Až bude euro za dvacku, plat 40 tisíc a Itálie na uzdě…

V médiích ta diskuse na čas utichla, ale ekonomové ji vedou dál. Kdy bude doba pro přijetí eura? Část kolegů zarputile odpovídá: Nikdy! Nebyl bych tak přísný. Moje verze: Až bude euro za dvacku, plat 40 tisíc a Itálie na uzdě...

Nicméně většina disputací o euru se točí k termínům. Typická odpověď, kterou řada kolegů poskytuje i sdělovacím prostředkům, zní: „Přijměme euro, až to pro nás bude výhodné“. Je to hodně šalamounské vyjádření, protože nedává nic nad rámec hypotézy, že nyní to výhodné není, ale jednou to výhodné být může.

Mám jiný přístup.

Jak by měla vypadat ta doba, kdy to výhodné bude?

A pro koho to vlastně výhodné má být?

Když si vezmeme běžný průmyslový podnik, což je v našich podmínkách základ prosperity, tak ten už dávno „jede“ v takovém podvojném režimu někde na pomezí korun a eura. Takový podnik totiž má nemalé náklady v eurech (případně v dolarech), protože obvykle je to zároveň dovozce komponentů nebo surovin. Má také významné příjmy v eurech. Je totiž zároveň exportérem nebo je součástí nadnárodní korporace. Pokud by na euro přešla celá země, sníží se tomuto podniku transakční náklady, omezí se rizika. Celkem dohromady je národní hospodářství na euro připraveno dávno a jeho přijetí může nastat třeba zítra – a bude výhodné. Pro ty podniky a jejich vlastníky

Něco jiného jsme my ostatní, kteří „nejsme průmysl“.

Při současném kurzu někde mezi 25 a 26 korunami, při současném nastavení cen a příjmů, by přechod na euro znamenal zpomalení a odložení možnosti, že se naše životní úroveň v rozumné době přiblíží vyspělejším sousedům. Ekonomika nefunguje tak úplně jako matematická rovnice. U ní platí, že pokud obě strany vydělíme třeba těmi 25, tak se na jejím principu nic nezmění (protože když obě strany zase 25 vynásobíte, máme starou podobu rovnice). V ekonomice je to složitější, neboť co se jednou stane, nelze již odestát.

Navíc obětováním koruny přijde národní banka o významné nástroje, jak zasahovat do vývoje – přijde o možnost ovlivňovat emisi peněz a klíčové sazby.

Dnes máme dvě cesty, jak dobíhat příjmovou hladinu vyspělých zemí. První je růst mezd, druhý posilování koruny. Obě souvisejí s produktivitou práce. Vyšší mzdy jsou možné jen při vyšší produktivitě, jinak přichází kolaps. Posilování měny je (odmysleme spekulativní vlivy) vždy obrazem výkonu ekonomiky. Vyšší výkon a vyšší efektivita vedou k posilování. S eurem by zůstal jenom růst mezd, kurz by přestal existovat. Dnes pajdáme za vyspělým světem a občas ho i trochu dotahujeme. Bez kurzu bychom pajdali také, ale po jedné noze.

Takže od boku střílím „euro“ podmínky. Až nebude kurz mezi 25 až 26 korunami za euro, ale bude pevně posazený alespoň někde pod dvaceti korunami. Tedy až oproti současnosti koruna posílí alespoň o dvacet a raději o pětadvacet procent. A až průměrná mzda nebude někde u 30 tisíc korun, ale minimálně nad 40 tisíci. Tedy až mzdy vzrostou nejméně o třicet, raději 40 procent. Jedno kruté srovnání – lze to říci i tak, že ona chvíle nastane, až bude česká průměrná mzda přepočítaná kurzem na eura (po posílení koruny) alespoň polovinou toho, jaký je průměrný plat v nejchudších východních zemích Německa.

Tak v tu chvíli má cenu začít uvažovat o tom, že bychom někdy v dalších letech mohli přejít na euro.

A konečně je tu poslední podmínka – až bude Itálie na uzdě. Za Itálii si dosaďme ještě Řecko a alespoň také Španělsko, jen ta Itálie je nejkřiklavější příklad a jednoznačně nejtěžší pacient. Naši milí a jinak osobně většinou neobyčejně příjemní jižní přátelé totiž již několik let financují svůj státní dluh tiskem eur, což jim umožňuje cosi, co lze eufemisticky nazvat „stabilizační dohodou“. Okolnosti jsou vcelku složité, ale celkově to znamená, že chlapci tam dole na jihu dostali spoustu času k nápravě své prachmizerné ekonomiky, ale zatím to vypadá, že pokračují v nekonečné siestě, kterou si zpestřují permanentními hádkami.

Za mne pak platí: Posílení koruny pod dvacet za euro je otázkou času. Nemyslím, že by to mělo trvat déle, než třeba čtyři nebo pět let. Zvýšení průměrné mzdy na 40 tisíc korun je záležitostí na dobu podobnou a možná i o něco kratší. Přidejme nějakou rezervu, také existuje určitý mechanismus, který zabere nějaký čas – takže euro je otázka doby za zhruba deset let.

Ale Itálie na uzdě? To jsme ve zcela jiných časových relacích.

Pokud naší podmínkou pro vstup do eurozóny reálně bude, že jako zdravá země se zdravými financemi chceme vstoupit do klubu zdravých zemí se zdravými financemi, tak buď v tom klubu budeme my, nebo tam bude Itálie, ale těžko tam při dodržení podmínky finančního zdraví můžeme být společně. Nejsme pyrotechnici, abychom museli lézt do domu s tikající bombou ve sklepě.