Rozhledna na Chlumu

Věž stojí na zalesněném vrchu Chlum o nadmořské výšce 416 m n. m., asi 1 km S od plzeňské čtvrti Doubravka. Zděná věž dosahuje výšky 25 m a vyhlídkový ochoz je ve výšce 22 m. Stavbu chaty zorganizoval Svaz československých dělnických turistů, odbor Plzeň - Doubravka. Stavba byla zahájena díky finanční sbírce v roce 1926 pod dohledem stavitele Hegnera. V roce 1926 byla na vrcholu Chlumu otevřena výletní chata. Během druhé světové války se provoz na rozhledně musel přizpůsobit vojenské posádce, ale restaurace zůstala přístupná po celou válku. V roce 1968 ji obsadila sovětská vojska.

1968

Šla jsem si jenom pro svý věci na Chlum a taky jsem byla zvědavá. Hloupá husa. Máma mi to vždycky říkala. Která Nána by vlezla vojákům rovnou do ležení. Jsi pitomá nebo co? Takovej průšvih.

Měla jsem svý věci a taky drahej foťák ve skřínce. O ten šlo asi nejvíc. Sousedovic Venda, mimochodem docela hodnej kluk, ale můj typ to není, já mám radši štíhlý a ohebný a on je jako kobliha nacpaná marmeládou, navíc jsme spolu chodili do jedný školy a jedný třídy, tedy on je o rok starší, ale šel nějak později, asi byl zavostalej nebo nedodělanej, a když s někým chodíte devět let do jedný třídy a ještě ho každý den vidíte za plotem u svýho baráku, tak je okoukanej, takže já si na něj nikdá nemyslela, a jestli von na mně, tak to nevím, protože se nezmínil ani pohledem, Venda mi přes plot povídá: „Jaruš, jsou ve vaší hospodě. Prej tam budou furt.“

A já na to, že kdo je v naší hospodě a on povídá, seš asi na hlavu padlá, přece RUSÁCI!!.

Mne nenapadlo, že když nás okupujou cizí vojska, že budou bydlet v našich domech. Ale dá to rozum, že když je hospoda, kde dělám servírku, přilepená k rozhledně, je to strategickej bod, jak mi Venda vysvětlil, a tam že se vojáci usadějí na dýl. Z rozhledny vidějí dál než z údolí, to dá rozum.

Ale mne spíš napadlo, že asi vylomili závoru u lednice a proto se jim tam líbí.. Dobře vidí a ještě si nacpou bříška. Já chlapy znám. Každej den je vidím v hospodě cpát si bachory. Futrujou se knedlíkama a ponořujou je do kýble piv. Krkají a říhají a nejeden si i prdne. Před mladou holkou žádný štráchy, jsem přece jenom servírka. Když se najedí, hned dostanou energii. Kouká jim z očí a nohy jim jdou od sebe a očima mi jezdí po zadku a po nohách a některej si i plácne nebo štípne. Servírky jsou přece holky na štípnutí.. Jenže to já si nenechám líbit, nejsem žádná coura, jsem slušná holka a vezmu si slušnýho kluka. Já ho potěším ráda, protože to mám taky ráda. Ne, že bych to nezkusila. Zkusila. A bylo to s ním hezký. Jenže to byl parchant, co už hladil všechny holky ze třídy. My holky jsme si to řekli,, jakej je a chtěli jsme se mu pomstít. Jenže některá to vždycky pokazila a vlezla si s ním někam stranou a ona nám to pak rozmlouvala, že je milej a že ho miluje a tak kvůli ní jsme ho nechaly být.

