Aneb jak je těžké tvářit se jakoby nic, proč vlastně postavil náš dědeček pro babičku ptačí krmítko a jak je to krásné, když v kamnech praská oheň a vy jíte čerstvé rozpečené rohlíky s máslem…
„PLESK!“
Další diabolka se zaryla do dveří dřevníku - dobrých dvacet centimetrů od téměř nepoškozeného papírového terče.
„Co jen z tebe bude, ty můj kluku pitomej,“ durdil se naoko tatínek, když mi znovu nabíjel vzduchovku. „Hledí, muška, pic a trefa! Je to přece jednoduchý, jak facka. Na, zkus to znovu!“
Opřel jsem si vzduchovku o opěradlo rozvrzané zahradní židle a soustředěně jsem zatajil dech. Za krkem jsem cítil tatínkův dech, jak mířil se mnou. „Hledí, muška, pic…“ šeptal mi do ucha.
„Teď uvidíš!“ procedil jsem mezi zuby a stiskl spoušť…
„Plesk…“
Tentokrát jsem trefil terč! Sláva! Tedy - přesněji řečeno - trefil jsem papír, na kterém byl terč namalovaný. (Tedy – ještě přesněji řečeno – trefil jsem okraj toho papíru…)
„Já už se z toho ale fakt asi zblázním!“ vykřikl jsem otráveně.
„Mno, aspoň si zase nenakřápnul to vokýnko támhle jako minule,“ zabručel tatínek a pohladil mě svou velkou teplou dlaní po krku. „Tak pro dnešek už končíme, za chvíli bude večeře. Ukliď tu židli…“
Tatínek vzal vzduchovku, zastrčil si pixličku s diabolkami do kapsy své rybářské košile a šli jsme zahradou mezi rybízovými keři a záhony jahod zpátky do domu.
„Budu muset víc trénovat a pak se strefím, tatí,“ mudroval jsem v chodbě u botníku, když jsme se s tatínkem přezouvali do domácích pantoflí.
„To víš, že budeme trénovat, neboj se, ale až budu mít zase čas,“ uklidňoval mě tatínek.
„Vzejtra, třeba!“ vyhrkl jsem.
„No zejtra ne, to budu mít moc práce, ale možná zase příští víkend.“
„To je dlouhóóó, tatííí, to zas všechno zapomenůůů,“ fňukal jsem.
„Neboj. Nic neumíš, nic nezapomeneš,“ zamrkal šibalsky tatínek a prsty pravé ruky při tom lehounce přejel po boltci mého levého ucha. Tomuto úkonu se u nás doma říkávalo: Mazácká pochvala. Nemohl jsem si však nevšimnout, že tato velmi zvláštní a nadmíru speciální odměna – jak se mi všichni snažili tvrdit – byla v naší rodině udělována pouze a výhradně a jenom mně! Ovšem tedy zase všemi. Včetně maminky!
„Tak běž nahoru do kuchyně za mámou, já hned přijdu.“
Nechtělo se mi, ale šel jsem. Moc dobře jsem totiž věděl, co teď bude následovat. Tatínek vzduchovku někam schová, abych ji nemohl najít. Znal mě. Znal mě velmi dobře. A vzduchovku tudíž schovával také velmi dobře. A to si pište, že jsem hledal. V každé volné chvíli jsem hledal a šmejdil a pátral, ale vzduchovka jako kdyby se vypařila. Věděl jsem například, ve které skříni má tatínek svoji brokovnici. Ale brokovnice byla příliš velká a já ji neunesl. (Navíc zde byl ještě celkem oprávněný předpoklad, že vystřelím-li na papírový terč přišpendlený ke dveřím našeho dřevníku, tak že to tatínek pozná…)
Potřeboval jsem zkrátka tu vzduchovku. A hned! A pak to všem ukážu! A nejvíc tatínkovi… Ten se bude panečku divit, až mu ukážu, jak se umím strefovat do terče. Nakonec bude ještě tatínek rád, že má tak šikovného kluka…
A pak – jak už to tak bývá, když je člověku jenom nějakých sedm let – jsem na vzduchovku úplně zapomněl. Dnes už si ani nepamatuji, co bylo tehdy tak důležité, že jsem nechal vzduchovku vzduchovkou. Snad stavba bunkru v parku za školou, nebo možná nějaká indiánská válečná výprava na kluky z paneláků? Opravdu to už dnes nevím. Ale v tomhle příběhu to není důležité.
