„Dokud budu živa, nepřipustím eurobondy,“ řekla německá kancléřka Angela Merkelová a já již několik dnů očekávám, kdy jí konečně někdo z České republiky zatleská.
Ani vláda a ani euroskeptická fronta se neozývají a je to škoda.
Proč by měla podpořit německou kancléřku vláda? Shrňme si, co paní Merkelová vlastně říká. Tak především, že není možné kolektivně ručit za dluhy, které vytvoří několik států na úkor států jiných. Což není nic jiného, než poměrně soustavně opakovaná zásada, na kterou v Praze přísahají i vládní politici. Dále říká, že odmítá snadná řešení, tedy vydání levných dluhopisů s kolektivním zajištěním, Jinými slovy: je proti tomu, aby byl současný dluh refinancován levnějším dluhem novým bez toho, že by bylo možné dlužníky popohnat k tomu, aby nesli plné náklady dluhu. I to jsou slova, která mají jasnou logiku a měla by být podporována. Za třetí říká, že pokud někdo chce, aby celek ručil za jeho dluh a možná ho i musel splatit, pak by se musel vzdát nemalé části své politické suverenity a přistoupit na cosi, co by představovalo politickou unii. I to je naprosto seriozní představa v tom smyslu, že si nelze představit unii dluhu bez definice splácení. Pokud ale má být splácení opravdu vynutitelné, pak je třeba dát záruky. Politické záruky jsou k ničemu, protože příští reprezentace je může odmítnout, popřít, přestat respektovat. Takže by musely být nastaveny takové podmínky, aby změna politické reprezentace neznamenala možnost uniknout ze splátek – což ale značí vzdát se části své suverenity.
To ve skutečnosti není nic jiného, než situace dlužníka, který za úvěr ručí nemovitostí. Také se vzdá části svých práv, v daném případě práva nakládat zcela svobodně se svým majetkem, protože ten pak nesmí bez souhlasu věřitele prodat nebo převést na někoho jiného.
Tedy to, co požaduje Angela Merkelová, je ekonomicky naprosto logické.
Mělo by se to svým způsobem dokonce líbit i euroskeptickému táboru.
Paní kancléřka položila před dlužnický jih a jeho nového obhájce v osobě francouzského socialistického prezidenta nesplnitelné podmínky. Politická unie je nepřijatelná, protože v podobě, která by měla ekonomicky smysl, by musela být více než federací. Ve skutečnosti by vztah mezi centrální vládou a centrálním parlamentem na straně jedné a vládami a parlamenty jednotlivých zemí na straně druhé musel být asi takový, jako mezi Strakovou akademií a krajskou radou. Alespoň zhruba by musely být sjednoceny daně, důchodové systémy, zdravotní systémy a tisíce dalších věcí. Tady nemluvíme o proslavených vtípcích, jako zahnutí banánů nebo pevnost pánských slipů v tahu. Tady je řeč o skutečné a naprosto jednoznačné volbě rozpustit státy v jejich současné podobě a nahradit je jakýmisi oblastmi. Vždyť národní rozpočty by musely ztratit svůj význam a drasticky se zmenšit, všechny podstatné výdaje by určoval ten, kdo by byl odpovědný za dluh a to by byla Evropa jako celek nebo eurozóna jako celek, tedy centrální vláda. Paní kancléřka v několika málo slovech definovala Evropu, která by mohla mít společný dluh. Čímž definovala nemožnost. Pokud nemůžeme mít "dluhovou unii" (a bankovní unii) bez politické unie, pak nemůžeme mít "dluhovou unii".
Češi mají k evropským specifickým příběhům stále odtažitější postoj a to je vlastně dobře. Je to dobře, protože tento přístup vzniká z nepochopení toho, co Evropa předvádí a jak se zmítá ve svém vlastním zmatku. Není to odtažitost z nepřátelství nebo kvůli apriornímu odmítání, ale Češi nyní nevědí, co si o evropské integraci vlastně mají myslet. Náš nový a právě nedávno zrozený evropský skepticismus je zdravou a logickou reakcí na evropskou politiku těchto let.
Když nám Evropa neumí říci, co chce, jak po nás může chtít, abychom ji rozuměli?
