Bolevecká vodní soustava

Dne 20. Března 1461 paní Machna Hynková a její synové Zikmund a Mikuláš postoupili plzeňské obci své pozemky k založení velkého rybníka. Pak byly postupně zakládány další rybníky, až jich bylo dvanáct. Je podivuhodné, jak důmyslně využili budovatelé Bolevecké rybniční soustavy omezené vodní zdroje (má průtok pouze 0,004 m3/s). Vzniklo unikátní středověké dílo. Za zmínku stojí, že slavné jihočeské rybníky budované Josefem Netolickým a slavným Jakubem Krčínem z Jelčan vznikly až o mnoho  let později.

Velký rybník na polích paní Machny Hynkové založený roku 1460

Paní Machna Hynková prodává pole na rybník

„Paní Machna sličná kachna.“, tak se veselily prostořeké venkovské děti na Bolevecké (dříve řečeno :Oleweczské) návsi několik kilometrů za Plzní, když paní Machna, velkým pozadím svým kroutíce, přešla kolem dolních statků. Kráčela s rychtářem na pokraj Borku. Pan rychtář zdržel občas svůj krok, aby okem obdivoval pozadí selky, veliké a svůdné .“ Tak pěkná děva, žena v nejlepším věku a muže nemá. Zdalipak jí to po nocích netrápí?“

Nahlas však pronesl:„Vrchnost plzeňská, dává vědět paní Hynková, že se k úhradě za pozemky předem zavazují.Podle knih zemských jest toho půl lánu.“

Paní Machna pohlédla na statného rychtáře a pomyslela si: „Kdyby můj milenec nebyl měšťan, asi bych si těch půl lánu nechala. A možná...?“ Znovu prohlédla si rychtáře od hlavy až k patám: „Možná, bych se od takového vesnického chlapáka, jako je rychtář, nechala poučit , jak se k polnostem chovat.“

Nahlas dodala:“Co vy myslíte, rychtáři? Je moudré se zbavit dědičného gruntu?“

„Mě se na názor neptejte. Já mám k půdě milostný vztah, drahá paní Machno. Když nemohu vzít do ruky vlhkou hroudu a svými prsty jí laskat, není se mnou dobře.“ Podíval se na paní vesele.

Paní Machna, zralá žena, zčervenala sobě v lících. Kdyby se z myšlenek bylo nutno zpovídat, což by se i mělo, pak by ke zpovědi, jít asi měla. Nechala by se od něj pomačkat.

Rychtář souznění srdcí vycítil a pravil: „Jenže bez muže starost o pole je těžká.“

„Já se mužských nebráním, jenže se žádný kavalír nenašel, který by si pole, i s mnou, na starosti vzal.“

„Inu, to se divím. Žena jste jak květ a sílu jistě máte.“ Znovu se paní Michna zčervenala a rychtáři se líce zrůžovělé zazdály překrásné.

Došli až ke stodole a paní Machna, jednou rukou silný kůl od vrat odendala. Do přítmí vešli a vůně sena a slámy je oba omámila…

Pokud však čekáte příběh plný lásky a milosti tělesné, pak vězte, že se tak nestalo. Snad zasáhnul svatý Petr, rybářský král, který měl na loukách paní Machny velké plány rybniční, snad jen náhoda, která tak často rozhoduje o budoucnosti lidí, koně s kočárem plzeňské vrchnosti právě zaržaly u stodoly. Zrovna, když oči rychtáře i paní Machny se důvěrněji setkaly. Oči rázem ztratily žáru a vrátily se v obecnost obchodní. Oba radní, kteří z daleké Plzně kočárem přijeli, nabídli dostatek peněz za prodej dědičného pole a smlouva o prodeji byla dohodnuta.

A tak náhoda a málo času, rozhodla, že se paní Machna se nevdala za ovdovělého rychtáře Olewezského, ale vzala si měšťana plzeňského.

