Aneb co je to tedy vlastně ten surrealismus, k čemu je dobrá klidná hudba a jak dlouho musíte čekat, aby jste se dočkali...
V dobách, kdy jsem ještě žil v městečku Poole, na jihu Anglie, jsem se jednoho krásného letního odpoledne rozhodl, že si zajdu dolů do přístavu, ke svému příteli, holiči Gregovi a nechám si od něj ostříhat svoji – tehdy mnohem bujařejší – kštici.
Měl jsem Grega rád a troufám si říct, že i on měl rád mne. Někdy jsme spolu vedli dlouhé rozhovory o ledačem, jindy jsme spolu zase naopak o ledačem svorně mlčeli.
(Mimochodem, všimli jste si také, že s některými lidmi - tedy, jsou-li to ti správní lidé – si můžete klidně dovolit jen tak mlčet, aniž by jste později tento promlčený čas museli považovat za čas ztracený?)
Gregovo holičství bylo maličké. Obyčejné. Jen pár čtverečních metrů. Dvě stará kožená křesla před oprýskanými zrcadly a u protější zdi pět rozvrzaných židlí pro čekající zákazníky, nebo pro přátele, kteří se tu občas rádi zastavili, na kus řeči a na hrnek kávy. Vlevo nahoře, v rohu, až skoro u stropu, na velice nevzhledné poličce, stálo rádio, které bylo jistě starší, než já. Hned pod ním se úslužně kymácel letitý věšák. Nad prosklenými vchodovými dveřmi byl, na pružině nejasného tvaru (i původu), nedbale přivázaný opravdu hodně otlučený zvonek (Greg k tomu účelu prý použil jakousi nadbytečnou tkaničku do bot, která údajně kdysi patřila jeho bývalé tchyni...). Všechno tam vonělo lacinou kolínskou. A káva, kterou Greg ochotně nabízel svým hostům, tak dokonce občas i chutnala!
Nerad bych však, aby zde došlo k nějaké mýlce! Každá návštěva tohoto holičství byla velice příjemná a měla vždy blahodárný účinek nejen na stav návštěvníkova účesu, ale, svým způsobem, také na jeho stav duševní. (Konečně, proč by vlastně někdo nemohl k holiči chodit tak, jako jiní chodí například na poutní místa?! Cožpak záleží na místě?)
A tak jsem tedy tohoto krásného letního odpoledne seděl na jedné z rozvrzaných židlí, usrkával opatrně kávu a spokojeně čekal, až budu já tím dalším pánem na holení...
Byl klidný den. Rádio hrálo klidnou hudbu. Greg klidně stříhal nějakého klidného mladíka. Já i můj soused jsme si klidně četli.
Ten klid by se dal klidně krájet!
Vsadím se, že kdyby tam tehdy s námi byl Salvador Dalí, namaloval by ten klid na strop nad našimi hlavami a nechal by ho pak na nás kapat jako med, načež by se nám všem – polepeným – uctivě uklonil a klidně odešel, zatímco bychom mu my, klidně, mávali na rozloučenou...
Ovšem, jak praví klasik, nic netrvá věčně.
...
Prosklené dveře se náhle otevřely a hned poté se v místnosti jakoby setmělo...
Ve dveřích stál muž...
No, muž...
On to byl chlap jako hora. A když říkám chlap jako hora, tak mám na mysli spíše Mount Everest, než Sněžku...
Urostlý hromotluk. Do dvou metrů mu moc nechybělo. Těžké šněrovací kožené boty až po kolena. Kožené kalhoty a tílko s nápisem ANARCHY FOREVER. Jeho ruce, ramena, krk i úplně vyholená hlava byly potetovány řadou podivuhodných výjevů a záhadných symbolů. Celý byl navíc ještě bohatě ozdoben doslova desítkami piercingů všech možných velikostí.
(Tak takhle tedy vypadá ten Soudný den?!, blesklo mi hlavou...)
Uvědomil jsem si, že Greg tady vlastně nemá žádný jiný – například nouzový – východ!...a přiznám se, že mi to přišlo trochu líto...
Muž nadměrné velikosti pořád jen stál ve dveřích, rozhlížel se a mlčel. I my jsme mlčeli. Ovšem,netroufal bych si v žádném případě tvrdit, že to jak jsme mlčeli, by bylo možné považovat za výraz našeho klidu, nebo dokonce odhodlání! Ne, kdepak. My jsme - jako jeden muž - ani nedutali...!
Občas jen tiše, leč o to zlověstněji, zacinkal některý z mnoha kovových předmětů, kterými si ten barbar zdobil své tělo... (Bolest mu tedy nevadí...pomyslel jsem si...)
V jednu chvíli jsem uslyšel takový zvláštní čvachtavý zvuk. To jak si můj soused – pod tlakem událostí - ubryndnul na podlahu trochu kávy ze svého hrnku. (Já měl tou dobou již naštěstí dopito...)
Hromotluk se konečně rozhodl vejít dovnitř a jeho těžké kožené boty neochotně vrzaly při každém kroku...
Za ním, ale do místnosti vešlo ještě něco...
Něco...?
Někdo!
Malý, roztomilý, chlapeček...
Kudrnatý andílek...
Asi čtyřletý klučina, který se celou svojí drobounkou dětskou dlaní pevně držel ukazováčku pravé ruky toho obrovského chlapa a stydlivě se před námi schovával za jeho mohutnou nohou.
Jenomže, na rozdíl od obra, tenhle capart nepůsobil ani trochu hrozivě. Právě naopak! Byl k zulíbání! Měl na sobě modré kalhotky, vepředu s kapsičkou, na které byl obrázek sluníčka, kostkovanou košilku s vyhrnutými rukávy a červené plátěné botičky. Z kapsičky se sluníčkem mu trčelo několik lízátek...
Jakkoliv těžké bylo, tomu uvěřit, tihle dva - ten velký a ten malý - patřili nerozlučně k sobě...
„Tatínku...a... a...a tobě tady budou stříhat vlasy?,“ zažvatlal andílek vystrašeně směrem vzhůru, na svého obra...
Tatínek obr se najednou usmál, pomaloučku si dřepl dolů, ke svému synkovi, až byla jeho holá a hrozivě potetovaná hlava přesně v úrovni chlapcova obličeje a upřeně se mu zadíval do očí... Potom ho svojí obrovskou rukou láskyplně pohladil po malé hlavičce plné rozčepýřených kudrlinek a pověděl mu tím nejsametovějším hlasem, jaký jsem kdy v životě slyšel: „Můj hochu, dobře se na mne podívej a pak mi řekni, jestli si doopravdy myslíš, že z nás dvou jsem to já, kdo tady potřebuje holiče...?“
