Sen o tom, jak by to mělo být.

Rokem 1942 začal v Čechách holocaust. Předcházela mu psychologická příprava obyvatelstva. Násilné zpřetrhání pout mezi Čechy a Židy. Otevřený zákaz normálního života židovských občanů, zákaz užívání běžných věcí od tramvaje, pošty až po rybník ke koupání. Teprve, když české obyvatelstvo podvědomě přijalo myšlenku, že židé jsou morová nákaza, započala  bravurně řízená , hromadná  likvidace jednotlivců. Pro jistotu ještě zabalená do příznivého Terezínského gheta. Psychicky jsme schopni  jednotlivou  vraždu odoudit. Vraždu  miliónů obětí, nejsme schopni přijmout. Možná ji dodnes podvědomě odmítáme uvěřit. Naše srdce , ani mysl není schopna pojmout démona genocidy úplně. Myslím, že za šedesát let od roku 1942, jsou už připravení noví Himmlerové a mají jistě ještě promyšlenější psychologické metody, jak prosadit své ďábelské plány se  souhlasem oklamané veřejnosti.  

Ani nevím proč

Ani nevím, kdy poprvé se v našem rodu, objevili židé. Nehlásím se k nim.

Píše se rok 1942. Na obchodech jsou německé nápisy, na úřadech se často raději mluví německy, po Praze špacírují důstojníci SS a nemají problém se seznámit s českou holkou z Václaváku.

Židovská děvčata jsou více košer.

Moje sestra Anča  si vzala žida Roubíčka za muže a on si jí vzal za ženu, ačkoliv to košer nebylo.

Byl jsem naštvaný. Nejen, že byl žid, on byl navíc stejně chudý jako my. Prodával a kupoval textil a do naší rodiny se hodil jenom tím, že my jsme čalouníci. Potahy na křesla, závěsy, tapisérie. Můj bratr je čalouník po našem otci a on zase po svém otci. Ne, že bychom byli noblesní firma, to ne. Jenom živnostníci. Živnostníčci. Roubíček nám dělal cenu a říkal, že i tak se mu to vyplatí.

Ani nevím, proč jsem ho měl rád. Byl hubený a málo se smál. Ale setra Anča vyprávěla, co se doma nasmějí, takže možná byl asi zpátky jenom před námi.

Od začátku roku 1942 špatnou náladu. Nelíbí se mi, že Roubíček skoro nic nesmí, že musí nosit žlutou hvězdu a že obchody nesmí dělat vůbec. Tedy veřejně. Látky dodával dál a pořád říkal: „Dělám Vám cenu, ale i tak se mi to vyplatí.“ Hlodá v hlavě, že Anča je z toho všeho smutná a potajmu utírá slzy, aby to její děti neviděly.

Hrklo ve mě, když David donesl látky na závěsy a povídá: „Zítra se mám dostavit na Libeňské nádraží.“ Nejdřív jsem myslel, že přijede zásilka textilu, ale on povídá, že všichni židé, mají přijít na nákladové nádraží. Dodal: „Myslel jsem, že my co máme české rodiny tam být nemusíme. Jenže je to jinak.“

Druhý den jsem tedy hned ráno běžel za Ančou, co se vlastně děje. Anča vůbec neskrývala slzy a koukala zoufale, jak Roubíček mizí za rohem ulice na zastávce tramvaje. Koukám na Davidova záda, koukám na Anču a pak ani nevím proč do mne vjel vztek, jaký jsem měl naposledy, když před válkou prohrála Sparta na Žižkově. Ještě musím přiznat, že jsem docela nahlas prohlásil: „Do prdele práce.“

Vzal jsem to rovnou do naší záložny a povídám slečně Vonáskové, kterou znám už od školy: „Chci vybrat celý účet.“ A Vonásková, ani nevím, proč to udělala, mrkla na mne spiklenecky a než jsem se stačil posadit do křesla v hale, už volali moje jméno a já dostal pěkný svazek bankovek. Pokladní koukal podezřívavě a já ani nevím, proč jsem mu řekl: „Lidský život stojí za všechny peníze.“ A pokladní se mi podíval do očí a řekl: „Jo. To jo.“ A já myslím, že v něm byl také nějaký vzdor, či vlastenectví.

