Barborka

V lese mezi plzeňským Bolevcem a Chotíkovem býval zbytek zlomeného kříže. Za tím kouskem kamene a kovu se skrývá příběh z I.světové války.Tragická událost se přihodila 10.6.1916. Marie Bíbová zde zavraždila Barboru Pávovou, když se obě vracely z práce v Bolevecké muniční továrny. Oloupila jí o výplatu a boty s vysokými podpatky. Kámen vytesanými iniciálami zanikl při zřizování lesních školek v roce 1974. Bolevecká muniční továrna na sebe celý svět upozornila výbuchem munice 25.5.1917.

Barborka

Mosazná nábojnice byla dvacátá v pořadí. Ležela spolu s ostatními nábojnicemi, spojena v objetí, více jak měsíc. Cestovala v zelené dřevěné krabici přes půl Evropy. Z Bolevce v Plzni (v Čechách) až do Haliče. Nyní plnila svůj úkol:

Vklouzla do válce a za zády jí zabouchnul uzávěr. Úderník udeřil. Vyrazila vedená krátkou chodbou hlavně. Řezala podzimní vzduch. Nasměrována, bez svobodné volby, letěla bez šance změnit směr. Střela dopadla na zem a roztrhla se na tisíce kovových vrahů. Na zemi zůstal ležet mrtvý František, voják z Plzně.

Ach Bože! Františku! Nesu pozdrav z muniční továrny. Vzpomínku z Bolevce. Máří z Chotíkova tě pozdravuje. To ona mne připravila. Ona lila do nábojnice výbušnou sílu. Ona mne namastila tukem. Ona mne ukládala do krabice. Nešťastná Máří. Tvoje Máří, co jsi jí musel od sebe odtrhnout, když jste se loučili. Co se přisála ke tvým rtům, před všemi ostatními vojáky. A pára z vlaku vám ubírala kyslík. Už jsi nemohl dýchat. Musel jsi ji od sebe odtrhnout. Kvůli plicím. Kvůli slzám. Dnes už ti nevadí, že brečíš. Že vzteky křičíš, nad mrtvými kamarády. Plakal bys, ale nemůžeš. Některé vteřiny trvají celé minuty. Střela od Máří pro Františka, tma na konci světla, políbila Františka a dalších pět vojáků. Střela rozžhavená na chlapy. Ruce rozhozené do smrti. Ruce od těla. A nohy také jinam. S bolestí a křikem do ticha a pak do společného hrobu v Holiči.

Vojáci už mezitím nasazovali do děla dvacátou první.

A Máří cestou lesní, za soumraku, zčernalá tmou , domů z továrny na munici se vrací. Temný je les. Bez lásky. Kam zmizel pokoj a klid? Proč utichlo preludium ptačích hlásků?

Neslyší hluk bojiště. Nevidí milióny vojáků. Nedotýká se bláta. A můj milý František? Kde on sní? Neznámý vojín, kdesi na Holiči.

Dnes přišla poslední pohlednice. S obrázkem statečných rakouských vojáků. (Na to jsou zlatky! Na to císař pán myslí! Aby poslední rozloučení poslal, když voják pro jeho korunu zemře.) Ale já si chtěla užívat. Františka. Užívat si vdavek. Slíbil, že na mne počká. Že jinou už nechce. Za tři roky mi bude osmnáct. A bude svatba. Za plavírnou mne líbal a dělal i víc. Za plavírnou sliboval. Nesplnil. Klidně si umřel. Panenství vzal a pak život svůj. Nic už nemá smysl. Já tolik chtěla si užívat. Dokud jsem mladá. Smát se. Milovat. Kojit děti. Tajemný je les bez lásky. Černý je život za války. Ticho křičí bez ptáků.

Barborka, co se od mládí kamarádí, jí v továrně řekla: „Bolí to Máří. Já vím. Ale najdeš si jiného. Je nám teprve patnáct let! Máří, ještě si najdeme štěstí.“

Jenom patnáct dívčích let a přitom sedm kilometrů denně pěšky do práce a zpět. Z chaloupky až na muničák do Bolevce. Do továrních baráků plných žen a dětí. Do baráků se střelným prachem. S hromadami těžkých beden. A všude mosaz co zlatě září. Mosaz nablýskaná jako oltář v chrámu.

