KAPLE - (Plzeň)

Za plzeňským kamenným Roosveltovým  mostem  je na Roudné dům č. 84. Zde se nacházela bývalá renesanční kaple sv. Fabiána, Šebestiána a Anny. Následuje příběh Beatrix de Buchet a mladého pána Pechovského z Roudné.

Kostel na Roudné v Plzni. Zde je pohřbena Beatrix de Buchet

KAPLE - sv. Fabiána, Šebestiána a Anny na Roudné (ze sbírky Plzeňské okolí)

Kaple voněla čerstvou, syrovou omítkou. Kamenný základ pod oltář sliboval dlouhověkost. Sen Šebestiána Pechovského se chýlil k závěru. Sám pražský arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé slíbil vysvěcení. Zítra přivezou oltář a lavice. Šebestián kleknul na studenou kamennou podlahu a nahlas se modlil: „Bože, konečně jsou zase Čechy katolické.Je nastolen dřívější pořádek a mír.“ Malým okénkům se již nedostávalo světla a tak se v kapli setmělo.Nové dveře do kaple se otevřely.

„Volal jste mne otče?“, zeptal se mladý hubený muž v moderní kazajce.

Otec zvedl oči k synovi, pokřižoval se a vstal.

„Neseš mé jméno, Synu. Jsi Šebestián Pechovský , jako i já jsem a jako tvůj děd.“

„Otče, nechci být netrpělivý, ale čekají na mne Karel a Joachim. Jedeme cvičit na koni.“

Otec se usmál: „Vzpomínám, že jsem totéž říkával tvému dědovi, mému otci. Zpočátku to byla pravda, ale pak jsem lhával, protože jsem chodil tajně za tvojí matkou.“

„Tys otče lhal?“

„A ty nikdy nelžeš, synu?“

„Je tu tma otče. Nevidím ti do tváře.“

„Ani já nechci vidět tvojí. I bez světla dobře vím , jak se tváříš.“

„Proč otče nepočkáš s rozhovorem po večeři? Bude času dost a klid. Nerad nechávám někoho čekat.“

„Je dobře, že nevidím, jak se tváříš. Rozčilovalo by mne to.“

Postava mezi dveřím se zaklátila jako strom ve větru a podupávala nohou.

„Dobrá budu stručný. Nechci tě zdržovat. Ale prosím vejdi do kaple.“

Tma pohltila obě postavy. Vzájemně se jen stěží hledali.

„Za necelých deset dní, přijede císař s celou družinou. Přijede také pan biskup Berka z Dubé.“

„To vím už od včerejška.“

„Myslím, že to bude jeden z vrcholů mého života. Nebylo větší slávy na Roudné od vysvěcení kostela Všech svatých.“

„Otče ty mne napínáš více, jak jsem schopen unést.“

„Přál bych si, aby ses před biskupem vyzpovídal a přijímal svátost oltářní. A abys při jeho mši ministroval.“

„Ale otče! Je tu tolik mladších! Ty víš jakého jsem názoru.“

„Rád bych, abys napravil svůj vzdor.“

„Přijímat budu jen podobojí.“, řekl vztekle syn.

„Nechci tě dráždit. Ani ty mne neprovokuj. S husitstvím je už sto let konec.“

„Císař má katolické i protestantské služebnictvo. Vyznává mír mezi náboženstvím. Proč by měl mít syn, stejný názor jako otec?“

„Proč? Copak klid není lepší, nežli svár?“

„To záleží otče na tom, z jaké strany věci vidíš. Já nejsem, velký náboženský horlivec, jako ty. Ba skoro někdy myslím, že ani Bůh není.“

„Cože?! Jak můžeš něco takového vyslovit?“

„Otče myslím na poslední císařovu návštěvu. Mluvil jsem s jedním jeho hvězdářem a ten pravil, že všechno je jinak, nežli církev tvrdí.“

Otec mlčel. Ticho skoro zvonilo.