No a pak napadl první sníh…
A já se radoval, poněvadž jsem věděl, že když padá sníh, tak to znamená, že budou brzo Vánoce a ještě před tím Mikuláš a já určitě něco dostanu. Vždycky jsem nakonec něco dostal, i když mi všichni říkali, že tentokrát nedostanu vůůůbec nic! A když něco, tak leda pětadvacet na holou!
Celá naše zahrada byla pod sněhem. Potrhaný papírový terč na dveřích dřevníku mě už vůbec nezajímal. Udělal jsem si na zahradě sněhuláka. Někdy jsem dokonce pomáhal dědečkovi s uhlím a dřívím do kamen. On mě pak za odměnu nechával koukat se do ohně otevřenými dvířky a na těch kamnech nám rozpékal rohlíky a ty potom namazal máslem. A když jíte čerstvě rozpečený voňavý rohlík s máslem, k tomu srkáte horké kakao a v kamnech praská oheň, tak máte chuť se usmívat – i s plnou pusou…
A taky jsme s dědečkem sypali do našeho ptačího krmítka zob a věšeli kousky loje. Z okna pokoje jsme pak vždycky společně sledovali, jak se sýkorky, vrabci a všelijaká jiná ptačí havěť handrkuje o každé sousto. Tenhle jednoduchý domeček na jedné noze kdysi postavil dědeček pro babičku, když už nemohla moc chodit. Vydrželi spolu vždycky sedět u okna dlouhé hodiny a dívat se na to nekonečné ptačí divadlo. Znali všechny ty opeřené návštěvníky jménem. Dokonce i tím latinským! (Ještě minulý rok tu takhle s dědečkem sedávali a přátelsky se handrkovali…)
Jednou mne dědeček požádal, abych vylezl na opěradlo křesla a podal mu malý cestovní kufřík, který byl na skříni. Hledal tehdy myslím své šle. (Nebo mikroskop?) Jaké bylo však moje překvapení, když jsem na skříni – hned vedle kufříku – nahmatal vzduchovku. A ano, i ta pixlička diabolek tam byla…
„Cha! Táto! Teď jsem na tebe vyzrál! Budu střílet jako ten Óldšetrhénd… Uvidíš!“
Podal jsem dědečkovi kufřík a opatrně slezl dolů. Ale srce se mi mohlo rozskočit radostí a nedočkavostí. Teď už mi zbývalo jenom se neprozradit, což - při mé pověstné upovídanosti – bylo právě to nejtěžší.
Nevím jak, ale dokázal jsem to. Celé dlouhé dny jsem svůj jazyk za zuby udržel. Až konečně nastal den, kdy jsem se vrátil ze školy a celý dům byl prázdný. Nikde nikdo. Ideální podmínky pro střelbu na cíl.
Sundal jsem ze skříně vzduchovku i diabolky a zkusil zlomit hlaveň, abych mohl nabít. Tatínkovi to přece šlo vždycky tak lehce…?! Povalil jsem u toho sice dvě židle a vykřikl jedno ze svých prvních sprostých slov vůbec, ale nakonec se mi – s vypětím všech sil - podařilo diabolku vpravit do hlavně a hlaveň zaklapnout.
A pak se to stalo. Oknem jsem uviděl, jak do krmítka přilétla sýkorka. Jedna jediná malá sýkorka… A já z té sýkorky nedokázal spustit oči. Probudil se ve mně lovec. Přikrčil jsem se, po špičkách se připlížil až k oknu, opatrně ho pootevřel a se zatajeným dechem namířil vzduchovku na ptáčka…
Sýkorka si dál nerušeně zobala jedno zrníčko za druhým a radostně poskakovala po krmítku z rohu do rohu…
„Jak to říkal tatínek? Hledí, muška, pic…“
Trefa!
Sýkorka spadla pod krmítko…
Trefa…radost jsem měl jen kratičkou chvíli.
Viděl jsem, že sýkorka se ještě hýbe. Jako kdyby chtěla odletět…
Hrozně jsem se vylekal.
Vyběhl jsem ven na zahradu ke krmítku. Sýkorka se zoufale převalovala a pokoušela se křečovitě mávat křídly. Na čerstvém bílém sněhu byla jen jedna jediná kapka krve. Připadalo mi to jako věčnost, než ten drobounký tvor dobojoval svůj marný boj o život.
Bylo mi do breku…
Třesoucíma rukama jsem zahrabal mrtvou sýkorku do sněhu u plotu, pak jsem rychle vrátil vzduchovku zpátky na dědečkovu skříň a šel jsem si hrát do svého pokoje.
