Aneb jak jsem v Paříži slavil narozeniny s jednou slečnou, které byl můj svetr až skoro po kolena a proč se někdy pejskové blaženě usmívají...
Paříž jsem poprvé v životě spatřil v roce 2003 - přesně v den mých narozenin – 5. března.
Přijel jsem brzy ráno nočním vlakem ze Španělska na nádraží Gare du Nord.
Utrmácený, trochu opilý a v kapse posledních několik set euro...
Chvilku jsem se (úplně zbytečně) pokoušel domluvit s Francouzkou v kanceláři turistických informací anglicky a potom jsem si u stánku s novinami koupil mapu města, hodil jsem si svůj ruksak na záda a odhodlaně vykročil nádražní halou k východu.
Hned před nádražím mi jakýsi Arab ochotně (perfektní angličtinou) poradil, kde najdu hostel...
Ubytoval jsem se, utratil dva žetony od recepčního za několikaminutovou sprchu a vyrazil do města...
Nevěděl jsem co hledám a bylo mi to vlastně jedno, protože důležitý pro mne bylo jen to, abych dokázal udržet tělo i mozek v činnosti...jinak bych se nejspíš zbláznil...
Cítil jsem se jako...
Vlastně ne... Byl jsem spráskaný pes...
Bloudil jsem po tomhle prapodivně krásném městě křížem krážem až do večera.
Upíjel jsem z láhve levné víno pod Eiffelovou věží...
Nějací turisté z Ruska si mne určitě museli splést s nějakou celebritou, protože se se mnou chtěli za každou cenu vyfotit...nejdříve všichni dohromady a potom každý zvlášť!
„Da. Da. Charašó. Spasíba. Dasvidáňá...“
Ale, nakonec...proč by ne...?
Setmělo se a došlo mi víno...
(Bez vína... Co je tohle vůbec za město?!)
A pak jsem v metru potkal Švédku, která hrála nádherně na saxofon...
Ještě jsem měl nějaké cigarety...
Druhý den nad ránem mi - při pohledu na spokojeně spící saxofonistku - konečně došlo, že jsem v Paříži...
Jsem v Paříži...
V Paříži!!!
Pochopil jsem, že tuhle Paříž vůbec nezajímají nějaké mé deprese, mé blbé nálady, natožpak mé malicherné prohry (takových ještě bude...).
Najednou jsem věděl, že jsem přesně tam kde právě v tuhle chvíli potřebuji být!
A pil jsem kávu v kavárničce u Seiny!
Viděl jsem Monu Lisu (posmívala se mi...)!
Okukoval jsem staré knihy pouličních prodejců!
Na Montmartru jsem se vyškrábal na věž Sacré Cour!
Tajil jsem dech v katedrále Notre-Dame!
A každou noc jsem poslouchal krásné melodie toho saxofonu, na který mi hrála jeho dlouhonohá majitelka, oblečená jen do mého starého svetru...
Z Paříže jsem tehdy odjel, až když mi úplně došly peníze.
A má nejsilnější vzpomínka na tohle úžasné Město?
No...
Den před mým odjezdem z Paříže, v jednom malém parčíku mezi starými otlučenými domy, jsem si všiml takového veselého strakatého pejska, jak se úplně klidně - v tom nádherně prosluněném odpoledni – vykakal spokojeně do písku...
Ta slavná a úchvatná katedrála Notre-Dame před rokem, bohužel, shořela.
Vlastně to ale nevadí.
Mám pocit, že nakonec přece všechno stejně někdy - nějak shoří. Katedrály, obrazy, knížky, plány...i my...
(Kdepak je dnes asi konec tomu mému starému svetru...?)
Možná, že to jediné co neshoří nikdy, jsou - a budou! - naše vzpomínky...?
Dobré vzpomínky...
Víc netřeba...
(I na tu Švédku si občas vzpomenu...)