„Otče není ti něco?“

„Mám ve všem jasno. Nemám pochyb o církvi. Ale myslím, že ve tvém věku jsem jasno neměl. Proto se nezlobím.“

Syna otcova tolerance překvapila: „Myslím, otče, že bylo dobře, že jsi mne zavolal. Znám tě rázného. Cíle vědomého. Nyní tě vidím jako laskavého a vstřícného jinému názoru.“

„Přesto, znovu tě žádám, buď mi po vůli.“

„Otče nechci biskupovi lhát.“

Otec vzdychnul : „Je tak těžké být ke stáru tolerantní k mládí. Asi jsem nebyl lepší nežli ty. Nesouhlasím s pokrytectvím Jen tě tedy prosím, aby jste své mladistvé zálety a vtípky s panem Karlem a Joachimem v době návštěv , zanechali.“

„Otče, jsme přece mladí, sám říkáš...“

„Chci jen, aby vše proběhlo bez nepříjemných událostí. Stačí císařova nemoc...“

Syn se vytratil do podvečera. Otec stál nedaleko kaple a pozoroval hvězdy. Všechno může být jinak. To je pravda. Ale lépe by bylo, kdyby vše zůstalo postaru.

…..

Statek naplnil dav lidí. Zahrady podupávalo stádo koní. Kolem nové kaple, byla vytvořena ohrada . Byla už vyzdobena. Všude veselí. Rozhovory. Sudy s vínem. Pověstné pivo měšťanské. Pan Pechovský dal zabít vola a mnoho prasat. Také kuřata a husy i kachny. Takovou hojnost nikdo na Roudné nepamatoval. Však měl důvody se činit. Věděl od císařových rádců, že po vysvěcení kaple, má být ještě jedna slavnost. Pan Pechovský bude povýšen do šlechtického stavu. Jeho zásluhy o výuku češtiny na císařském dvoře a znovunastolení katolického pořádku jsou zářivým příkladem pro ostatní poddané. Předán mu bude zlatý řetěz.

Jedna starost na radostné tváři ryla hlubokou vrásku. Ještě se mohlo vše na poslední chvíli zhatit. Císař Rudolf nemá nálady. Je zasmušilý. Nemluví. Otci navíc až zamrazilo, když viděl syna kolem císaře se točit. Zdálo se však, že císař ožil spolu s mladým Pechovským .

„Vašeho otce si velmi vážím.“, pronesl císař, „A jsem rád, že jste vyrostl v muže. Něco vám ukáži.“

Pokynul rukou a dva vozatajové, kteří drželi stráž vynesli před vůz velký obraz. Mladý Pechovský zíral s úžasem, když plátno odhalilo mnoho postav do sebe různě propletených, když uviděl scénky, které by se do kostela rozhodně nehodily. Nahá těla. Skutky s mravností v příkrém rozporu.

„Zapamatujte si jméno Hieronyma Bosche. Stane se největším malířem naší doby.“, nadchnul se císař, „Tak co obrazu říkáte?“

„Upřímně řečeno, jeho císařská milosti, jsem trochu překvapen.“

„Neříkejte, mladý muži, že jste ve skutečnosti některé z těch událostí, zde zjevených, neviděl.“

„Nejsem pokrytec, pane. Viděl i zažil.“

„Co se vám tedy nezdá?“

„Pro naše malé město příliš moderní řeč. Avšak, když už jsem si zvyknul, myslím, že pravda se má malovat, tak jak je.“

Císař se zasmál: „Co je pravda, ptal se už Pilát. Líbí se mi vaše upřímnost, mladý muži. Jsou zde v Plzni pěkné panny?“

„Není zde nouze. Brzy po svatbě některé už mají ratolesti.“

Císař se náhle zasmušil. Pokýval hlavou a jen rukou mávnul na pozdrav. Vozatajové zase obraz zabalili a uložili na vůz.

Otec Pechovský zůstával v nejistotě, jestli návštěva tak vzácná a jediněčná, bude spokojená.

….

„Dostalo se vám cti, pane, že jste směl vidět císařův oblíbený obraz. Všude jej sebou vozí.“

Šebestián byl zaskočen. Oslovily ho líbezné rty. A uvěznily ho modré oči. Dívka velmi mladá a velmi krásná. Uklonil se hluboce.