Jestlipak František v poslední chvilce myslel na mne? Z muničáku do chaloupky. Sama. Bez lásky. Temným lesem.To není spravedlivé. Není. Ale Barborce to nevadí. Směje se. Je spokojená. Směje se a mne to řeže pilou do srdce.

II.

Kousek už je do vsi. Kousíček do smutku vzpomínek. Za chvíli světlo za lesem, se zrodí. Koho to vidím pod jabloní?

Barborku. Barboru. Báru!! Divou Báru, jak líbá se s Toníkem. A kam všude jí sahá, sukni vyhrnutou. Jak to, že má Toníčka? Přitom já už nemám Františka.

Bože! Jsi spravedlivý?! Bára má Toníka. Má naději. Naděje umírá prý poslední. Moje se udusila v zápachu muničky. Ve smradu žluté kaše, kterou lijeme spolu do nábojnic. Naděje zahynula v rituálu nesmyslné práce : do nábojnice nalít kaší, nechat zatuhnout,nasadit rozbušku. Natřít tukem. A mistr křičí : „Pohyb, děvčata. Pohyb. Císař pán nemá čas. Vojáci na vás čekají.“

A Bára? Divá Bára ta se uměla zařídit, usmála se na včera na mistra a dnes už šije sáčky. U šicího stroje. Necítí smrad. Není už celá mastná od tuku. Bože jsi spravedlivý?! Asi nejsi. Všichni říkají, že nejsi.

Jsme přece z jedné vsi. Chodili jsme spolu do školy. Bára a Marie. Kamarádky. Jsem hloupá holka,pane faráři hloupá holka, co ničemu nerozumí. Tak se farářovi zpovídám. On mluví o konci světa. Co mi je po tom.?! Po konci světa. Já chci žít.

Z čeho se Bára zpovídá? Bára není hloupá. Není! Usmála se na mistra a hned má nové boty s podpatkem. Hned se jí zadek jinak točí. Kroutí se jí jako had. Slizký a zrádný. Z čeho se Bára zpovídá? Jak střevíčky nad Toníkem mávají a do zad jej tlučou? Pod třešní, v aleji za lesem. Střevíčky ve víru vášně.

Střevíčky se smějí. Mě se vysmívají. Všem pro zlost. Pozor mistříčku. Pozor! Toník bude sedlák. Je na bitky stavěný. Má nůž. Pozor mistře! Jemu patří Barborka. Barbora. Bára. Divá Bára. Ne tobě mistříčku. Jestlipak to Toník ví? Že mistr dal Báře lepší místo? Že Bára voní proto, že už nepracuje se smrdutou kaší. Kaší, co roztrhne mosaznou nábojnici na tisíce kousků. Mosazi, co na chlapech se zchladí po výbuchu. Na mém Františkovi vyryla mosaz křížek na znamení. Do prsou. Do srdce.

Střevíčky pod třešní klesly na zem. Zaryly se podpatkem. Pod třešní, co květy včelám poslala. Květy co se mění v plody. Zázrakem lásky. Zázrakem včel. Proč Bože nejsi, abys byl spravedlivý. Kousíček mám do vsi. Kousíček do smutku a osamění. A Bára ta si žije!

III.

Po výplatě bývá cesta lesem veselejší. Máří se směje: „Něco si koupím. Možná šáteček na krk. Možná mašli na neděli.“

A přece mám trochu vzteku v radosti. Bára říká, že dostala víc. Prémii. Nesmrdí od žluté kaše. Sedí celý den. A dostala víc zaplaceno. Za co?! Za lepší práci? Podívej Báro! Ruce mastné od tuku. Šaty nasáklé smaradem. Celý den na nohou. A jak bolí chodidla tou dálkou do vsi. Přes les. Přes výmoly. To se ti mašíruje. To se ti to nese domů. Barbora na nových botách s podpatkem. Kdopak ti je asi koupil? Toník? Mistr?

