Churchill: Proč by aktivisté měli více (a dříve) číst

Ačkoli nemám z pozice ekonoma ambice „fušovat“ do řemesla historikům, rozhodl jsem se učinit v případě „Churchill“ výjimku. Nebojte, nehodlám zjevit žádná nová historická fakta. Ono bude stačit se jen podívat na ta známá.

Hodlám reagovat na text ze serveru  Aktuálně.cz z první poloviny minulého týdne. V něm je citován Petr Kopecký z Filozofické fakulty Ostravské univerzity, podle kterého je třeba „přehodnotit Churchillův obraz“. Na jednu stranu mu nemají být upírány zásluhy, na stranu druhou by neměl být přijímán nekritickým pohledem a jeho obraz teď „dostane na frak“. Byť si nejsem vědom, proč bych měl zrovna teď přehodnotit svůj názor na velikána historie, který (na okraj) zemřel v roce 1965, rozhodně nemíním upírat tuto možnost komukoli. Jenom se obávám, že slova o tom, kterak „dostane Churchill na frak“ vystihují dvě věci.

Za prvé jakým směrem se bude proces přehodnocování ubírat.

Za druhé, že „přehodnocovači“ si zřejmě s jistým významným zpožděním zjistili nějaké informace o W.Ch. a teď tu stojí s otevřenou pusou.

Je potřeba se soustředit na některé konkrétní věty, které na tohle téma padají. První: Churchill byl nekriticky heroizován….

Kdo W.Ch. „nekriticky heroizoval“?

Byli to diváci britské veřejnoprávní televizní a rozhlasové stanice BBC, kteří ho zvolili vítězem ankety 100 Greatest Britons? Nebo ho snad heroizoval Nobelův výbor, jehož členové mu v roce 1953 udělili za šestisvazkové dílo The Second World War, Nobelovu cenu za literaturu? Nebo byl heroizován v roce 1946 za projev na Wesminster College v americkém Fultonu, kterým podle sovětských historiků a komunistů „spustil železnou oponu“ (přičemž W.Ch. těmito režimy, přes účelové protinacistické spojení se Stalinem, hluboce opovrhoval)? Byl snad heroizován britskými voliči, kteří Churchilla sice nechali některé volby vyhrát, ale také dost tvrdě prohrát? Či opozicí, která (jak je v Británii zvykem) na něm nenechala nit suchou?

Ve skutečnosti vyšly o Winstonu Churchillovi (troufám si odhadovat) tisíce či desetitisíce odborných i populárních publikací a knih. Možná některé byly heroizující, to jistě, ale většina jistě ne. Naopak. Psalo se mnohé o jeho komplikované až nesnesitelné povaze. I jeho současníci označovali některé jeho prohlášení za „hranicí vkusu“. Samozřejmě se ví, že věřil v rasovou hierarchii a eugeniku. Snažil se snad někdo utajit, že z pozice prvního lorda admirality nezvládl v letech 1915 – 1916 bitvu o Gallipoli? Těžko. Vždyť výsledkem byl kromě zmařených životů vojáků i velmi neheroický pád W.Ch. do politického suterénu. Přes sedm desetiletí se ví, že v roce 1943 upřednostnil zásobování proti fašismu bojující armády před řešením hladomoru v Bengálsku a vyšly o tom mnohé odborné texty a především tisíce a tisíce článků v novinách. Stejně tak je znám jeho negativní až nenávistný vztah k dalšímu mimořádnému politikovi minulého století Gándhímu. (Osobně si troufám odhadovat, že lobby fandů W.Sch. stála za tím, že Gándhí nikdy nezískal Nobelovu cenu míru, byť si ji nepochybně zasloužil mnohem více, než například Jásir Arafat.)

A přesto vše se těšil Winston Churchill mimořádné vážnosti až do svého skonu i po něm. A do toho najednou ostravská výzva, podle které by měl dostat na frak…

A teď druhá klíčová věta: Je třeba jeho obraz přehodnotit…

Na základě čeho?

Nových historických poznatků?

Pokud je někdo ukáže, bude vše v nejlepším pořádku. Obávám se ovšem, že historie není archeologie a vše podstatné bylo řečeno a napsáno. Kdo chtěl, věděl. Že teď najednou přijdou nějací lidé a jsou překvapeni, co to bylo za zloducha? Pouze tím přiznávají svou nevědomost. To je celé.

Za mnohem důležitější považují načasování. Proč čekali sprejeři a kritici Churchillova díla a odkazu přes výše uvedené na červen 2020? Čím to, že k útokům na jeho sochu nedošlo v Praze dejme tomu před pěti lety, kdy byl například publikován článek s bohužel velmi výstižným titulkem: „Bengálským hladomorům a miliónům mrtvých se Churchill jen cynicky smál.“

Odpověď je jasná. Spouštěcím mechanismem pro „přehodnocení“ mnohokrát hodnoceného a detailně popsaného se stal mimořádně diskutabilní policejní zákrok v USA, po kterém zemřel Afroameričan s pestrým trestním rejstříkem. Jedná se pochopitelně o politováníhodnou událost. Soud musí zvážit vinu a trest. Nicméně, pro někoho to možná bude další překvapení, Winston Churchill neměl se smrtí George Floyda zhola nic společného.

Dávání na frak i přehodnocování tak pozbývá sebemenšího smyslu. Snad jen by bylo dobré, aby různí aktivisté více četli a dávali pozor ve škole, což by je uchránilo před opožděním základního lidského poznání, že naprosto každá velká osobnost v dějinách měla svoje chyby. A někdy skutečně hodně velké.