O tom, jak dědeček zaléval pařník, o vanilkovém pudinku a o čertech...

Aneb kterak jsem přišel ke své mužné jizvě, proč maminka nechtěla spát s tatínkem a jak je těžké ulovit pstruha...

Můj tatínek se jednoho dne rozhodl, že se naučí lovit pstruhy.

Lovit pstruhy, neboli muškařit, v divokých horských říčkách je totiž ta nejtěžší a zároveň nejkrásnější rybářská disciplína.

Já už dnes sice dobře vím, že být muškařem, znamená něco jako být jmenován profesorem rybolovu, ovšem tehdy, coby asi šestiletý kluk, jsem to nechápal ani zbla.

Nechápal, ale přesto jsem tatínka se zájmem pozoroval, špehoval, pletl se mu furt všelijak pod nohy a i jinak se mu s tím jeho muškařením snažil pomáhat.

Tatínek si obstaral několik předválečných knih o lovu pstruhů a všechny si je nejdřív podrobně prostudoval. Potom si pořídil malý svěráček, několik pinzet, kleštičky, nůžtičky a všelijaká jiná prapodivná udělátka, která přede mnou – bůhvíproč - schovával do té nejvyšší poličky v naši dílně a začal se učit vázat pstruhařské mušky.

Taková muška, to je velice titěrná, chundelatá a roztomilá věc. Většinou je i krásně barevná a opravdu hebká na dotek.

Vyrobit dobrou mušku není snadná záležitost. To vím podle toho, jaké se prvních několik dnů ozývalo z naší dílny v přízemí sakrování a také proto, že jsem v té době svého tatínka potkával většinou velmi nevrlého... a několikrát dokonce neměl, myslím, ani košili zastrkanou do kalhot!

Jednoho dne však vůle zvítězila nad hmotou a tatínek před nás na stůl v kuchyni pyšně položil krabičku vystlanou tenoučkým molitanem, a v něm jeho první, ručně vázané, pstruhařské mušky.

Suché mušky, mokré mušky, nymfy...nepamatuji si dneska už všechny ty tajuplné názvy, ale pamatuji si, jak jsem na tu nádheru zíral a jak si pak tatínek hrdě sedl na své místo za stolem a významně čekal na maminku, až před něj slavnostně položí talíř s večeří. Zasloužil si ji.

O několik dní později vyšlo najevo, že tatínek, namísto toho, aby vzal v létě celou rodinu k Balatonu, podplatil jakéhosi kamaráda – řidiče T.I.R. – který mu z tehdy nepřátelského kapitalistického Rakouska propašoval prut, šňůry a naviják od firmy Shakespeare.

Tatínek potom musel několik nocí spát na sražených křeslech u klavíru v našem obývacím pokoji, protože maminka,  prý, jak mi tatínek vysvětlil, ze spaní strašně kope.

Být v muškařem roce 1977 - tedy přesněji řečeno, být začínajícím muškařem, neboli muškařem (promiň tatínku) zelenáčem - a vlastnit náčiní od firmy Shakespeare?! To bylo tehdy v Československu to samé, jako jezdit do rekreačního střediska ROH automobilem značky Mercedes, nebo si po perném dni ve slévárně zaskočit do bufetu na porci čerstvých ústřic a sklenku francouzského koňaku.

Celou neděli tehdy tatínkovo kamarádi s obdivem i závistí ten Šejxpír potěžkávali, ohýbali a všelijak s ním divoce mávali uprostřed naší zahrady, zatímco jejich manželky, společně s moji maminkou seděly pod naší višní a vášnivě o čemsi diskutovaly nad stránkami časopisů Vlasta a Burda.

To nejtěžší ovšem na tatínka teprve čekalo. Ten, kdo se chce stát opravdovým muškařem, potřebuje totiž mnohem víc, než jenom krabičku krásných mušek, muškařský prut, muškařské šňůry a muškařský naviják...

Potřebuje umět nahodit mušku.

Nahodit správně mušku je totiž kumšt!