Ptám se úlisně: „Miluje tě Toník? František mne také miloval. A co má být?!

Všechno se rázem změní. Jedna střela ukončila román. Jsem jako uschlý strom. I ty taková můžeš být“.

Temný je les. Bez lásky. Kam se láska poděla? Kam zmizel lásky pokoj a klid? Jen zápach bojiště. Milióny vojáků. Bláto a hlad. Evropa samá díra. A v nich se mrtví dlouze objímají. Tátové a jejich kluci. Tolik krve. Mrtvola na mrtvole.

Máří? Říkáš mi Máří?! Jako ve škole? Jenže ten čas je pryč, kdy jsme si hráli na princezny. Na ctnostné šlechtičny. Co na boku kostela, na balkoně, sedají. Co jsou bez hříchu. Ty časy jsou pryč! Šaty prvního přijímání mají kaz. Už nevěřím na cnost. Nebojím se hříchu. Vždyť hřeší celý svět! Císař pán je vrah! A ještě jiní páni.

Pan farář, který nad mosazí dělá křížek. Nad bednami se smrtí. Ani se nezastydí. Neříkej mi Máří. Nemluv o Toníkovi. Nemluv ani o mistrovi. Vždyť je ženatý. Panáček sprostý.

Neříkej mi Máří! Slyšíš. Neříkej. Všichni jsme už mrtví. Celá Evropa.

IV.

„Co se bráníš?! Držíš mi vlasy. Nestrkej. Do mě nestrkej! Jen si padej. Jako pod Toníkem. Jako pod mistrem!“

Umíš padat. Barborko. Báro. Mám více svalů! Od nábojnic co nosí smrt. S celým světem se budu rvát. Všechny vás zničím. S celým světem se poperu!

Ale… Ale co tu ležíš? Vstávej! Nedělej chudinku. Však jsi mi vlasy utrhla. Myslíš, že jsi lepší jako já? Kam se díváš? Kam tak zíráš?!

Divá Báro. Bez radosti je les. Temný je a bez lásky. Les ti nepomůže. Tak na něj oči neupínej. Jsem silná z nábojnic. Z krabic se smrtí. Mě nepřemůžeš. Tak už vstávej. A jdi! Už tě nechci znát. Nechci už nikoho. Ani tebe. Chci jen sama žít, jak poustevník. Neříkej mi Máří. Tak už mi nikdy neříkej!

Proč nevstáváš?Od mala se známe. Patnáct let.To není možné, abys byla mrtvá. Najednou. Tak vstávej a pojď. Vztek už mne přešel. Půjdeme zase spolu a zapomeneme.!

Nech si Toníka. Měj si šicí stroj. Mě už je všechno jedno. Všecičko. Tak jako Františkovi. Tak jako všem kamarádům v jednom hrobě.

Mrtvá!? Už nedýcháš? Pramínek krve na kameni. Pramínek krve na tvých vlasech. Už zasychá a jak je malý! Více krve neměla jsi? Krve málo i mravnosti.

Mrtvá! A já hrůzu necítím. Proč? Proč?! Ani děs. Jaký rozdíl jedna mrtvá od hromad mrtvých vojáků? Jaký rozdíl od Františka?

Živí vojáci prý mrtvoly šacují. Nepřítel nepřítele. Přítel přítele. Berou si konzervy, boty, cigarety.

Máš větší výplatu Báro, jak já? Měla jsi, holčičko! Už nemáš v živůtku nic, co by za hřích stálo. Ani boty nepotřebuješ. Mám je já. Skončila jsi s nimi.

Jako dáma půjdu já, ne ty… Jak se mi asi zadek kroutí? Ukáži jej Toníkovi. Třeba mu na jménu nezáleží. Bára nebo Máří. Třeba má rád, jen ženské boty na zádech? Třeba má rád jenom boty, co se do hlín v křeči zarývají a na jménu mu nezáleží. Možná čeká pod třešní. Tak jako včera. Tak se měj, Báro.

