O velkém křiku na Malé Fatře, o medvědech a o lidech...

Aneb kterak jsem se postavil přírodě a živlům a skončil s plnou pusou jehličí, kolik vlastně umím sprostých slov a proč si někdy zpívám...

Vybaven několika smaženými řízky z hotelové kuchyně a podrobnou turistickou mapou jsem se už více než hodinu velmi opatrně soukal nahoru soutěskami Jánošíkových dier po všelijakých krkolomných lávkách a žebřících...

Stejně jako mnoho jiných mužů se smyslem pro dobrodružství, tak i já občas potřebuji být úplně sám. Sám se postavit přírodě a živlům. Sám! Jen já a můj osud...

Pravdou však také je, že hřejí-li vás ale na zádech teplé řízky, které si nesete ve svém ruksaku, bývá boj s přírodou (i s živly) zpravidla mnohem příjemnější.

Pokud jsem zde však zmínil, že mám jistý smysl pro dobrodružství, měl bych se vám přiznat i k tomu, že vlastním také jeden nesmysl... Tedy nesmysl... Zkrátka nemám smysl pro výšky. Bojím se výšek. Výšky jsou mi protivné a i já bývám ve výškách protivný. A zoufalý...

(Pramalou útěchou mi může být jen tvrzení několika mých přátel, podle kterých se prý ze mne ve výškách stává vlastně docela zábavný člověk...)

A tak jsem se teď držel zuby nehty (i vším ostatním!) chatrného zábradlíčka uprostřed dlouhého kluzkého žebříku v Jánošíkových dierach a křičel ze všech sil ty nejsprostší nadávky – až se Malá Fatra zelenala!

Já totiž, když se udeřím kladivem do prstu, nebo když si všimnu, že jsem se ocitl v nějaké výšce, vykřikuji sprostá slova vždy...

Ozvěna mých nadávek mezi skalami pomalu utichla...

Ještě chvíli jsem lapal po dechu a pak jsem se znovu začal velice opatrně plazit po žebříku směrem vzhůru. Najednou jsem si začal uvědomovat, jak na můj obličej dopadají kapky ledové vody a jak je mi to příjemné...

Ještě chvíli. Ještě kousek. Ještě...malý...kousek...

Konečně mé roztřesené nohy stály opět na pevné zemi...

Vykročil jsem po pěšině mezi stromy nahoru k sedlu Medzirozsutce. Po nějaké době jsem došel k padlému stromu. Pohodlně jsem se na něj posadil a z ruksaku vybalil jeden z těch voňavých řízků, které mi ráno na hotelu Diery pečlivě zabalila sebou na cestu jedna moc milá kuchařka.

Sedět sám uprostřed lesa, obklopen tichem a krásou...a pojídat řízek...

Muž – dobrodruh – si snad ani nemůže přát nic víc...

Pomalu jsem dojedl, uklidil odpadky, hodil ruksak na záda a vydal se na další cestu směrem na sedlo a dál až na Malý Rozsutec.

Nikde ani živáčka...

Byl jsem tak rád, že nebesa (nebo jiná zodpovědná instituce...) vyslyšela mou prosbu o trochu samoty

...

Samotný výstup (po řetězech!) na vrchol Malého Rozsutca mne stál ještě mnoho sil, mnoho křiku a mnoho sprostých slov...

Nahoře jsem snědl můj poslední řízek, pokochal se  dechberoucím výhledem do krásné krajiny  a vydal se dolů „po zelené“ směrem do malebné osady Podrozsutec.

Ani cesta dolů se však neobešla bez křiku a nadávání. Při sestupu jsem si totiž nejdříve notně odřel pravou půlku břicha a nakonec i oba mé sedací svaly...

Když jsem se pak pod skálou v lese dvakrát překulil a zůstal sedět s plnou pusou jehličí, bral jsem to už jen jako pouhé obveselení...

Do hotelu jsem dorazil odrbaný ako stará skriňa!