Na Libeňském nádraží se zdálo, že budou dávat něco zadarmo. Dlouhá fronta  židů tam s kufry a baťohy. David Roubíček stál ve frontě k nějakému stolku a měl to tak ještě odhadem na půl hodiny, nežli se na něj dostane řada.

Kouká na mne jako z jara a já mu, ani nevím, proč povídám: „Máš se okamžitě dostavit na městský úřad.“ Kouká na mne a i ti, co stojí kolem něj, koukají a já povídám: „Máš jít hned.“

Jeden z jeho rodiny, taky Roubíček, se ke mně otočí, očividně se chce něco zeptat a jak mi tak kouká do očí, najednou asi uviděl něco, co já vidět nemohl, protože povídá: „Jdi s ním Davide. A pokoj s tebou.“ A David mu také kouká do očí a já najednou dostal dojem, že židé nemusí mluvit, že se dorozumívají jinak, než my Češi. A pak sebral svůj kufr a odlepil se od té fronty a jdeme spolu kolem německého vojáka. Ten kouká a neví, co si má myslet a tak raději otočí hlavu a nevidí nic.

Na úřadě mám kamaráda. Je to pražák od narození a Němec je po předcích. Dneska se jmenuje Hans. Ve škole se jmenoval Jenda.  Poslouchá, co mu říkám, a tváří se jako kdyby spolknul pravítko. Ani se neusměje. A tak, ani nevím, proč mu povídám: „Pamatuješ, jak tě chtěl Tonda zmlátit?“ Sochy na Karlovu mostu, mají fakt víc pohybu jak on. „Rozbil jsem tehdy Tondovi hubu. Ochránil jsem tě. Ne, že bych tě nějak miloval víc nežli ostatní, ale já byl vždycky pro spravedlnost.“ Byl ještě kamennější nežli kamenný domy. David vedle mne, byl zoufalý, malý a ještě menší  a asi by byl raději stál ve frontě se svojí židovskou rodinou na Libeňským nádraží, nežli aby se ponižoval v německé kanceláři. Já už taky ztratil jistotu, ale pak jsem si vzpomněl, co mám v kapse. Položil jsem obálku na stůl a ani nevím proč povídám: „Lidský život je cennější jak peníze.“

Hans s obálky ani nedotknul a povídá: „Je ženatý?“

„S mojí sestrou už má dvě děti.“

„Češka?“, zeptal se Hans, jako kdyby si myslel, že jsem Cikán nebo co. Už jsem byl zase naštvanej a tak jsem jenom krátce kývnul.

„Přijď pozítří.“, řekl a dodal, „Ale bez něj.“

„Když jsem byl u dveří, tak ještě dodal:“Co zbude ti vrátím.“

David Roubíček, byl ženatý s Češkou, ale viděl své děti a ženu do konce války stejně jenom jednou. Pracoval u příbuzných na statku, jako čeledín. Nějaký čas zdálo, že je to stejné, jako kdyby odjel se svými židovskými příbuznými do Terezína. Fakt je, že se po válce ukázalo, že to pro něj přece jenom bylo lepší.

Ani nevím proč, ale já si z celé okupace pamatuji jenom Davidovi oči. Nemusel říkat slova. Ale to tichý děkuji, stálo za všechny peníze.

O jeho rodině dodnes mezi sebou nemluvíme. Ani očima. Oni už totiž neexistují.

Tenhle příběh jsem si vymyslel. Proč? Protože je mi hanba z toho, že jsme se, my Češi, k Židům chovali tak trochu jako Němci.