Chyba Vladimíra Vladimíroviče

Prezident Ruské federace Vladimír Putin se může pyšnit obrovskou popularitou, jakou jenom těžko získá u svého národa kterýkoliv evropský politik. Olympiáda v Soči a anexe Krymu vyhnala jeho akcie hodně vysoko.

Zároveň již udělal svojí velkou osudovou chybu a je jenom otázkou času, kdy se mu vymstí.

V souvislosti s „Krymskou krizí“ bylo napsáno mnoho o národech, historii, lidských právech, dokonce i o flotilách a typech zbraní. To všechno je zajímavé, důležité, ale nebude to hýbat dějinami. Může to ovlivnit dny, týdny měsíce nebo několik let. Ale neovlivní to směřování celých zemí, celých systémů a smýšlení národů. Ty jsou však zasaženy něčím zcela jiným – důvěrou nebo nedůvěrou.

Vladimír Putin vrátil Rusko do doby studené války a fatální nedůvěry. Což ovlivní přemýšlení Evropy v jednom směru, který je zcela klíčový. Totiž v pohledu na Rusko a Putina jako na obchodní partnery.

Evropa je – jak známo – velmi závislá na ruském plynu a dost významným, ale ne neřešitelným, způsobem závislá na ruské ropě. To je tak všechno. Rusko je samozřejmě důležitý trh, perspektivní odběratel zboží (zatím ale hodně chudý), je to podstatný vývozce turistů. Ve skutečnosti tím význam Ruska končí. Jeho ekonomická síla je daná exportem surovin. Tečka. Když pomineme země SNS, tedy v podstatě ruské okolí, tak export surovin činil 71 procent z celku a dalších devět procent přidaly kovy a jednoduché výrobky z kovů. Jako producent ostatního zboží není Rusko důležité. Ve skutečnosti je celý ruský export něčeho sofistikovanějšího než plyn, surová ropa nebo surové železo asi dva biliony korun ročně. Tedy nedosahuje ani zdaleka úrovně exportu České republiky. Velmi jednoduše řečeno je Rusko jenom ropa a plyn. Nic více. Samozřejmě ani nic méně.

Pokud by Evropská unie obnovila průzkum ložisek břidlicových plynů, pokud by napjala všechny páky směřující k urychlené těžbě, pokud by zmírnila svoje extrémní požadavky na ekologii těžby, potom zhruba za deset let není nereálné, aby asi třicet až padesát procent ze spotřeby plynu na kontinentu kryly nekonvenční zdroje – slibnými místy jsou Polsko, ale i Česká republika, Francie, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko... A pozor, také Ukrajina, která by mohla být během několika málo let zcela nezávislá na plynu z ciziny. V tom případě se Evropa do značné míry obejde bez Ruska a ukáže se, že Rusko se pouze velmi obtížně obejde bez Evropy. Podstatné také je, že už v roce 2018 se Spojené státy stanou čistým a velmi významným exportérem plynu.

Důležitým zákazníkem ruských těžařů je Čína, ale ta má velmi ambiciózní plány a chystá s podporou britských a amerických technologií rozsáhlou těžbu vlastní a není důvod si myslet, že by Peking tyto vize nedokázal uskutečnit. Během příštích deseti let chce Čína pokrývat nekonvenčními zdroji asi třetinu své spotřeby plynu a pokračovat v trendu dál. Čínské zásoby břidlicových plynů jsou zřejmě výrazně vyšší než zásoby v USA, problémy jsou ale s nepřístupným terénem a mizernou infrastrukturou. Ale to jsou jenom technické obtíže. Podstatné je, že i když se o nových plynovodech z Ruska hovoří celou dekádu, zatím nebylo kopnuto do země.

Shrnuto: Těžba dostatku metanu (ať již plynu nebo ropy) je stále ještě pouze otázkou technologií a ceny.

Ruský prezident má jistě pro krymské dobrodružství svoje důvody. A dost pravděpodobně i dosáhne většiny z toho, co si předsevzal. Jenže pokud nyní Vladimír Putin ukázal Evropě (ale i všem ostatním partnerům), že spolehlivost není vlastností Ruska, pak ve chvíli, kdy opadnou vášně a dojde na formulaci závěru „krymské krize“, uvidíme jasnou tezi. Pokud někdy chce Evropa mluvit s Moskvou z pozice silnějšího partnera, pak je nejprve potřeba odstřihnout náš kontinent od závislosti na ruském plynu. Což se také uskuteční. Rusko bez plynu je Rusko sotva poloviční, stane se z něj unavený a věčně hladový medvěd trpící silnou paradentózou. Ronald Reagan Sovětský svaz uzbrojil. Pokud se moderní vyspělé země chtějí zbavit přízraku imperiálního Ruska (ať již je jejich strach oprávněný nebo není), a pokud nechtějí „horký“ konflikt, musí tuto zemi „uplynovat“ a „uropovat“.

Psáno pro Lidové noviny, zkrácená verze vyšla 13. března