Já měla v hospodě ve svý skřínce za kuchyní svý věci a hlavně drahej foťák. Ten tu zapomněl jeden z hostů, Pražák. Měl krásný hluboký hnědý oči a já byla nějaká rozněžnělá. Netajím se s tím. Dostal mě na jednu noc. Na celou. Byl hrozně dychtivej a já se přiznám, že mi to dělalo dobře. A taky se přiznám, že jsem o tom foťáku, co ho ve vášni zakopnul pod postel, že jsem o něm celou dobu věděla, a že jsem byla rozhodnutá mu ho nepřipomínat, protože mi bylo jasný, že zejtra odjede, a tak proč by mi tu nějakou malou odměnu nenechal, když jsem ke všemu svolná a navíc celou noc. Druhej den jsem se sotva vlíknula po lokále a tak si myslím, že na odměnu mám právo. Kobyle taky dají nažrat, když je po všem. No já měla v tý skřínce těžce vydělanej foťák a ten určitě rusákům nenechám. To ať si na mě dají majzla. Takhle rozhodnutá jsem si to klusala nahoru do kopce. Na Chlum. Plzeňáci to tam dobře znají. Vyhlídková věž a celoroční hospoda s jídlem a pitím. Docela to tam ujde. Každej vejletník, když je utrpajďákovanej do toho krpálu nahoru, se rád posadí a dá pivko. Pivko máme jako křen. To je hospodskej oumysl, protože, když je pivo jako křen, tak chlapi dostanou hned hlad a i kdyby měl poslední pětku v kapse a doma navaříno, tak vycáluje prachy za nějakej kus do žaludku.

Dorazila jsem až nahoru. Hned mne zarazilo, co jich tam je. Leželi všude kolem hospody a vejrali po mně, jako kdyby přistáli marťani. Já jsem holka od rány a mám pro strach uděláno, takže jsem dělala, jakože je nevidím a rovnou beru za kliku u hospody. Nějakej celej žlutej voják, na mne něco kříčel. Mávla jsem rukou a už jsem vevnitř.

To jsem teda koukala, vevnitř bylo zatím uklizíno a za stolem seděli jenom dva vojáci. Vypadali normálně.

Povídám : „Mám ve skřínce svý věci. Vezmu si je a hned jdu.“

Jenže oni na mne koukali divně a sotva jsem to dořekla a vykročila do kuchyně, hned se jeden zvednul a vytáhnul pistoli.

„Stój.“

Jsem pitomá nána, brnkla jsem si do hlavy, nemluví česky a tudíž neví, co říkám. Já se rusky učila celý mládí, takže jsem to na ně vysypala v ruštině, to vo tý mojí skřínce za kuchyní.

Jeden se podíval po druhým a ten co seděl se zasmál a kývnul. Stojící se na mne usmál a nechal pistoli ležet na stole. Došel ke mně a divně blízko si mne prohlížel, ale já nemyslela na nic, jenom na ten foťák. Otevřel dveře do kuchyně a šel se mnou.

Řekla jsem mu rusky, že ať počká. Jenže on kroutil hlavou a vzal mne za ruku a dovedl mne dozadu ke skřínce. Zeptal se, která to je a já mu jí ukázala a odemknula jí. Byl drzej jako děravá pantofle. Prohrabal skřínku a našel foťák. Se zalíbením si ho prohlížel. Byl východoněmeckej a fakt dobrej foťák. Zeis Jena. Vztáhla jsem ruku. Ale on s ním ucuknul a zasmál se.

„To je špionážní věc.“, řekl rusky a zamračil se.

„Je můj. Tak mi ho dej. Nejsi přece zloděj. Jsi jenom okupant.“

Díval se na mne a já už věděla kolik uhodilo. Blbej foťák. Jsem Nána pitomá. Otočila jsem se , že půjdu, jenže ve dveřích stál už ten druhej voják a v ruce měl pistoli. Neměla jsem se otáčet. Ruce toho zadního jsem už měla na bradavkách. Vyškubla jsem se. Jenže mne chytnul za tričko a roztrhnul ho. Pitomá. Pitomá. Pitomá. Začala jsem ječet. Dostala jsem ránu pistolí do hlavy a probrala se až po dlouhý době. Zapínal si poklopec a kolem poklopce byl mokrej. Bylo mi zle. Neudržela jsem se a začala zvracet. Oba se na mne dívali, jak tam ležím a já viděla svý kalhotky vedle mý hlavy a bylo mi jasný, kam se koukají. Dala jsem nohy k sobě a navíc jsem už neměla sílu, protože se mi všechno zatočilo a dál už zase nic nevím. Když jsem se probrala, byli u mě další dva. Tvářili se spokojeně. Hlava mi třeštila. Snažila jsem se postavit na nohy a oni mi kupodivu začali pomáhat. Jeden mi pak podal hadr na nádobí a já se utírala od zvratků. Foťák ležel na stole. Strčila jsem ho do tašky. Podívali se na sebe a pokrčili rameny. Asi nedostali žádný instrukce. Vzala jsem ho z posledních sil a vláčela se pryč. V lokále seděli ty dva. Ani se na mne nepodívali. Jen dali vojákům znamení a oni mě vzali v podpaží a otevřeli dveře a vedli ven z hospody. Všichni vojáci kolem se šklebili, jako démoni a něco pokřikovali a smáli se. Ti dva měli jasno. Odvedli mne na kraj lesa a pak se vrátili. Dovrávorala jsem se pod kopec a tam jsem se svalila do trávy. Asi jsem spala, protože už se stmívalo, když se mnou někdo cloumal. Lekla jsem se , že jsem se nemohla ani nadechnout. Byl to Venda: „Jsi pitomá nebo co? Co tu děláš?“