Pořád jsem ale musel myslet na tu malou sýkorku. (A na tu kapku krve)
Až do večeře jsem se dokázal úspěšně vyhýbat všem ostatním členům naší rodiny. Rozhodl jsem se, že se prostě budu tvářit jakoby nic a všechno bude zase dobré. A tak jsem tedy tvářil jakoby nic, jenomže mamince se zdálo, že mám horečku a tatínkovi jsem připadal nějaký pobledlý…
Po večeři jsem se v obýváku uvelebil na pohovku a pozoroval tatínka, jak sedí za sekretářem a cosi počítá na počítačce a potom vždycky zatočí klikou, načež se z té počítačky ozve takové hezké vzzzrrrt a tatínek pak zapíše něco do nějakých strašně dlouhých lejster. Tatínek se po mě občas ohlédl a zamrkal na mě…
„Vzzzrrrt, vzzzrrrt,“ dělala pořád tatínkova počítačka a já měl najednou zase před očima tu sýkorku. A tu kapku krve…
„Vzzzrrrt, vzzzrrrt…“
„Vzzzrrrt, vzzzrrrt…“
„Tak povíš mi už konečně, co to s tebou dneska je?“ otočil se na mě najednou tatínek a zadíval se mi do očí.
„Nic,“ kuňknul jsem tiše a začal jsem okamžitě hledat cosi ohromně důležitého před sebou na koberci. „A co to počítáš?“ snažil jsem dodat ještě rozechvělým hlasem – rádoby nenuceně.
„Co bych počítal? Ryby počítám!“ usmál se tatínek. „A ať počítám, jak počítám, pořád mi to nějak nevychází,“ dodal ještě a znovu se mi zadíval do očí. A díval se a díval a já jsem si připadal, jako kdybych se pomalu propadal někam hrozně hluboko. Bylo mi těžko. Tak divně těžko. Šlo to odněkud zevnitř mne samotného. A nešlo tomu ani poručit, ani před tím utéct…
„Tatí, já už si asi pudu lehnout…“
„Už? No to s tebou dneska doopravdy není něco v pořádku,“ řekl tatínek udiveně, aniž by při tom přestal psát a počítat. Ještě jednou se na mě ale nakonec podíval, mrknul a rukou, ve které držel tužku, mi ledabyle mávl při odchodu na pozdrav. A já se – ze všech sil! – snažil tvářit jakoby nic…
V posteli jsem se se pod dekou stočil do klubíčka, zavřel oči a čekal, až usnu. Jenomže ono to nešlo. Ten divný svíravý pocit – ano, právě ten pocit, co šel odněkud zevnitř - ten tu byl a nechtěl jít pryč! Pořád jsem před sebou viděl malou umírající sýkorku, jak na bílém sněhu z posledních sil trhavě mává křidélky a marně se pokouší uletět svému osudu, který jsem ji – tak pitomě – vyměřil já…
„Vzzzrrrt, vzzzrrrt,“ ozývalo se z vedlejšího pokoje, jak tatínek nepřestával počítat…
Najednou mi vyhrkly slzy…
Ležel jsem schoulený pod peřinou a brečel. Nešlo to vůbec zastavit... Vlastně jsem se o to už ani nepokoušel.
Peřina nad mou hlavou se najednou odhrnula. Tatínek. Posadil mě a kapesníkem mi utřel můj ubrečený obličej. Polykal jsem vzlyky a lapal po dechu.
A pak jsem tatínkovi řekl úplně všechno. Všechno o mrtvé sýkorce a všechno o té kapce krve na bílém sněhu, a dokonce i všechno o té vzduchovce, a…no zkrátka všechno…
A tatínek poslouchal a bylo na něm vidět, že vůbec není rád.
„No to se, Luboši, nediv, že nemůžeš spát. To tě hryže svědomí, víš?“
„Já to spravím. Vzejtra to spravím. Slibujůů… Tatííí…“
„Tu sýkorku už nespravíš nikdy, ty troubo…“ vzdychl tatínek a pohladil mě po vlasech. „Pamatuj si, že některý věci, když zvořeš, tak už pak nikdy spravit nejdou, no. Většina jo, ale některý zkrátka ne…“
Mlčky jsem přikývl a utřel si nos do rukávu. (Najednou jako kdyby se mi ulevilo…)
„Tak a teď už spi. Neboj se, já jsem hned tady vedle, kousek od tebe…“
Zachumlal jsem se zase do peřiny. Tatínek zhasl lampičku nad mou hlavou a tiše přivřel dveře. Ještě chvíli jsem poslouchal z vedlejšího pokoje to krásné: „Vzzzrrrt, vzzzrrrt“ a pak jsem konečně klidně usnul.
Ale měl pravdu, ten můj tatínek. Na tu maličkou sýkorku jsem už nikdy nezapomněl...