Dívka se zasmála: „Děkuji vám za poklonu. Cítím se hned jako první dáma.“ Všimnul si, jak jí sluší bledá barva. O jinou by měl strach, zdali jí nesouží nemoc.

„Myslím, že Císař Rudolf je znalec nového umění. Staré obrazy ponechává kostelům.“, řekla dívka.

„Smím být opovážlivý a zeptat se na váš názor?“

„Jmenuji se Beatrix de Buchet. A vy?“

„Šebestián Pechovský.“, Mladík se znovu uklonil a políbil nabízenou ruku.

„Oficiality máme za sebou.“, zasmála se Beatrix, „takže vám mohu říci, že mám obraz ráda. Pravda se má malovat, tak jak je.“

Propadl se do jejích očí a rozpoznal, že je vlastně ještě dítě. Že je nevinná a přitom zvědavá, zvídavá, toužící po dobrodružství.

„Rád bych vás provedl po okolí.“, nabídl jí rámě. Zavěsila se do něj a on měl pocit, že vede vílu. Narovnal záda, když viděl závistivé pohledy Karla a Joachima. Chtěli se připojit, ale k jejich zklamání je utajeným znamením odehnal. Chtěl být s Beatricí sám.

....

Biskup zatím navštívil císaře a přednesl mu plán zítřejší slavnosti. Císař jen unaveně pokynul rukou, že souhlasí. Pak se najednou zeptal: „Vaše eminence, jak se dívá Písmo na tělesnou lásku, před svatbou?“

„Když pannu trápí její panenství, nechť se vdá, říká Písmo svaté.“

„Znám pane z Dubé Písmo. Ptám se na to, když se dva milují a plánují se oddat, ale jsou ještě mladí, či rodiče ještě sňatku nepřejí. Neptám se na hospodské ženy, ale na počestnou mládež.“

„Pro všechny má Bůh stejné měřítko, milosti. Dary pána slouží k rození dětí a jsou to dary manželské svátosti.“

„A já? Mám jako císař z vůle Boží vyjímku? Když nejsem ženat. A ani být nemohu, kvůli své nemoci?“

Biskup se usmál : „Jste člověk jako ostatní lidé, milosti. Stojíte stejně jako ostatní před tváří Boží.“

Císař vzdychnul: „Jako vždy máte pravdu, vaše Eminence, jsem jenom pouhý člověk.“

….

Císař popošel k oknu a se zájmem se zahleděl na dvojici mladých lidí.

„Vida.“pomyslel si, „Mladý Pechovský vskutku nelení.“

Avšak vzápětí zklamán, spatřil rychle kvačící rodiče. Ještě včas zasáhly a Beatrici mladému muži odvedli.

Co císař neslyšel a co neslyšeli ani rodiče, bylo tiché šepnutí bystré Beatrix: „Za hodinu u kaple.“

Celý zčervenalý stál Šebestián Pechovský uprostřed dvora. Karel a Joachim se hned přitočili: „Zdá se , že slepice kuřátko odnesla. Kotě muselo domů.“

Šebestián se však nezasmál, jako jindy.

„Snad ses nezamiloval? Vždyť je ještě dítě. Je jí sotva dvanáct let.“

„Je zvláštní. Jiná.“, řekl Šebestián.

„Ó jé. Zradil jsi nás? Večer už neplatí?“

„Ještě nevím. V každém případě jí chci dnes vidět. Pozítří odjede i s dvorem.“

„Můžeš za ní jet, až pojede tvůj otec do Prahy.“, zasmály se škodolibě rty obou mladíků, „Chce to být s otcem zadobře a šance se hned zvýší.“

Šebestián Pechovský zahlédl blížícího se otce a zmizel i s kamarády ve stáji.

...

Dlouhá hodina. Někdo polil čas smolou, aby se nemohl hnout. Obešel kapli snad stokrát dokola. Pak se ozvalo: “csss!“

Beatrix byla schovaná za křovím na cestě k řece. Rozhlédl se a spěchal k ní.