Nemohla jsem mluvit. Všimnul si velký modřiny a krve na hlavě.

„Ty jsi upadla, nebo co?“

Kývla jsem hlavou : „Jo. Až na dno.“

Ale on nic nepochopil a já měla v hlavě najednou dost světla, uvědomila jsem si že se musím rozhodnout jestli celýmu světu řeknu o svý pohaně a jestli vyvolám válku s rusákama a nebo budu mlčet. Hlava mi třeštila. Žaludek převrácenej a hlavně ten hnus dole. Odpornej slizkej hnus. Bylo mi zase na zvracení a chtělo se mi spát. Byla jsem vděčná Vendovi, jak se se mnou vláčel až domů. Vděčná, že zavolal sanitku. Pak jsem usnula.

Druhej den seděl Venda u mý postele v nemocnici: „Tě vítám zpátky. Jaruš.“

Usmál se. Stal se mým světem. Krajinou, ve který zrovna žiju. Všechno kolem bylo bílý a já si připadala jako svině v chlívku, prasnice co si rochňá v pomejích, co si chrochtá v hnusu. Hlavou se mi honily ruský tváře. Ďábelskej smích. Neunesu to. Klesám pod tíhou celýho příběhu.

„Vendo?“, zkusila jsem promluvit, abych slyšela svůj hlas. Zněl jako z popelnice.

Zase se usmál : „To bude dobrý. Měla jsi otřes mozku. Řekl jsem jim, že jsi upadla na kámen.“

Pokývala jsem hlavou.

„Asi jsi spadla ze skály a pak jsi ještě kus ušla.“, říkal s rozvahou, (Bože jak je rozvážný a takový moudrý a já jsem nána pitomá), „Jenže tam, kde jsem tě našel, žádný kámen nebyl.“

Mlčela jsem.

Začal znovu: „ Jsou jim divný ty modřiny na těle a taky je jim divný...“

Koukala jsem na něj a zdál se mi milý a hodný.

„No víš, doktor říkal, že máš na sobě modřiny jako od rukou, že jsou tam jasně vidět prsty.“

Koukala jsem na něj a brečela jsem. Slzy mi tekly po tváři. Když mi je utřel kapesníkem, úplně jsem se rozeřvala. Vypustila jsem stavidla a do toho jsem mu řekla, že rusáci jsou hnusný svině.

Pochopil všechno. Vůbec nebyl hloupej. Připadal mi jako génius. A přitom měl z matematiky čtyřku, alespoń co si pamatuju. A vůbec se nepamatuju, jestli měl nějakou holku. Já ho nikdy s žádnou neviděla, ale je jasný, že jsem ho nijak nehlídala. A nyní je můj svět. Moje oáza. Moje bezpečí. Otevřel stolek u postele a vyndal ten foťák. Znovu jsem se rozeřvala. Všechno se ve mně zvrátilo. Podal mi misku na zvracení. Styděla jsem se. Chtěla jsem, aby tu nebyl, ale zároveň byl. Nic nebylo. Už nic ani nemohlo být. Nic ve mne nezbylo.