Nahodit správně mušku je něco jako když levitující baletní mistr vrhá kamsi do meziprostoru laso tak, aby s ním polapil odraz motýla na vodní hladině – za levé křídlo!

 Zkrátka, nahodit správně mušku, to není žádná sranda...

Tatínek každou volnou chvíli stál před dřevníkem a trénoval jednoduchý i dvojitý tah, švih rukou a jiné muškařské dovednosti, čímž uváděl ve zmatek nejen sousedovo slepice, ale i samotného souseda.

Stokrát, možná tisíckrát!, se tatínkova šňůra zamotala do našeho angreštu, rybízu, nebo lísek. Několikrát ošklivě potrhal i salátové okurky a dědečkovi skalničky. Po několika týdnech se naši zahradě dokonce začaly vyhýbat i ty nejodvážnější toulavé kočky!

Tatínek ovšem nepolevil a nakonec to dokázal! Jeho koordinace pohybů se stala naprosto dokonalou, ladnou a - při troše dobré vůle - i krásnou.

Uprostřed naši zahrady najednou nestál můj tatínek v dřevácích, seprané košili starých rybářských (jak jinak?)  kalhotách na šle. Byl to Zorro mstitel...! Mával kolem sebe bravurně svým muškařským bičem, jehož konečkem dokázal trefit naprosto cokoliv s přesností cirkusového vrhače nožů!

Dědeček si pochvaloval, že už se nebude muset pořád krčit, když půjde odpoledne zalévat pařník a maminka nám udělala obrovskou mísu vanilkového pudingu, do kterého dávala takové ty kulaté piškotky slepované rybízovým džemem, máčené v mléku s rumem,  a s pomrkáváním připomínala tatínkovi, že pstruh je její úplně to nejoblíbenější jídlo...

Já, můj bratr, maminka, tatínek, dědeček a babička... Všichni jsme seděli v kuchyni a spokojeně se ládovali pudinkem... jakoby na světě nebylo nic jiného, než tahle obrovská mísa maminčiny dobroty...

A hned příští neděli vyrazil tatínek brzo ráno odhodlaně kamsi na Šumavu, aby tak potvrdil svoji pozici lovce a vůdce smečky v našem domě.

Vrátil se pozdě odpoledne, unavený, promáčený a... s plným košíkem pstruhů!

Rozdělali jsme na zahradě oheň a tatínek nám ve starém pekáči udělal ty nejlepší pstruhy na másle, jaké jsem kdy jedl. Pstruh na másle, jen tak, s chlebem, který si umaštěnými prsty namáčíte do šťávy ve starém pekáčku...

Takže bylo rozhodnuto! Nebudu indiánem, partyzánem, ani husitou! Budu rybářem!

Od té chvíle jsem tatínkovi nedal pokoj. Žadonil jsem! Dyndal! Škemral! Fňukal!...zkrátka, moc a moc jsem stál o to, aby mne tatínek vzal na muškařskou výpravu sebou.

Oba mí rodičové se ale kupodivu shodovali na tom, že to nepřipadá v úvahu.

Bylo mi sice nesčetněkrát vysvětleno (po dobrém...i po zlém...), že jsem ještě malý, že bych se mohl utopit, že bych se tam akorát tak plet pod nohy, že by mě tam neměl kdo pořád hlídat, že se tam můžu nastydnout,  že je to daleko a já v autě blinkám s kinedrylem i bez, že se tam ztratím, že...že...že!, jenže já jsem zarputile odmítal přijmout jakékoliv argumenty tím víc, čím častěji se můj tatínek vracel domů se spokojeným úsměvem a košíkem plným pstruhů.

Nevím, zdali mne tatínek nakonec sebou na lov pstruhů vzal proto, že jsem byl tak tvrdohlavý, nebo proto, že si maminka chtěla alespoň jednu v neděli v roce v klidu - ničím a nikým nerušena - přečíst nějakou knihu, popřípadě se zasněně zaposlouchat do písní Hany Hegerové, jejíž LP desky s úctou opečovávala (dnes už vím proč...).

