem. Západní ekonomové obvykle hovoří o předlužení systému (což je naprosto nesporný fakt), hovoří o obrovském demografickém problému, který již začíná na ekonomiku postupně dopadat, o stále silném znečišťování životního prostředí způsobem nepředstavitelným ve vyspělých zemích a o mnoha dalších problémech v podstatě standardního typu.
Potíž je ale možná v důsledku úplně někde jinde. Čínské vedení potřebuje společnosti prokázat, že specifické domácí uspořádání je funkční a má smysl, že je pro zemi lepší než uspořádání vyspělých států. To ale znamená na jedné straně udržet dynamický růst, na straně druhé neustoupit od významného postavení státního a veřejného sektoru a konečně zároveň dosáhnout určité nivelizace příjmů, tedy stavu, kdy budou příjmy do jisté míry redistribuovány takovým způsobem, aby nedocházelo k zaostávání regionů ani ke zvětšování příjmových rozdílů mezi společenskými skupinami.
Západ ovšem ví, že toto je kvadratura kruhu, kterou se pokusil řešit sociálním státem. Jisté nivelizace a redistribuce bohatství bylo dosaženo, ale za cenu obětování části podnikavosti a růstové dynamiky. Takže bylo a stále je jasné, co přinese pokus o stejný výsledek (udržení sociální rovnosti v relativně rozumných mantinelech): posílení monetárních, fiskálních nerovnováh, zpomalení růstu a generování problematických situací, které bude nutné řešit státními zásahy, neboť k návratu k liberalizaci již není politická vůle.
V současnosti není možné mluvit o Číně jako o motoru růstu světové ekonomiky. Je snad ještě setrvačníkem, který udržuje chod, ale už není progresivním a dynamickým prvkem. Snadno se ale může stát stejnou brzdou, jakou je v některých ohledech Evropská unie.
