O jahodových knedlících, o vyluxovaném koberci a o telefonování...

Aneb kterak můj tatínek nikdy nic neprohrál, o žehlícím prkně a taky o tom, že sušené švestky jsou náramně dobrá věc... 

Crrrr! Crrrr! Crrrrrrrr!

Pohodu nedělního odpoledne u nás doma proťal naléhavý zvuk telefonu z chodby v přízemí.

Můj tatínek se otráveně narovnal v křesle, ve kterém si doposud hověl nadmíru spokojeně.

„Krucifix! Kdo to zase...?! Luboši, běž tam, zvedni to a řekni, že nikdo není doma! Nikdo-není-do-ma! Upaluj!“

Zvedl jsem se radostně z koberce, na kterém jsem právě pořádal mezinárodní závody všech mých malých autíček, a radostně běžel přes kuchyň, po schodech dolů k telefonu. Spěchal jsem. Nemohl jsem se totiž dočkat, až budu moci zvednout sluchátko a telefonovat...Telefonování jsem miloval. Na druhé straně telefonu byl totiž pokaždé někdo tajemný. Dospělý. A já s dospělými rozmlouval vždy velmi rád. Nikdo jiný mne totiž nebral vážně.

„Dobrý den. U telefonu Kavka nejmladší. Kdo volá?“

„Nazdar! Ty si ten, Luboš, že jo? Luboši, zavolej Míru, hned!“

„Nikdo není doma...“

„Hele, já vím... nikdo není doma... Ale řekni Mírovi, že jsem viděl volavku!“

„Nikdo není doma...“

„Ty kluku pitomá, nekecej! Běž hned najít tátu a řekni mu, že Tonda Koupalů mu vzkazuje, že před půl hodinou viděl na Bezdrevu volavku! Volavku, slyšíš?! A že ho za půl, né za čtvrt...za čtvrt hodiny vyzvednu a jedem!“

„Nikdo...“

„Vyražím!“ zakřičelo na mě ještě sluchátko a pak už v něm jen jednou klaplo.

Vrátil jsem se tedy do obýváku. Na obrazovce naší černobílé televize právě Vlasta Burian zápasil s žehlícím prknem, což můj tatínek sledoval v rozverné náladě, pojídaje při tom slané buráčky.

Postavil jsem se před tatínka a vzal si z jeho misky také pár buráčků.

„Ale nedrob! Máma by nás přetrhla... Kdo to byl?“

„Pan Kutal, nebo Koubal...“

„Koupal? No... A co chtěl, Tonda?“

„Že prej, volavku viděl, nebo co... A že prej už jede, nebo co...“

„Vo...?! Volavku?!“ vytřeštil tatínek oči a vyskočil tak prudce, až buráčky z misky, kterou držel v levé ruce najednou vzlétly do vzduchu a rozlétly se po celém obývacím pokoji.

Tatínek chvilku vypadal, jako kdyby si vůbec nebyl jistý tím, na kterou stranu se má rozběhnout, či jestli bude lepší stát, sedět tančit, nebo snad dokonce rozsvítit lustr.

„Ukliď to tady! Já musím.... Rychle! Honem!“ velel tatínek cestou do chodby, kde se začal spěšně převlékat do své rybářské uniformy, vysokých holínek a kabátu, který voněl rybinou. Kolem krku si pověsil velký těžký dalekohled, do kapsy strčil papírový pytlík plný sušených švestek a nakonec si nasadil svůj nádherný rybářský klobouk. Klobouk ozdobený, mimo jiné, i volavčím pírkem.

Seděl jsem na schodech, pojídal poslední slaný buráček a s obdivem hleděl na svého velkého statečného tatínka, který ve shrnutých rybářských holínkách vypadal jako neohrožený mušketýr v malém kloboučku.

Z venku z ulice byl najednou slyšet jakýsi podivný skřípot a vrzání.

To pan Koupal právě dorazil se svým Moskvičem...

Cupital jsem za svým tatínkem až k brance (...a dostal jsem za to pár sušených švestek).

Maminka vykoukla z okna kuchyně, zakroutila hlavou a zavolala: „Ale k večeři dělám jahodový knedlíky?!“

„Tak mi je schovej, Boženko. Na Bezdrevu je volavka...,“ usmál se tatínek a nasedl do rachotícího Moskviče, který se pak začal ztěžka rozjíždět, ačkoliv jel dolů z kopce.

