V kostele Panny Marie Sněžné

Praha: Čtrnáct františkánů, kteří pocházeli z větší části z různých zemí západní Evropy a kteří byli v průběhu několika hodin masopustního úterý pobiti na Novém Městě pražském, záhy požívali pověsti svatosti. Proces jejich blahořečení sice začal již v 17. století, ale z různých důvodů byl v historii několikrát přerušen, takže až v současnosti je naděje na jeho kladné završení. Letošní výročí se proto připomene slavností mší svatou ve středu 15. února v 18:00 hodin v kostele Panny Marie Sněžné. Jejím hlavním celebrantem bude apoštolský nuncius v České republice, arcibiskup Giuseppe Leanza.

Pasovští u Prahy a lůza v Praze

Tryskem jedou Prahou pasovští, a pražský lid jejich jízdou je zaskočený. Kde se tu vzali pasovští? Bitva o Prahu je již prohraná?! Překvapení pražané uskakují šílené jízdě desítkám jezdců v barvách knížete Leopolda. A stačí jenom, že některý z pražanů napřáhl zbraň, už meče pasovských jej stínají. Kaluže krve za zběsilými jezdci. Když z jedné ulice zmizí, tu objevují se již ve druhé. Kde jsou nyní? Kam zmizeli? I oni se jen těžko orientují. Bylo jich opravdu jen dvacet nebo je jich v Praze víc?

„Jsou schovaní v katolických klášterech“,vykřikl Horšovský, jež byl domluven s českou šlechtou, že vyprovokuje přepadení klášterů. Lide jej s radostí poslechl. Lůza dostala povolení rabovat katolický majetek.

-----

Ve františkánském klášteře P.M.Sněžné:

„Přineste nějaký kůl. Musíme bránu prorazit“, křičel na sedláky z Třebochovic. Asi po hodině se to podařilo. Těžké dveře zapraskaly a padly do kláštera.

Bratr Františkán Krištof, Holanďan, byl staršího věku, nesl právě pomalým krokem dřevo do kuchyně. V duchu se modlil: „Dej Bože, ať ty dveře nepovolí.“

Dřevem, co do dveří vráželi mu jeden ze sedláků roztloukl hlavu, až byl k nepoznání.

Z kuchyně vyběhl na pomoc františkánský kuchař, Klement ze švábska. Křičel: „Main Gott, main Gott.“ Držel v ruce kříž, který strhnul  ze stěny kuchyně. Vlci se na něj vrhli a jali se ho žrát. Kdosi jej udeřil holí po hlavě a jiný kamenem dodělal ten guláš. Krvelační vlci vnikli do kuchyně a začali si brát, co jim přišlo pod ruku. Nežijí si špatně františkáni, co? Smáli se. Dvě ryby se tu pečou.

Horšovský zatím se sedláky prohledával klášter. Nikde nikoho nebylo vidět. Kam se poschovávali hnědé myši? Kde jenom zasvítí jejich bílé provazy kolem pasu?

V prvním poschodí našel jáhna Jeronýma z Arese, který se nahlas italsky modlil, Otče náš a zdrávas Maria. Měl rozepjaté ruce k soše Panně Marii Pomocné. Když řekl slovo Maria, Horšovský jej proklál mečem. Krev stříkala na sochu Panny Marie a jáhen klesnul k zemi.

Sedláci jej prohledali a našli u něj klíče. Hodili se ke dveřím na konci chodby. Tam v místnosti, ležel v krvi kněz Šimon z Francie. Ležel na lůžku, zraněný z bitky v ambitu. Stačil utéci a Jeroným jej zamknul a modlil se přede dveřmi k Panně Marii. Marně. Oba byli ihned zabiti. I ten na lůžku. A sedláci už si berou prostěradla, aby měli do čeho balit věci, které najdou. Nyní je všechno jejich. Celý velký klášter.

Někdo však říká Horšovskému: „Tady jich bylo mnohem víc. Ještě tu musí být další. Říkal jsi, že jich bude čtrnáct.“

Horšovský prohlásil:“Nikdo nesmí zůstat živý. Žádný svědek nesmí promluvit. Prohledejte půdu.“ Sedláci hned pochopili a kývly na souhlas.

Po delší době objevili útočníci schody z horního patra ambitu na klášterní půdu. Vikář kláštera, již dříve zmíněný P. Bedřich Bachstein se snažil odvést ostatní mnichy do relativního bezpečí a zdálo se mu, že na půdě se schovají.

Sám čekal u schodiště připravený zemřít za ostatní, aby tak snad upokojil krvelačnost útočníků. Marné jeho přemýšlení. Marné jeho modlení. Marný postoj v kleče.

Jen ho útočníci spatřili, nic nedbali na to, že volá česky o smilování: „Jste na půdě Boží. Lidé, nečiňte sobě hříchu.“

Byl okamžitě usmrcen a prohledán. Nezastavil honící psi z Berouna. Čmuchali, každé zákoutí prosmějčili. Za trámovím na půdě byl jimi po čase nalezen kuchař Emanuel i Antonín, pomocník v kuchyni. Nakonec našli i novice Jana. Františkánem byl teprve měsíc.

„Pro milost Boží, co to činíte? Copak vy nemáte syna?“, volal na Horčovského mladík sotva rozkvetlý. Horčovský však tnul po něm mečem a krev vystříkla z hrdla na trámoví. Nikdo nesmí zůstat na živu!