Vykoupal jsem se, snědl v hotelové restauraci několik večeří, sedl do auta a vyrazil na cestu do Dolného Kubína navštívit svého dobrého kamaráda Roberta do jeho věhlasné kultovní hospody Minibar Oravia.

Přivítali jsme se a povídali a povídali...

Však také bylo o čem. Muzika, hory, ženy, život...

Za chvíli ještě dorazil náš další kamarád Mišo a to už bylo jasné, že tenhle večer, přes všechny mé šrámy a modřiny, bude hodně vydařený.

Začal jsem mým kamarádům vypravovat o svojí dobrodružné cestě na Malý Rozsutec a o tom, jak jsem byl tam nahoře sám a jak moc jsem si tu samotu užíval...

V rohu u stolu seděl takový zarostlý obtloustlý podivín. Poslouchal náš rozhovor, usmíval se a jen přikyvoval...

Robert si toho najednou všiml a zavolal na tlouštíka: „Ty, Jožo...a tam sú tiež? Čo myslíš?“

„Jasne že, sú, čo by neboli...“

„No, ale až tak blízko, u Dier?!“

„No a čo by nie...? Sú všade...!“

Robert se na mě významně podíval a já si všiml, že Mišo – člen horské služby – také souhlasně přikyvuje hlavou...

„A co tam jako má bejt?“ zeptal jsem se zvědavě.

„No čo, čo... Medvede...,“ odpověděl mi tlouštík s nevinným úsměvem na tváři a spokojeně si usrknul piva.

Snažil jsem se vypadat klidně...

(Indiana Jones by klidný byl...)

Nemohl jsem se ale zbavit pocitu, jako kdyby všechny vlasy na mé hlavě stály v pozoru!

 „Ále, to jsou jenom takový ty vaše báchorky pro turisty z Čech, žejo...?!“ odvětil jsem rádoby sebevědomě hlasem, který však již ztrácel trochu na jistotě...

Chlapík sáhl pod židli pro velkou koženou brašnu přes rameno (takovou brašnu, jakou nosívají lesníci...) a vytáhl z ní laptop, který otevřel a položil před sebe na stůl. Chvilku ještě počkal, než se počítač nastartuje...

„No, poďte sa pozrieť,“ přizval nás všechny dobromyslným gestem ruky.

Postavili jsme se kolem Joža a pozorovali, jak na obrazovce hledá a vybírá tu správnou složku...

„Aha!“

Jožo vítězoslavně zapíchl svůj tlustý prst do laptopu a my jsme se najednou dívali na medvěda, který na nás spokojeně mžoural přímo do objektivu fotopasti.

„Toto video je z Bielej doliny, tri dni staré...,“ ukázal Jožo na datum a čas na dolním okraji obrazovky.

„A totó...totó je zo včerajška, tam, nad Dierami...,“ řekl Jožo a spustil další video.

Zíral jem na medvěda, jak rozespale leží pod stromem a drbe si záda o jeho kořeny.

Zíral jsem ale ještě mnohem víc!

I na nekvalitním videozáznamu z fotopasti bylo totiž jasně vidět, že pár desítek metrů od ležícího medvěda je cestička a u té cestičky takový...padlý strom...

Právě ten padlý strom, na kterém jsem já dnes dopoledne seděl, odpočíval a vychutnával si svůj řízek i svoji samotu...!!!

„No, to si ze mě děláte srandu?!“

„Nie, prečo?“ odpověděl Jožo a pomalu si mne přeměřil svým dobráckým pohledem.

 Cítil jsem, jak mi začíná trochu přeskakovat hlas: „Tam...tam na tom stromě jsem jááá dneska seděl! Co kdyby po mně ten medvěd třeba něco chtěl? Co pak?!“

(Cítil jsem, že již brzy začnu vykřikovat sprostá slova...)

„Kľud, braček, kľud...,“ odvětil Jožo, „veď to je iba taký Miško. Ten nemá ani sto kíl...“

...

(Druhý den ráno jsem vyrazil na další túru...

Když jsem byl sám, zpíval jsem si...

Když jsem potkal lidi...byl jsem moc rád...)