„Musela jsem brát léky.“ řekla prostě „Jedeme se dvorem až z Francie, za císařovým lékařem do Prahy.“

Stál jako vidle zapíchnuté do země. Usmála se: „Slíbil jste, že mne provedete po okolí, Šebestiáne.“

Nabídnul jí rámě a vydali se k řece. Voda líně hladila břehy. Kachny schovávaly hlavu do vody a vystrkovaly kroutivá pírka zadečků. Zamávali kachnám a smáli se tomu. Chápali, že se smějí úplné hlouposti, ale nemohli udržet smích na uzdě. Jen se na sebe podívali, už smích vybuchnul jako sopka.

„Jaké je to ve Francii?“, zeptal se.

„Řeka jako tady. Města jako tady. Šlechtici jsou tam, řekněme, drzejší.“

„Aha“, řekl smutně.

„Co myslíš, tím aha.“

„Jsi urozená, ale já nejsem šlechtic.“

„Jsi hloupý. Já to vůbec tak nemyslela.“

„Jak jsi to myslela?“

Usmála se a neodpověděla.

„Jsi jiná, nežli ostatní.“

„Aha.“, řekla.

„Co tím myslíš, tím aha.“

„Nejsem první se kterou sedíš u řeky.“

Usmál se a podíval se jí do očí: „Nejsi. A vlastně jsi.“

„Tak ano nebo ne.“

„Nejsi první, ale jsi první, která je jiná.“

„Jsem jiná, protože jsem nemocná. Myslím, že už tu dlouho nebudu. Právě jsi propásnul příležitost mne políbit. A možná už k tomu nikdy nedojde.“

Naklonil se k ní, ale ona ho odstrčila: „Říkám, že jsi to propásnul. Kouzlo pominulo.“

„Jsem neohrabanec. Promiň.“

„Nevadí. Půjdeme se projít.“

….

Arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé, si nechal nalít vína. Otec, Šebestián Pechovský, se vyptával na novinky u dvora. Několik měsíců již trávil v Plzni a nebyl v Praze. Biskup pověděl o císařově nemoci, o sílících záchvatech zuřivosti, o apatii, která následuje. Zdá se, že Rudolfovo příbuzní, zvažují zbavit jej vlády nad světem. Císař to ví a trpí strachem.

Pak arcibiskup odvedl řeč od dvora: „Zdá se, že Váš syn si vede dobře?“

„Po pravdě, řečeno, jsem zklamaný. Je příliš ovlivněný reformátory. Nechce o katolické víře slyšet. Víte, že jsem k vám důvěřivý, takže vám řeknu více. Zdá se, že v Boha příliš nevěří. Prý u dvora slyšel jakési nové filozofie.“

Arcibiskup sklonil hlavu a zase jí narovnal: „Milý Šebestiáne, jsem vděčný za vaší upřímnou důvěru. Je pro mne vždy radostí, setkávat se s jinými lidmi, nežli s pokrytci u dvora.“

Otec Šebestián dolil vína.

„Jste horlivým katolíkem a církev je vám vděčná, za vliv, který na císaře máte, při hodinách vyučování češtiny. Obzvláště je nám vhodné, že jako učebnici používáte katechismus český a německý.“

Otec Šebestián se uklonil

„Musím vám za vaši upřímnost, říci, že pochybnost je zdravější nežli slepá poslušnost. Nebojte se proto o syna. Je stejně upřímný jako vy a jeho názory teprve rostou a zrají. Připadá mi přemýšlivý. Už to, že se zajímá o nové názory, je známka správné cesty. Kdyby církev před sto lety neoslepla, nemuselo dojít k takovým krvavým řežím a válkám husitským. Stačilo více naslouchat.“

„Mám rád jasno eminence. Nemám rád nejistotu ve víře. Víra je věc rozhodnutí v srdci. Jak jsme jí přijali, tak jí máme chovat.“