„Shoďte je dolů!“, zvolal Horšovský, když uviděl otvor v klenbě a pod klenbou kostel, „Tam přece patří. To je jejich poslední mše v Čechách.“

Kostelní trámoví bylo temné a chvíli trvalo, nežli se útočníci rozkoukali. „Ještě chybí tři.“, přemýšlel Horšovský,“Vchýnský jasně říkal, že jich je čtrnáct. Zatím je jich zabito jen jedenáct. Hledejte výš.“

Rozdělil sedláky na tři skupiny a dal jim za úkol prohledávat půdu va vrchní vysoké části. Nebáli se zákeřnosti ve tmě podkroví, věděli, že Františkáni jsou neozbrojení. Mírumilovní hadi.

Tam na konci, tam nahoře jakési světlo! Věžička. A ejhle. Co si se tam hýbe. Pohyb jako pohyb kočky.

„Tam jsou! Tam.“

Tři řeholní bratři, podjáhen Kašpar Daverio, Ital, klerik Jakub, Němec z Augsburku, a bratr Didak Jan, krejčí, snažili se protáhnout úzkým otvorem věžičky na střechu.

Sedláci s řevem stáhnuli je zpátky a noži je propíchali jako usmaženou kachnu. Když byli mrtví a sedláci opilí krví, vystrkali je z věžičky a házeli ze střechy dolů, k pobavení těch co hlídali před klášterem. Pražené radostní napichovali mnichy na halapartny. Když mrtvoly padaly dolů střílel po nich Jakub Raboch, myslivec. Radost střílet na zvěř katolickou, zbavit se papežence, zbavit se zrádců Čech.

Kostel i klášter byly vetřelci zpustošeny, liturgické předměty a oděvy zneuctěny, zničeny cenné dokumenty a před vykradením nebyly ušetřeny ani hrobky zemřelých.

Obnažená a zohavená těla povražděných řeholníků zůstala pohozena a nepohřbena až do soboty.

Ó zlobo lidská, zahalená pláštěm chamtivosti.

Slepoto srdce, slepoto rozumu. Nenávisti proradná.

Mrtvoly na hromadě v kostele zpřelámanému

Kristu na podlaze na posměch.

Aby mrtvých nebylo dost, byly otevřeny hrobky

a zneuctěné kosti poházené po dlažbě.

V tom už přijíždí vojsko stavovské. Schválně až tak pozdě. Až když je dokonáno.

Ti, co ještě rabují jsou pozatýkáni. Mezi nimi málem i Matouš Horčovský. Však na poslední chvíli, když halapartna stavovského vojáka se už zapichovala do jeho hrdla, přijel na koni Pán Vchýnský a poručil jej propustit. Vůdce povstalců vyslechne sám. Pak potají jej propustil úplně a nechal stráží odvést do jednoho z jeho domů, aby se mu nic zlého nepřihodilo. Ještě se bude hodit ten zloduch Horčovský, ještě není nad pasovskými vyhráno. Když Vchýnský projížděl kolem zrabovaného kostela, usmál se: „Dobrá práce Horčovský. Však to byli jenom Boží blázni.“

Smutek prozřených:

Tři dny pomník neskutečný

hromada mrtvol

jež dřevěného Krista objímají

na podlaze zničeného chrámu.

Tři dny čtrnáct mrtvých těl

a jeden mrtvý ze dřeva.

Panna Maria celá od krve

z oltáře se smutně dívá

ruce s Kristem odseknuté.

Každý se bojí jenom nahlédnout

každý vyhýbá se chrámu

Co k tomu činu říci?

Počkáme, až co vrchnost

říkat poručí.

Když hlavy zchladly

rozum zastydí se

Copak je to možné

nechat lid, ať si co chce, činí?

Copak nemůže vražda

potkat i naše domy?

Copak to se smí vraždit v chrámu?

A dokonce služebníky Boží?

Luteránští proti luze protestují.

Františkáni nyní oslaveni v nebi!

Trpěli jako první křesťané.

Ostuda Luteránské víry.

To nebylo z vůle Boží

to byla vražda proradná.

Bůh ať potrestá vrahy a lupiče.

Luteráni čin odsoudili.

Intermezzo:

Kat Mydlář jedno ví jistě:

Meč svůj vyzkouší.

Oko za oko, zub za zub

Za čtrnáct povražděných

čtrnáct vrahů na podiu smrti.

To je žeň nevídaná.

Jeden meč nabrousit nestačí.

----

Uplynulo 400 let od té události. Jak ji přijmeme my? Jaké poučení si vezmeme z událostí, kdy lidé zapomněli na Boha a pod falešným pláštíkem teologických sporů, projevili chamtivost a touhu po moci? Necháme se my manipulovat pokřivenými panskými plány, nebo budeme hledat víru, naději a lásku?

Oněch čtrnáct misionářů možná nezemřelo kvůli tehdejším událostem, ale kvůli nám, kteří žijeme v čase, kdy Evropa zapírá stále více svůj křesťanský původ. Nečeká nás pod falešným pláštíkem jakýchsi nutností současnosti velká prohra v budoucnosti?

Chudoba, odvaha a víra františkánských misionářů a odvaha protestantských Luteránských kněží postavit se proti nespravedlivému vraždění katolíků ukazuje, že se lze sjednotit v lásce po vzoru Krista.