Utřel mi pusu a já nechtěla za žádnou cenu otevřít oči a vidět jeho oči. Jenže on se zeptal : „ Kolik snímků jsi nafotila?“

Musela jsem oči otevřít a dívat se do těch jeho. Hodný oči. Je milej. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?Držel v ruce foťák.

„Slyšíš? Ptám se tě, jestli jsi už fotila?“

Zakroutila jsem hlavou.

„Jenže tady je číslo 18 až 20.“, prohlásil.

V očích měl spousty světýlek a nápadů, ale já nechápala, na co myslí.

„Nechám ten film vyvolat.“, rozhodl. Bylo mi to jedno. Nic jsem nechápala. Foťák už jsem nechtěla ani vidět. Dobře, že ho schoval do tašky.

„Nikdo nic o něm neví.“, řekl, „Měl jsem ho celou dobu u sebe.“

Asi jsem se tvářila pitomě, protože dodal : „Zítra doktor dovolil, aby přišli.“

„Kdo“, zasípala jsem.

„Tajný s esnebákama. Budou se ptát, co se stalo. Do zejtra vyvolám ten film. Mám nějaký tušení.“

Vykulila jsem oči.

„Se nediv, když jsi byla u rusáků.“ , zakroutil nevěřícně hlavou. Pohladil mne a odešel.

Přiběhnul ještě v noci. Prý dal sestřičce dvacku na cigára, aby ho pustila. Byl vykulenej a uhýbal očima. Těžce dýchal.

Pila jsem čaj a už jsem seděla na posteli. Přitáhla jsem si deku, aby ze mě koukala jenom hlava. Jenže on měl stejně divný oči. Takový jako ty rusáci. Takový, jako ten pražák, co u mě nechal foťák.

Váhal. Nedíval se mi do očí a podal mi fotky. Stačila hned ta první. Ruce mi klesly a začala jsem brečet. Byla jsem na nich nahá u sebe v pokoji. To mne fotil pražák. Další fotky: nahá u rusáků a v bezvědomí.

„Já si to prohlídnul jenom jednou,“ zašeptal Venda, „Fakt. Je mi tě líto. Jsou to svině.“

Bála jsem se jeho očí. Ale jednou k tomu muselo dojít. Už v nich nebyli chlapi. Byly zase hodný, ale trochu nejistý.

„Jsi hodnej, že mi pomáháš.“ zašeptala jsem vděčně, „Musím ti být odporná, co?“

„Já se o tebe starám rád.“, řekl skromně a trochu ustrašeně, pak dodal plný vášně,

„Já mám na rusáky, stejnej vztek jako ty. Já myslím, že tyhle fotky je usvědčí. Existujou mezinárodní soudy. Vojenský. Musej tě odškodnit a ty kurvy zastřelit.“, rozohnil se v hlase. Asi nepoznal, že jsou ze dvou míst. Zase byl takovej moudrej a statečnej a plnej síly a odhodlání a přitom zůstal naivní..Věřila jsem mu.

Ráno přišli nejdříve dva z Plzně. Neměli uniformy, ale byli hned k rozpoznání. Ptali se, co se mi stalo. Rozhodla jsem se mluvit pravdu. Neustále se po sobě dívali. Byli nejistí a ustrašení. Něco si šeptali a pak řekli přísně, odpoledne přijdeme a sepíšeme protokol.

Odpoledne jsem měla šok. S těma dvěma přišel Pražák!! Usmál se na mně, ale dělal, že mne nezná.

Pak vzal do ruky foťák a povídá: „To je vaše?“

Nevěděla jsem, co mám říct. Mlčela jsem. Ušklíbnul se a začal přetáčet film. Okamžitě poznal, že je foťák prázdný.

„Kde je?“, zeptal se a podíval se na ty dva. Pokrčili rameny: „Foťákem jsme se soudruhu, ještě nezabývali.“

Zakroutil očima a stisknul mi tvrdě ruku. Ne tak jako tehdy v noci. Tvrdě a nezúčastněně.

„Kdo je ten mladík , co tu byl v noci?“

Mlčela jsem. Stisknul mi ruku, že v ní přestala proudit krev.

V očích měl dvě ruský sochy. Kamenný. Mramorový. Nezúčastněný. Bez soucitu.

