Buď maturitu tvrdou a pořádnou, nebo žádnou

Kočkopes je potvora. Těžko říci, jestli má chytat myši nebo se lísat ke svému pánovi. Maturita bez matematiky nebo s nějakou matematikou „co dá každý“, nemá smysl. A vzbuzuje otázku:

Má maturita vůbec v dnešní době význam?

To „zjednodušení“ matematiky je skutečně na stole a zabývat se tím bude parlament.

Jenže. Maturita má být potvrzením, že student zvládnul střední školu na úrovni, která ho opravňuje k úspěšnému studiu na škole vysoké. Alespoň ke studiu bakalářskému.

Pak je ale jednoduchá maturitní matematika absurdní. Když maturitu zvládne 95 procent středoškoláků na maturitních oborech, tak to znamená, že 95 procent středoškoláků je zralých pro vysokoškolská studia? To by bylo první popření Gaussovy křivky v plošném případě. Jako vysokoškolský profesor ekonomie vám soukromě prozradím, že Gaussovu křivku v jejím oboru nic neporazí.

Jiný příklad.

Existuje vcelku silné hnutí, aby ze škol zmizelo testování, tedy státem určené testy pro přijetí na střední školy, státem definovaná maturita a tak dále. Z hlediska pedagogiky to mohu do jisté míry chápat. Testování je stresující, pro řadu dětí, studentů a konec konců i dospělých, neboť jde o těžkou zkoušku odolnosti, ve které někteří pravidelně selhávají – jakkoliv jsou jejich výsledky jinak a při jiných příležitostech excelentní. Tedy platí, že testování musí mít dostatečný opravný prostor. A skutečně rozumím i dalšímu důvodu, totiž že testování je typizované, tedy nutně dochází k tomu, že výuka a celý vzdělávací proces se zaměřují na přípravu na úspěch v typizovaném testu. Což je ale dle mého více problém přípravy a koncepce těch testů, než čehokoliv jiného.

Testování pod dohledem státu má být podle těch hlasů nahrazeno úsudkem školy. Škola rozhodne o tom, kteří studenti splní kritéria pro studium na základě svých postupů. Škola rozhodne o tom, kteří studenti složí maturitu a s jakým výsledkem. Znovu na základě svých postupů a kritérií.

Nemám proti tomu ani slovo, pokud se bavíme o školách soukromých, které by byly PLNĚ hrazeny studentem, tedy pravděpodobně rodinou. Ale ve chvíli, kdy financování jde z veřejných peněz, musím silně kroutit hlavou. Ne, ne, ne, je mi líto. Veřejné prostředky vyžadují veřejnou kontrolu. Tu nelze uskutečnit tak, že někdy po XY letech fungování zjistíme, že z nějaké školy vycházejí studenti absolutně nepřipravení na působení v pozicích vyžadující středoškolské vzdělání, natož aby byli schopni absolvovat bakalářské či snad dokonce magisterské studium. Je mi líto – pokud je školství hrazené z veřejných peněz, potřebujeme mít nějaké konkrétní a jasné body testování znalostí. Jistě – s opravnými prostředky a vstřícností pro zvláštní případy.

A teď ten smysl maturity jako takové. On je problematický z principu. Vysokoškolské obory mají rozpětí jako albatros stěhovavý. (Proč ne kondor, když se v češtině používá? Albatros má rozpětí kolem 3,2 až 3,3 metru, kondor asi tři metry.) Samozřejmě lékař či herec studuje naprosto něco jiného, než ekonom, chemik nebo biolog. Někteří potřebují matematiku na vysoké úrovni, jiným stačí procenta a trojčlenka, další ji nepotřebují vůbec a v životě se jim hodí spíše účetnictví, které (pro mnohé asi překvapivě) nemá s matematikou v podstatě nic společného. Takže ani čeština plus cizí jazyk versus matematika jako volba plus tak zvané volitelné doplňky skutečně nepokrývají plochu, o které je řeč.

Jinými slovy z hlediska vysokých škol nemá maturita příliš velký obsah ani v dnešní podobě, kdy alespoň z nemalé části můžeme hovořit o dosti sofistikovaných postupech.

Pojďme se na věc podívat jinak. Čeština je jasná. Národní jazyk. Není o čem. Cizí jazyk by dle mne měl být povinný bez pardonu. A matematika, promiňte mi to, je jazyk vědy. Maturita z ní by měla být povinná pro školy od ekonomických po technicky zaměřené. Ale pro zájemce o filosofické obory či pro studia cizích jazyků?

Tím chci říci, že pokud má mít maturita pro budoucnost nějaký smysl, tak musí být státní a v co největší míře podle státních jednotných not (kvalitních, to je pochopitelně nutný předpoklad). Dále by měla být rozdělena na několik typů. S povinnou či raději řekněme s „profilovou“ chemií a třeba s „profilovým“ dějepisem. A pokud by se nakonec student rozmyslel a s maturitou s „profilovým“ dějepisem se rozhodl jít na ekonomický obor, tak nechť je při přijímacích testech nucen podstoupit navíc zkoušku na úrovni maturity z matematiky.

Každopádně platí, že maturita má smysl v nějaké tvrdé podobě. Jako „měkký testík“, který jen potvrdí, že student chodil čtyři roky do školy, nemá cenu.

Ale především. Nenechme se zatáhnout do představy, že matematika „ano – ne“ je klíčová otázka českého školství. Není.

Klíčovými otázkami je stále to stejné. A to od mateřských škol až úplně nahoru v žebříčku vzdělanosti: CO učíme a JAK to učíme. To jsou hlavní témata.