„Máte pravdu, milý Šebestiáne. Jasně znějící artikule, dávají věcem řád. Přesto, buďte shovívavý k bloudícím, buďte milosrdný, jako byl náš Pán. Jeho jho je lehké. Důvěřujte pánu, že ovce uslyší jeho hlas.“

Otec pokýval hlavou: „Však se snažím, sám sebe překonat.“

…

Došli podél řeky až k soutoku. Voda se objímala s vodou. Mísily se dva odstíny v jeden. Ryby se proháněly po dně. Občas vystrkovaly tlamičky nad vodu. Beatrix to dělala po nich. Špulila rty. Popadnul jí do náruče a políbil. Zprvu neuměla reagovat, ale pak podlehla. Když už nemohla popadnout dech, odtrhla se.

„Je krásný večer. Mám ráda ticho. Dívky u nás mají rádi veselo, hudbu.“

Chtěl něco říct, ale dala prst na ústa: „Mám ráda ticho.“

Voda si šveholila slaboulinkou písničku. Činely ryb občas pleskly o hladinu. Jako sbor spustily žáby.

„Musím domů. Rodiče mne hledají. A pak... musím brát léky.“

Držel jí celou cestu za ruku. Hřáli se jejich dlaně, proplétaly prsty. Teprve před statkem, jí pomalu vysouvala a zavěsila se do jeho rámě. Tak, jak mají mladé dámy chodit s kavalíry. Ve slušnosti a počestnosti.

….

Otec se konečně po slavnostní císařské večeři dozvěděl, o čem mluvil císař se synem. O umění. Byl udivený. O zvláštním obrazu již cosi zaslechnul. Nechtělo se mu věřit, co se vypráví. Císař je přece katolík a mravů znalý. Jenže císař je císař. To, že dovoluje i protestantům být na dvoře, nemá na císaře dobrý vliv. Zavádějí nové názory, nové pořádky. Svět se pak stává nestabilním. Rozviklaným jako stará židle. Nejspíš je marné snažit se udržet staré. Nové víno se musí dávat do nových měchů. Pan de Buchet přisedl ke stolu: „Slyším na vás samé chvály, pane Pechovský. Gratuluji k vaší zítřejší naději stanout spolu s námi na místě šlechtickém.“

„Jsem jen pokorný císařův služebník a služebník církve.“, odpověděl opatrně Šebestián. Tušil, že půjde o něco jiného, nežli o čem je řeč.

„Váš syn se dnes dvořil naší dceři.“, pronesl pán de Buchet, „Přišla velmi šťastná a radostná. Prý je to galantní a vnímavý mladík.“

„Těší mne její chvála.“řekl pan Pechovský, čekaje nervózně , jaká potíž nastala a co syn provedl. „Je příliš mladý, někdy prostořeký a ne vždy zná správnou hranici.“

Pan de Buchet se uklidnil : „Ani naše dcera není staromódní. Neuhlídá jí tucet landzknechtů.“

„S mladými je potíž, ale největší je s námi. Nezapomenout ve stáří na mládí.“, řekl pan Pechovský takticky.

„Dcera je na smrt nemocná. Nevíme, zda dožije lékaře v Praze. To jsem vám chtěl říci. Jsem rád, že přišla šťastná, ať už se stalo cokoliv. Neboť jsme sami byli mladí a víme, že se to snadno může stát.“ Pan de Buchet zadržoval slzy a nechal si nalít další víno.

….

