Cena zdraví a života v korunách

Ekonomie má některé zvláštní zákruty. Jednou z nich je vyčíslování ceny lidského života v příslušné měně. V této oblasti (obvykle laické veřejnosti ukryté) souvisí s právem. Protože u soudu se mnohdy rozhoduje o této „ceně“.

Ekonomové o této věci nemluví příliš rádi. Pro společnost jde o téma „nelidské“ a „nehumánní“, převádění života či jeho kvality na peníze působí „odpudivě“.

Nicméně je to téma, které je nutné alespoň jednou za čas otevřít. Typický příklad je finanční trest pro viníka dopravní nehody (či pachatele trestného činu) za zmařený lidský život nebo za trvalé následky. Ale jsou tu i jiné příklady – třeba rozhodování o opravě či přestavbě silnice. Máte peníze na jednu investici, ale rozhodujete ze tří kandidátů. Pak je zde řada hledisek. Vytíženost komunikace, ekologické dopady i ekologické benefity a třeba také nehodovost a následky nehod. Velmi snadno se může ukázat, že jakkoliv to může vypadat absurdně, je lepší přednostně upravit silnici méně vytíženou, ale rizikovější.

Jak známo, v českých krajinách je podobné rozhodování na základě skutečně sofistikovaných ekonomických podkladů spíše tou méně vlivnou metodou. Lze se obávat, že častější je vliv jiný – třeba „toto jsme slíbili v programu, tak se to bude stavět…“ Výsledkem je nižší než nejvyšší možná efektivita investice.

Něco podobného známe u poúrazové péče. Elementární logika říká, že pokud máme zdravotnictví „zadarmo“ (což není pravda, protože ho platíme z daní, tedy z pojistného, které není pojistným v pravém smyslu slova), pak samotná záchrana života a s tím související péče je pouze první kapitola. Druhou je logicky maximální možná eliminace následků tak, aby se lidský jedinec mohl stát znovu součástí ekonomických procesů. S jistou dávkou cynismu se dá říci, že jde o „míru rizika investice“. Tou investicí jsou náklady na to, aby se občan po úraze vrátil v nejvyšší možné míře „zpět“ ke svému předchozímu fungování, případně aby jeho míra závislosti na příští pomoci byla co nejnižší. Někdy tomu říkáme „kvalita života“, ale to je pohled z hlediska pacienta. Ekonomicky to stojí trochu jinak. Na jedné straně vidíme aktuální náklady na poúrazovou péči, na straně druhé budoucí výdaje v případě, kdy tyto náklady vynaloženy nejsou nebo nejsou dostatečné.

České soudnictví se s otázkou bolestného a náhrad pro oběti nehod či trestných činů, což bychom mohli také nazvat otázkou ceny lidského života a ceny jeho kvality, pokusilo vyrovnat v roce 2014. Tehdy dospěla expertní skupina k tomu, že (a teď dramaticky zjednodušuji) cena za úplnou invaliditu byla orientačně umístěna někam do oblasti deseti milionů korun. Šlo o pokus dát soudům jistou orientační linku a je to suma, kterou by měl pachatel vyplatit oběti, tedy o kompenzaci jejího postižení a utrpení. (Samozřejmě můžeme říci, že žádná cena není dostatečná, ale to se nikam nedostaneme. Stejně bychom mohli nadnést otázku „ztráty státu“ z budoucích daní, které by zdravý člověk platil – také by to nebyly malé peníze.)

Je zvláštní, že zrovna v době, kdy se ekonomové a soudci snažili o vytvoření nových standardů, přežívala ještě praxe z předchozích let, kdy poúrazová péče byla téměř v „ilegalitě“ a lázně i rehabilitační ústavy měly jen málo pacientů. Od té doby se časy změnily, ale stejně se lze obávat, že řadě obětí nehod či trestných činů není poskytnuto všechno to, co by jejich návratu do běžného života (a tedy snížení celkových společenských škod) pomohlo.

Ekonomie by téma ceny lidského života měla vrátit zpět do veřejné diskuse – jakkoliv to společnost neslyší ráda. Je mnoho oblastí, kde tuto „cenu“ potřebujeme znát, aby mohla být přijímána racionální rozhodnutí. Opravy či stavby silnic jsou jenom jedna z nich, soudní verdikty či efektivita poúrazové péče další, ale jsou zde i mnohé jiné. Například: jakým zdravotním následkům zabrání přísná veterinální kontrola „domácích zabijaček“ a má smysl vydržovat potřebný aparát, který se tím zabývá, nebo utrácíme velké peníze za něco, co způsobuje pouze minimální škody?

Společnost vyjadřuje v posledních letech silnou poptávku po racionálních rozhodnutích, po manažerském přístupu ve vedení státu i municipalit. Ekonomové by tomuto volání měli vyjít vstříc. I když je část veřejnosti bude nazývat cyniky.