A já myslím, že ona náhoda, měla by být ke jménům zakladatelů rybniční soustavy zapsána. Vždyť se dodnes dílu rybničnímu, které, bylo zhotoveno s mistrovským umem krajinářským ještě o třicet let dříve jak v Jižních Čechách, obdivujeme a v letním žáru pro svá těla milostivě užíváme.

Plzenští rodáci rybniční investiční záměr notně oslavují, nikoliv však vodou.

O vánocích byla na radnici trachtace. Sedláci z Bolevce (Olewecze), donesli pečínku a víno. Šlechtici a vrchnost plzeňská, dodali v oplátku chuť pít a jíst, co hrdlo ráčí. Tak už to bývá, že když sedlák něco od vrchnosti žádá, musí se nejprve sám projevit jako štědrý a vstřícný. A sedláci po právu žádali náhradu za pole a luka, kde panstvo kromě velkého rybníka, ještě další malé, uráčilo si založit. Abychom však šlechtickým svědkům a plzeňským radním nekřivdili, byla trachtace už předem dohodnutá a žádné dišputace se o ní, na vánoce léta páně 1461 po Kristu, nevedly. Za pole a luka polnosti na vrchu Cambala sedláci obdrží dnes dostatek peněz, takže obě strany jsou spokojeny.

Až na jednu malou nesrovnalost, bezchybně trachtace probíhala. To se odehrálo takto:

Jedlo se a pilo a stavitel nově vznikající rybniční soustavy, pěl chválu na budoucnost. Všude plno vysněných kaprů, štik a línů. A čest vzdával svatým, kterým patří rybolov do jejich působnost. Chovu ryb se zde bude dařit požehnaně. Bažiny a rašeliniště zmizí. Rukama rozhazoval, až vína na zem ucmrndával. A to se málem smlouvě stalo osudným.

Kočka , která po římse vnikla do radniční síně, nelenila a vína z podlah dlážděných chutě slastně okoušela. To se projevilo na její popletené chůzi a nevídané odvaze. Ona totiž beze strachu vylezla až na stůl a pustila se do pečínky, jakoby tam ani urozených pánů nebylo. Když si toho Olewečtí všimli, tak rukama začali mávat, protože u nich v sednici, kočky smí tak spát pod lavicí a v noci chytat myši . To si špatně jeden ze šlechticů plzeňských vysvětlil a hned na obranu města začal svolávat. Zbrojnoši zbrojí chrastili, jako když hromy divo bijů a do síně oběma dveřmi nastoupili, halapartny k boji připravené. Sedláci nenechali si ničeho líbit a židle popadly, že selké svaly na radních utužovat budou. Nakonec rychtář Olewecký a starosta plzeňský až na stůl museli povstat, mezi jídlo a poháry vína a rukama mávat na znamení míru. Když všichni zasedli, jak se o vánocích sluší a vysvětlilo se, že opilá kočka ten mumraj způsobila, tu hnedka nechali radní ze svých sklepů vína a uzeného masa donést na znamení , že může-li kočka jíst, o co více mužské pokolení hodovat musí. Po několika hodinách už nebylo seznat jediného člověka na radnici střízlivého. Obecní sluhové k ránu mnohé sklízet museli, lamentujíce:“Ty rybníky nám byl sám čert dlužen. Doufáme, že jich nebude už více.“ Mýlili se však, jako se lid obecný mýlí často, protože plánů, pánů svých, neznají. Postaveno rybníků bylo nakonec dvanáctero a další to způsobilo trachtace radniční. Smlouvy na radnici dodnes uloženy jsou a v kronikách jsouce zaznamenány, jako dohody poctivé a uznalé.

Nakonec chtěl bych přinést poučení. Jsou-li lidé nakloněni právu a chtějí-li spravedlnosti udělat zadost, pak jest odměnou vždy hojnost veselí a požehnání Boží.

Škoda , že v století našem jsou smutné časy. Právníci přestali totiž oslavovat právo a spravedlnost, a jen chtějí dobývat vítězství nad zákonem a mravností.

Proto už je tak málo obecné veselosti na radnici plzeňské a kočky nemají důvod za radními se plížit.