(Františku co ty tu děláš? Snad si nejdeš pro Báru. Říkal jsi, že budeš na mne čekat. Na mne. Tajemný je les. Les Bez lásky. Já nebohá!)

V.

Tváří se tak důležitě jeho přilba s chocholkou. Vždyť jsi Vávra od sousedů, tak jakýpak policajt.

„Já nevím. Nic nevím. Nechci vědět, co se stalo. Ležela a byla mrtvá. Pramínek krve na kameni.“

„ No a co? Vzala jsem jí boty a výplatu. Na tom přece nic není. Aby jí to nevzal někdo jiný. Byla jsem rozrušená, pane Vávra.“

„No dobře - nebudu vám říkat pane Vávra. Jste poručíkem. Poručíku Vávro. Ležela a byla mrtvá. Já vzala, co ještě zbylo a šla domů.Nikoho jsem neviděla. Neviděla jsem Toníka. Neviděla jsem, že na ní čeká v sadu. Kdybych ho viděla, šla bych k němu. To si pište , že bych k němu šla.“

„ Doma?... Lehla jsem si. Byla jsem unavená. Spala jsem. Že mne Toník viděl, jak jsem utíkala? Tak to byl on? To nebyl František? Pane poručík, to on jí zabil! Že byl ještě s Pepou Královic? Že slyšeli křik a mne viděli utíkat?“

Byla jsem rozrušená. Bára, totiž Barborka ...upadla hlavou na kámen. Já opravdu nechtěla. Trhala mi vlasy. Strčila jsem do ní. Já se bránila!“

„ Otisky rukou na krku? Modřiny po těle? Já se jenom bránila. Nic víc!“

„Jsem zatčená? Zadržená? Kam? Na Bory? Do vězení? Je mi to jedno pane poručíku Vávro“

„ Je mi to jedno. Tam nebude smrad. Tam nebudou nábojnice.“

.“Ne! To neříkejte! Nejsem zatčená pro vraždu. Já jenom...bránila jsem sebe!“

VI.

Po roce a půl ve vězení na Borech:

„Kolik uteklo času? Nevím. Nevím pane poručíku Vávro. Rok a půl? Když to říkáte vy. Vy jste úřední osoba. Vy to víte. Nám tady neříkají, jaký je den. Ve čtyři vstáváme.

„Do prádelny. Přeřadili mne do prádelny. Za slušné chování. Já přece nejsem zlá holka. Vy to musíte vědět, pane poručíku. Vždyť jste z naší vsi.“

Co že se stalo? Já že mám štěstí? Já?!“

„Cože?! Muničák? Že už není? Výbuch? Velký výbuch? Kdybych nebyla ve vězení, že bych byla jistě mrtvá?“

„Mistr je nrtvý? Jaruška z návsi je mrtvá Na dvě stě mrtvých? Ženy a děti?“

„ Já mám štěstí. Já, hloupá Máří z Chotíkova. Zabila jsem Báru a kvůli tomu mohu žít!“

Asi měl farář pravdu. Nastal konec světa.

VII.

Lesní cesta z Bolevce do Chotíkova, z bývalé muniční továrny do vsi po sedmdesáti letech zarostla nepoužíváním. Skoro není vidět.Na kamenném podstavci ulomený kovový kříž, na památku temných chvil. Iniciály BP. Hajný Bohuslav Vávra, vnuk poručíka Vávry, stojí a přemýšlí. Zná celý příběh Barborky Pávové. Jeho děd si vzal Máří za ženu. Policajt si vzal vražedkyni. Vesničané uznali, že byla mladá, jen patnáctiletá, a že byla válka. Babička Máří se nikdy neusmívala. Měla smutné oči a v nich často slzy. Hladila ho po vlasech a říkávala. Možná je a možná není. Spravedlnost. Bůh. Osud. Chlapečku milý, to nikdo neví.

Ale každý v neštěstí máme vždy i kousek štěstí.

Hajný Vávra se  rozhodl pro moderní přístup : „Vykopejte kámen. Život má přednost před smrtí.“

A tak na místě sváru dnes rostou stromy. Vysoké a živé.