Argentina: Pokusná laboratoř moderní ekonomie

Nový argentinský prezident Javier Milei zahájil asi největší ekonomický experiment od transformace postkomunistických ekonomik a od čínských reforem. A třetí největší od novozélandských reforem Rogera Douglase před čtyřiceti lety

Když sáhneme hloub do historie, tak čtvrtý největší od Marshallova plánu po druhé světové válce.

Pohledy světových ekonomů se proto postupně obracejí právě do jižní Ameriky k Argentině. Již oznámené reformní kroky jsou skutečně ambiciózní a nutno říct, že zatím mají změny nástup plně srovnatelný se šokovou terapií prvních dvou či tři let po pádu komunistického režimu v České republice. Prudká devalvace národní měny, masivní rušení dotací a subvencí, zrušení poloviny ministerstev… A dále velmi razantní plán, který chce prezident prosadit i přes to, že v parlamentu má podporu spíše nevelkou. Ten plán nicméně zahrnuje zásadní liberalizaci trhů, privatizaci, reformu pracovního práva a mnoho dalších věcí – včetně přechodu z pesa na americký dolar jako národní měnu.

V příštích měsících a letech budeme tedy moci sledovat, nakolik se tento skutečně mimořádný projekt povede naplnit. V první rovině se ale nejprve musí ukázat jako politicky zvládnutelný a prosaditelný. To je vskutku kardinální otázka. Nicméně Argentinci mají, zdá se, plné zuby polovičatých řešení. Milei voličům nic netajil, naprosto otevřeně říkal, že to, co chystá, bude opravdu masakr. Argentinský masakr motorovou pilou, se kterou se často nechával fotografovat jako se symbolem nutnosti radikálních řezů. Především však ekonomy bude zajímat to případné následující druhé: Zda bude zvolený recept s až anarcho-kapitalistickými a libertinskými rysy v daných souvislostech fungovat.

Předpokládám, že pohledy z České republiky budou doprovázeny obzvláštním zájmem o věc. Protože přes všechny odlišnosti, kterých je opravdu hodně, je pro nás argentinský pokus vlastně mimořádně zajímavý.

Aby bylo jasné proč, je potřeba se alespoň trošku podívat na dějiny Argentiny v minulém a v tomto století.

Málo se to ví, ale před sto lety a dokonce ještě před sedmdesáti lety patřila Argentina k nejvyspělejším zemím a dokonce k průmyslovým velmocem a k nejbohatším státům světa. Podobně jako před světovou válkou Československo. Což v případě Argentiny platilo až do perónovského období inspirovaného italským korporativismem Benita Mussoliniho. Nacionalistický a zároveň socializující Juan Perón během druhé poloviny čtyřicátých a v padesátých letech vládl zemi, která se postupně (avšak vcelku rychle) dostala z pozice jednoho z ekonomicky nejvlivnějších států do pozice krizemi, nepokoji, neustálými převraty a zmatky zmítané země, ve které bujela inflace, korupce a v obdobích vlády vojenských junt si nikdo nemohl být jist životem ani majetkem.

V Argentině sice neproběhlo klasické znárodnění (ovšem u velkých zahraničních investorů ano) a režimy inklinovaly spíše k fašismu než komunismu, ale devastace ekonomiky dosáhla přinejmenším podobných rozměrů, jaké známe z našeho komunistického období. Avšak argentinské reformní úsilí po pádu poslední junty nikdy nedosáhlo hloubky klausovské transformační strategie. Naopak, i po obnovení demokracie se střídaly vlády perónovského typu s jednotlivými spíše krátkými obdobími kabinetů vedených liberálními reformátory. Reformy však byly polovičaté, nedostatečně razantní a měly většinou jen nedostatečný čas k tomu, aby přinesly výsledky. Za dvě stovky let existence zkrachoval argentinský stát devětkrát, z toho už třikrát v tomto století. Stal se asi jedinou rozvinutou zemí, které se podařilo vrátit zpět mezi země rozvojové. To tak nějak hovoří za vše.

Jakkoliv je situace České republiky samozřejmě v současnosti velmi odlišná, přece jenom je pro nás argentinský velký reformní pokus zvláště zajímavý. Bude velmi podnětné sledovat, jak dlouho se prezidentovi podaří udržet podporu pro jeho šokovou terapii, jakým způsobem bude komunikovat nesporně dramatické dopady změn na obyvatele a životní úroveň a samozřejmě především zda a za jakou dobu přinesou jeho kroky pozitivní změny.

Jakkoliv totiž opravdu neřešíme stejný typ potíží, zároveň je naprosto zjevné, že česká ekonomika a společnost potřebují nutně řadu reforem, které také nebudou bezbolestné, které budou vyžadovat schopnost udržet podporu pro změny a na jejichž pozitivní dopady bude potřeba více než jedno volební období. Argentina je tedy zajímavou laboratoří i pro nás.