Venda vešel do dveří. Jejich oči se setkaly a Pražák pustil mojí ruku.

Ti dva hned zatarasili dveře.

Pražák se rozkročil a zasyčel: „Vyndejte všechno z kapes.“ Venda váhal. Ti u dveří se pohnuli. Venda začal všechno vyndavat a překvapeně se mne ptal očima, co se děje. Myslel, že český esenbáci budou proti rusákům. Byl naivní jako já. Hloupej jako já. Nánovatej. Měla jsem ho v tu chvíli nejradši ze všech lidí. Pro jeho překvapení v očích. Pro výraz, který říkal, vždyť tihle mluví česky, tak proč jsou stejný jako rusáci?

Pak zaváhal. Jenže Pražák si toho všimnul. Přiskočil k němu. Ti dva mu podrželi ruce. Pražák vytáhnul z kapsy fotky.

Pomalu si je prohlížel a pak se na mne podíval: “Soudružko, myslím, že bude nutné, abyste svoji výpověď včas upravila. Už jste odpočatá. Lékař říkal, že jste už za sebe odpovědná. Dokažte to.“

Nechápala jsem. Zálibně si prohlížel moji nahotu, jakoby vzpomínal na naši noc. Pak mne probodl očima: „Jsou určité indicie, že jste nežila čestně ani před touto událostí a já mám důvodné podezření, že jste šla na Chlum dobrovolně.“

Venda se po něm rozehnal, ale ti dva byli rychlejší.

„Odveďte ho a promluvte s ním.“, přikázal Pražák. Pak si přisednul ke mně na postel. Odtáhla jsem se. Byl odpornější víc jako rusáci. On nebyl v cizí zemi ve válce. On je náš. Ležel se mnou celou noc a chová se jako gestapo.

„Jsme tu sami. Budu upřímnej.“, řekl a chtěl mne vzít za ruku. Odtáhla jsem jí pryč. Ušklíbnul se.

„Není vhodná doba na obvinění, o kterých jsi mluvila. Říkám ti to z kamarádství.“

Pak stál u okna a přemýšlel. Zavolal ty dva. Předali mu negativ filmu. Byl spokojený a začal se usmívat.

Podíval se na Václava a pomalu k němu promlouval, jako když táta mluví se synem: „ Vypověděl jste, že jste soudružku našel na kraji lesa?“

„Ano,“, vykoktal Venda.

„Nic víc už o tom případu nevíte?“, zeptal se Pražák.

Venda se na mne podíval s otazníkama v očích. Zakroutila jsem hlavou, že neví.

Venda koktal svoje ne, jako když bečí ovce.

„Tady soudružka si také nic nepamatuje, že?“, obrátil se na mne. Zakroutila jsem hlavou.

„Zavolejte doktora“, přikázal pražák.

„Doktore,“ začal Pražák s rozhodnou intonací hlasu, „šetření neprokázalo, žádné cizí zavinění. Je možné, že by vámi viděné otisky prstů na rukou, mohly být jiného původu?“

Doktor se postupně díval na nás všechny. Bylo vidět, že to v něm vře. Co je to za podivnou hru? Jak to, že se nejde do tak jasné šance to rusákům zavařit? Co se to děje?!

Pražák mu pomohl: „Víte doktore, když nejsou naše důkazy úplně jasné, bylo by obvinění ruských vojáků nepodložené a dá se říci velmi nebezpečné. Praha má na to velmi opatrný názor. Nesmíme vyvolat emoce, paniku, a tak dále a tak dále.“

Jeho hlas zněl žoviálně a zasvěceně.

Doktor kývnul a svým odchodem dal najevo, že všemi pohrdá.

Třásla se mi ruka, když jsem podepisovala protokol.

Doktor se při vizitě tvářil, jako bych byla prašivá. Sestřičky mi odsekávaly a očividně mně nenáviděly.

Jedinej, kdo mne vzal za ruku a pohladil, byl Venda.

Na Chlum jsem už nikdy nešla. Venda mne vozil starou škodovkou po hradech a zámcích kolem Plzně a pak jsme tutéž trasu jezdili s našima dcerama. Naštěstí neměly s Ruskem nic společného.