„A to ti povídám, ty kluku pitomá!, budeš dělat co ti říkám a poslouchat na slovo budeš! Jinak sec mazec!,“ pověděl mi přísně tatínek.

„Hm, budu...,“ odpověděl jsem nedočkavě.

Tatínek naložil do naší krásně červené Škody 1000 MB, všechno svoje náčiní, starý ruksak, rybářské holínky a mne i s mým chlebníčkem a navlékl si řidičské rukavic z jelenice.

„Míro!, ať se mu nic nestane! Lebo vás oboch zahluším!,“ zavolala směrem k nám z okna kuchyně maminka, která, vždycky v momentech rozrušení, přecházela nekontrolovaně z češtiny do své rodné slovenštiny (což, při jejím temperamentu, bylo dobré vědět, chtěl-li jste se včas dostat mimo...řekněme...dostřel...).

Tatínek pokýval, mávl rukou, vytáhl sytič, já jsem si otevřel na klíně knížku o Ferdovi Mravencovi a vyjeli jsme vstříc dobrodružství.

Když jsme dorazili na místo, vysvlékl mne tatínek do plavek, obul mi sandálky, nasadil plátěnou kšiltovku s nápisem Tatratour a vysvětlil mi, jak se budu chovat:

„Budeš potichu!“

Přikývl jsem.

„Nebudeš se mi plést pod nohama!“

Přikývl jsem.

„Neztratíš se mi z očí ani na moment!“

Přikývl jsem.

„Budeš na sebe dávat pozor!“

Přikývl jsem.

„Nikam, proboha, nespadneš!“

Při...zavrtěl jsem hlavou.

„Tak jdeme,“...mrkl na mě, cvrkl mi dobrácky do obrovského placatého kšiltu a vyrazil směrem k řece...a všechno to jeho muškařské nádobíčko vám na něm tak krásně tichounce cinkalo...

Byl jsem – a to minimálně - v sedmém nebi!

Řeka divoce hučela a zpěněná voda se valila přes kameny a lákala nás, nedočkavé lovce, dál a výš, nahoru proti proudu.

Našlapoval jsem opatrně, jako indián, kroužíc kolem s – pokud si dobře vzpomínám - opravdu poctivou snahou dodržet všechna otcova přikázání.

Konečně jsme dorazili na příhodné místo.

Můj táta, ten velkej táta... si mne zavolal, a ukázal mi, jak si připravuje prut, chvilku ještě váhal a rozhlížel se kolem, než si vybral z krabičky jednu mušku, kterou jsem mu potom JÁ pomohl navázat.

Seděl jsem hned vedle něj na bobku a všechna ta lesní havěť, co mi lezla do sandálků, mi v tu chvíli byla úplně ukradená.

„Tak a teď se tady nepleť,“ zašeptal a rozkročil se, aby mohl poprvé nahodit.

Se světáckým přikývnutím jsem rychle vyskočil a utíkal někam pryč, abych teda tátu nerušil a nepřekážel mu.

Chvilku jsem váhal, ale nakonec jsem se rozhodl, že nejlepší bude vše pozorovat odněkud zezadu.

Bez dechu jsem pozoroval, jak se tatínek rozvážně rozmáchl k prvnímu nahození.

Tentokrát se rozhodl pro takzvaný dvojitý tah.

Muškařská šňůra opsala ve vzduchu první dokonalou obří smyčku a tatínek ji špičkou svého prutu znovu popohnal za sebe, aby ji pak konečně mohl posledním ladným pohybem svého zápěstí tiše položit na vodní hladinu a započít tak den lovu.

Nic takového se ale nestalo.

Můj tatínek se najednou jaksi... zasekl.

Jeho prut se zlověstně prohnul...

Ovšem, prohnul se na úplně opačnou stranu!

Viděl jsem svého otce, jak se marně snaží ještě jednou zabrat a přemoci tu záhadnou sílu, která ho táhne dozadu, pryč od vody a pak jsem začal řvát!

A řval jsem, jako kdyby mě na nože brali!

A vždyť taky brali!