Od rána přicházeli ke kapli Plzeňané i vesničané. Běžný život se v celém kraji zastavil. Děvčátka v bílém, čekala na první přijímání. Ty dospělejší na konfirmaci. Po očku pozorovaly švarné vojsko, které opodál v plné parádě bylo seřazené. Mladíci statní a v očích jiskry. Všichni čekali na císaře a jeho dvůr. Taková událost je jednou za celý život. Císař už přijel z Plzně a svačil na statku, kam nikdo nesměl z cizích příjít. Pak se brány otevřely. Nejprve arcibiskup z Dubé s průvodem plzeňských kněží a velkým křížem. Za ním císař se svým dvorem. A jaká čest! Pan Pechovský v nádherném šatu vedle císaře! Měšťané se po sobě podívali. Tak je to pravda, že pan Pechovský má veliký vliv u dvora. Začala mše a celé sady k tomu zpívali. Tolik lidských hlasů. Zpěv přenádherný a slavnostní. Řeč pana arcibiskupa k plzeňanům byla plná chvály, až slzy vytryskly. Po mši ještě jedna slavnost. Poděkování panu Pechovskému za zásluhy o království. Předán mu byl zlatý řetěz, dlouhý jak on sám a povýšen byl samotným císařem do šlechtického stavu. Předána byla listina s královskými pečetěmi.

A pak se v zahradách smělo jíst a pít. Pan Pechovský nešetřil na ničem.

...

Mladá Šebestián se celý už třásl. Nepokoj jej stíhal celou noc. Nemohl se dočkat rána. Kdyby znal, co jej čeká, přál by si spíše, aby včerejší večer nikdy neskončil. Nevnímal slavnost. Nezpíval. Nemodlil se. Konečně se dopídil v zástupech lidí rodičů Beatrix. Zapomněl na všechen stud a všechny mravy. Přiřítil se k nim a vidíc jejich tváře opuchlé pláčem, hned vykřikl: „Kde je Beatrix?“

Pohlédli na něj se smutkem a paní de Buchet jej vzala za ruku: „V noci zemřela.“

Šebestián byl na omdlení. Vytrhnul se a utíkal k řece a pak až k soutoku. Nikde nebyla. Nikde nestála a nešpulila rty. Nezněl její smích. Jak krutý je život. Jistě, že není Bůh. Kdyby byl...

.....

Arcibiskup poslal pro mladého Šebestiána již kolem poledne . Hned po mši. Nalezli jej však u řeky až k večeru a přivedli zhrouceného zpět.

Směl si sednout. Mlčeli dlouho. Představitel Boha a neznaboh. Mlčeli a nechali plynout myšlenky i ducha.

Pak arcibiskup položil své ruce na ruce Šebestiána: „Právě jste se mi mladý muži řekl o sobě vše. Není léku na vaši bolest. Snad jenom čas.“

Šebestián zvednul oči a setkal se s pokojem, laskavostí a soucitem. Získal trochu důvěry, aby mohl mluvit.

„ Zítra bude pohřeb v kostele Všech svatých. Přes noc je nutno udělat náhrobní kámen. Mám k vám jednu prosbu, mladý muži.“

Šebestián kývnul na souhlas

„Rád bych, abyste důvěřoval, že mi jde o dobro Beatrix.“

Šebestián znovu kývnul, protože uvnitř měl hlubokou úctu k muži v církvi, tak vysoce postavenému.

„Prosím, nezlobte se, musím se vás zeptat, k čemu včera večer mezi vámi a Beatrix došlo. Totiž, zdá mám nechat na náhrobek vytesat věneček nebo nikoliv.“

Šebastián se rozplakal: „Jen jsme se políbili.“

„Děkuji to mi stačí.“

„Zamiloval jsem se, pane z Dubé. A Bůh mi jí vzal.“

„Myslel jsem, že v Boha nevěříte. Pokud není Bůh, vzala vám jí jenom nemoc. Pokud Bůh je, může vám jí jednou Bůh vrátit.“

Mladý Šebestián upřel pohled na mraky, které pluly za oknem. Požádal arcibiskupa o zpověď a při pohřební mši o přijímání po katolickém způsobu.

….

A tak na pár měsíců, či krátkých let nastal ve šlechtické rodině Pechovských skutečný katolický pořádek a duchovní mír. Za nějaký čas však vybuchla třicetiletá válka a smetla celý příběh, jako slabou romantickou příhodu do víru střelného prachu a zápachu krve. Stejně jako kapli časem pohltila přestavba předměstí a dnes neexistuje a její zbytky jsou součástí obytného domu. Ve zdi kostela na Roudné je dodnes náhrobek Beatrix de Buchet z červeného kamene.