Aneb jak je snadné přehlédnout princeznu na koloběžce, co jsem se naučil od Charlie Chaplina a proč jsem přišel domů tak pozdě...
Potkal jsem na ulici krásnou ženu...
Byla tak krásná, až jsem zakopl!
Zatímco co se ona – právem – smála, snažil jsem se já několika poskoky a škobrty instinktivně zabránit tomu, abych se před ní na chodníku rozplácl jako žába! Několikrát jsem divoce rozhodil ruce jako gruzínský tanečník a v poslední chvíli se mi nějakým zázrakem podařilo ztracenou rovnováhu znovu nalézt a opět se napřímit v chůzi.
Odcházel jsem odtud sebevědomě a jakoby nic. A proč ne?! Vždyť jsem právě dokázal rozesmát krásnou ženu... A to každý nedokáže...
Pokračoval jsem dál ve své procházce. Pozorovat cvrkot a přemýšlet si o životě to je totiž moje.
„Život je... Život totiž je...“ Vlastně nevím, jak tuhle větu dokončit, a přitom by to mělo být tak jednoduché?! „Život přece...“ a v tom do mne žďuchla malá holčička na koloběžce. Svalila se na zem i s tím ďábelským dopravním prostředkem a z malého plastového košíčku, který měla na řidítkách, se jí rozsypaly po chodníku všechny její poklady. Sedmikráska, nějaký klíček, dvě malinké panenky, banán v čokoládě, pár kamínků, dřívko a dětské zrcátko. Nezbývalo mi, než si kleknout na chodník a pomoci tomu děvčátku všechno posbírat. Naštěstí se ji nic nestalo. Neplakala. Nefňukala. Jen se na mne trochu mračila.
„Nestalo se ti nic, princezno?“ ptal jsem se jí dobrácky.
„Pane, šte pitomej!“ odpověděla mi roztomilá princeznička a tvářila se při tom, jako kdyby právě snědla půlku citronu.
„Podívej se, tady máš na řidítkách zvonek. Příště hezky zazvoň, abys nikoho nepřejela, víš...?“
„Ne!“ odpověděla holčička vzdorovitě a rozjela svou koloběžku směrem k paní, která se k nám blížila s omluvným úsměvem na tváři.
„Mamííí, ten pán je pitoméééj...“ křičela princeznička a řítila se ulicí za dalším dobrodružstvím.
„Má pravdu, prcek...“ připustil jsem, oprášil si kolena a znovu vykročil.
„Tak kde jsme to vlastně skončili,“ říkal jsem si. „Ach ano, už vím, život...Život...“
Slunce příjemně hřálo. Listy stromů tiše šuměly. Vzduch voněl a já jsem se znovu ponořil do svých myšlenek a úvah.
„Sedíce na hřbetu svéhlavé oslice života, řítíme se nehybně bezedným Vesmírem!“ napadlo mne najednou. Sám jsem se divil, kde se to ve mně vzalo. Taková vzletnost a oduševnělost?
„Jestli já nakonec nejsem ještě ke všemu i básník,“ pomyslel jsem si...
A právě v tu chvíli jsem šlápl do psího hovínka! Tedy hovínka. Hovínko po sobě zanechá bišonek, čivava nebo krysařík. Ovšem tento předmět musel být vytvořen přinejmenším německou dogou?!
Dobrých deset minut jsem pak na trávě vedle chodníku vykonával svojí pravou nohou ony nedůstojné pohyby, podle kterých se dalo i z velké vzdálenosti určit celkem přesně, co si právě myslím o psech...!
(Trochu jako Charlie Chaplin, trochu jako Michael Jackson a trochu jako včelař, kterého včely nemají rády...)
„Ještě štěstí, že dneska nemám sandály,“ proběhlo mi hlavou. Urovnal jsem si oděv i účes, a rozvážným krokem zamířil do parku.
Park byl plný motýlů! Všechno kvetlo a vonělo. A to se vám pak najednou udělá tak nějak dobře a hezky...
Nejraději bych si lehl do trávy, díval se na nebe, přežvykoval nějaký ten stvol a pokračoval ve svém rozjímání o životě...
„Protože život je... Život je...“ užuž jsem měl to správné slovo na jazyku, když mi najednou těsně u nosu začal tančit a dovádět jeden z těch nádherných pestrobarevných motýlů!
„Copak je můj nos nějaká kytka?! Drzoune! Huš!“ zašeptal jsem na motýla naoko rozzlobeně. Jeho to ovšem neodradilo ani v nejmenším. Dál kličkoval přímo před mým obličejem a ukazoval mi, co všechno dovede. A já - vlastně ani nevím, jak se to stalo - najednou jsem si uvědomil. že běhám a poskakuji po parku za motýlem a ještě ke všemu se směji, ačkoli k smíchu nemám žádný vážný důvod...?!
(Vzhledem k trajektorii letu motýla není vlastně vůbec možné pozorovat motýla v letu a zároveň nevypadat jako blázen...)
V té hospodě, kousek od parku, mají plzeňské jako křen!
Už se těším, až zase někde zakopnu...
