Ledecká plavírna kaolínu (Ledce u Plzně)

Ledecká plavírna Kaolínu

Za plavírnou kaolinu sešli se dva muži. Vystoupali na haldu stříbřitého písku po schodech, které vyryla tekoucí voda, jež se shromáždila z nebeského deště.

„Prosme Boha“, řekl jeden z nich a poklekl. Druhý se přidal.

Siluety mužů připomínaly skloněnými hlavami, popravované s hlavou na špalku. Černé stíny mraků se valily, jako povodeň přes tvář krajiny. Blesky, jako odrazy katova meče, hlásaly moc nebes. Pak muži vstali.

„Proč právě tady?“, zeptal se menší, toho vyššího.

„Tam, kde se spojí lidská práce s Boží, vzniká svaté místo. Sto let lidé sypali písek na haldu. A rozhlédni se…. Bůh haldy za 30 let osadil stromy, kletím a trávou.“

Malý muž si uvědomil, co četl v turistickém průvodci: Vytěžený kaolín byl odvážen do plavírny. Z bílého vyplaveného písku narostla vysoká písková halda. Jako každé dílo lidských rukou, rušila přirozený ráz okolních lesů. Dnes však mizí pod náporem vegetace.

„Vybral sis tajemnou atmosféru k modlitbě.“, usmál se malý muž a ukázal na černou pěnu mraků.

„Náboženský život se dostává neustále do bouří. Věděl jsi, že za Karla IV, byl každý pátý obyvatel Prahy kněz nebo mnich?“

„Pěkný výsledek. To byla pro církev radost.“

„Nebyla! Velké stádo – těžko pro pastýře. Český katolický lid se vzbouřil proti odpustkům a zahálčivému životu církevních služebníků. Sváry jsou vody na mlýn pro hádavce. Nakonec se mezi sebou poprali.“

Malý muž se zamyslel: „Proč se učení Kristovo, tak často mění ve svár? Proč nevítězí pokoj?“

„Každá generace má svůj čas dětství a dospělosti. Ačkoliv se s otcem hádáme a s matkou přeme, přece vskrytu toužíme po jejich lásce. Každá generace má i svůj čas smrti. Pak už nám jde jenom o usmíření.“

Muži kráčeli lesem. Třpytivý měsíc zvítězil nad bouří i černými mraky. Svítalo. Jeden z nich měl na sobě katolický talárek a druhý byl evangelík.

Když scházeli dolů, slunce už rozehřálo mraky a osušilo borovice. Jehličí pod nimi skvěle vonělo.