Muška...ta muška, kterou tatínek před chvílí s takovou péčí vybíral a kterou jsem mu JÁ SÁM svými nešikovnými dětskými prstíky pomáhal navazovat... Tak přesně tahleta muška byla právě teď kompletně vetknuta hluboko...opravdu hluboko!...v mé pravé hýždi!

Durch!...jak by řekla moje slovenská babička.

„Do prdele!,“ řekl můj tatínek.

Nevím, kdo z nás dvou tenkrát řval víc.

Pravda ale je, že já řval z leknutí, kdežto můj otec řval spíš smíchy.

Slzeli jsme oba...

Když jsem se konečně uklidnil, odstřihl mi tatínek návazec těsně u ...u mušky a začal si mne zezadu zkoumavě prohlížet.

„Takhle domů nemůžeš, to by se na nás máma zlobila,“ pronesl zamyšleně, když mi svým perořízkem rozřezával plavky, aby se k mušce zakousnuté  do mého zadku, snáze dostal.

„Nó, ono to půjde,“ usmál se pak lišácky tatínek.

Všiml jsem si, že otec si svůj perořízek začal čistit nějak až trochu moc důkladně o kalhoty na stehně.

Najednou mne popadl a bleskurychle přehnul přes koleno.

Já už na nic nečekal a začal jsem okamžitě zase řvát!

„Vydrrrž! Ty moulo! Ten háček mu-sí v-en!,“ cedil tatínek mezi zuby, když prováděl – jak říkají chirurgové – hlavní řez svým nožíkem.

„Já to ř-e-kn-ů m-á-mě-é!,“ vřeštěl jsem zoufale.

„To si zkus a uvidíš ten tanec!,“ poznamenal výhružně tatínek a pak, jakoby spíš už jenom pro sebe, dodal ještě: „Ta by nás přetrhla oba...“

„No, vidíš...a je to! Ani to nebylo tak hrozný, viď?,“ zaradoval se najednou s úlevou tatínek a strčil mi před nos zakrvavenou mušku, kterou se mu konečně povedlo vydolovat z mé zadnice. Potom mne ještě pohladil a zašeptal mi do ucha: „A už nebul, ty, hrdino jeden...“

Poslechl jsem tedy tatínka na slovo a - ani ne za deset minut - jsem bulit přestal.

„A za to, že jsi byl tak statečnej, si dneska zasloužíš nanuka. Míšu!,“ řekl mi tatínek, když jsem se konečně utišil.

„Dva!“

„Dobře, tak dostaneš dva nanuky, ale mámě nesmíš ani ceknout, to ti povídám!,“ přistoupil na licitaci tatínek.

„A žlutou limonádu...?,“ zavětřil jsem příležitost...

„A žlutou limonádu, no...“

„A žvejkačku Pedro...?,“ pokoušel jsem dál své štěstí.

„A nebo taky nic a k tomu pár na holou!,“ zamrkal na mě tatínek významně.

Snědli jsme svačinu od maminky, sbalili všechno to krásné muškařské náčiní a pomalu se – bez úlovku - vydali pěšinou podle řeky dolů z kopce zpátky k autu.

Tatínek své slovo dodržel!

Po cestě domů, zastavil u jakéhosi vodáckého kempu a tam mi ve stánku koupil dva nanuky a lahev žluté limonády. I s brčkem!

A i já jsem své slovo chtěl dodržet. Ano, chtěl! Jenže... No, to byste museli znát mojí maminku...

Mojí mamince neunikla ani díra na plavkách a nakonec ani ten hluboký řez tatínkovým kapesním nožíkem na zadní části mého těla...

Zatloukat nemělo cenu...

Maminka začala – bez varování – hovořit slovensky...

Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme toho večera zůstali s tatínkem bez večeře...

Maminka se pak na několik dní přestěhovala z ložnice na kanape do knihovny, což mi přišlo náramně vhod, poněvadž jsem celou tu dobu mohl na manželských postelích ležet vedle tatínka a poslouchat jeho pohádky o čertech, které si pro mne vymýšlel před usnutím.

Ani ne po týdnu na nás maminka začala mluvit zase česky...