Stál jsem v brance, žvýkal sušenou švestku, a pozoroval, jak mi můj tatínek – tak jako všichni správní hrdinové – mizí v oblacích dýmu...

Vrátil jsem se tedy domů, do obývacího pokoje, lehl si na koberec  mezi svá autíčka a pokračoval dál ve sledování filmu pro pamětníky.

Slané buráčky  moje maminka z koberce už, bohužel, vyluxovala (tedy, myslím, že je vyluxovala, i když...?).

Těšil jsem se moc na ty jahodové knedlíky.

Jahodové knedlíky, posypané smaženou strouhankou, cukrem a zalité máslem...

(Jak málo člověku stačí ke štěstí, kyž je mu osm let...)

Z kuchyně ke mně zatím doléhal hlas naší maminky, kterou zřejmě volavka trochu rozrušila, neboť jen v takových případech mluvila slovensky...

„Volavka, volavka...!!! Tak ja sa mu tu celý deň ondím s knedľami, ako taká ťava! A milosťpán si nakoniec pokojne odíde pozerať sa na voľaakého vtáka?! A že vraj: Tak mi je schovéj, Boženkó ... Figu borovů!!! Cez plot ich nahádžem susedovým sliepkam! Jáj, ci pána boha! Volavka...!!!“

To vše doprovázely rány a bouchání. Maminka totiž, když byla rozrušená, dokázala zacházet hlučně vlastně s čímkoliv. Nejen s hrncem, pánví, nebo dvířky od kamen, tak, jako to dokáže každý průměrný, rozčilený smrtelník. Naše maminka dokázala, byla-li rozrušena, dokonce i záclonu zatáhnout velmi...velmi hlučně. Tak hlučně, že si to za rámeček nikdo nedal.

Přivřel jsem tedy opatrně dveře, abych maminku nerušil, a vyškrábal se do tatínkova křesla.

V mých – teprve osmi letech života - jsem mnoha věcem nerozuměl (což se s přibývajícím věkem změnilo jen pramálo...), ale už jsem věděl, že taková volavka je ohromná vzácnost.

Volavka popelavá (Ardea cinerea), i když to možná bude dnes kdekomu připadat neuvěřitelné, byla tehdy velmi zřídka k vidění. Ne nadarmo si každý rybář zdobil svůj klobouk právě pírkem tohoto důstojného opeřence.

Pozorovat volavku, jak při lovu trpělivě vyčkává, nehybně, v elegantním postoji, připravená k útoku, bylo zážitkem, který pozorovatele mnohdy ponechal jen v němém úžasu. A když potom volavka rozvážně vzlétla nad vodní hladinu a zmizela kamsi do dáli, všichni přítomní ještě dlouhé minuty šeptali tak, jako se šeptá, stojíte-li uprostřed nějakého velkolepého chrámu...

Setmělo se...

Myslel jsem na tatínka a záviděl mu, že teď může sedět někde v rákosí, pozorovat svoji volavku a být štastný. Ano, záviděl jsem mu a hrozně moc jsem si přál, abych už byl konečně také dospělý a moudrý a statečný jako můj tatínek.

(To mi ovšem nikterak nebránilo v tom, abych nevyužil maminčiny nepozornosti, způsobené primářem Sovou, a nevkradl se několikrát tajně do kuchyně. V troubě tam totiž byly jahodové knedlíky, schované pro tatínka. Já měl tatínka opravdu moc rád, jenže jahodové knedlíky jsem měl také moc rád...)

Seriál v televizi zrovna skončil, když se venku na ulici ozval známý rachtavý zvuk Moskviče pana Koupala. Právě včas! Maminka totiž už zase začínala mluvit slovensky...

Nalepil jsem svůj nosík na sklo okna! Z Moskviče ale nevystoupil můj velký tatínek. Ne. Z Moskviče vystoupil nejdřív pan Koupal, obešel vibrující automobil, a pak! Pomáhal vystoupit ven někomu...někomu, kdo sice jako můj tatínek vypadal, ale byl celý pomuchlaný, nahrbený, trochu kulhal a vůbec mi nepřipomínal mého statečného mušketýra, kterého nikdo a nic neporazí...

Seběhl jsem dolů do chodby, abych mohl tatínka přivítat.

Stál tam, pod pravým okem monokl, v obou nosních dírkách zaschlou krev, rozcuchaný, ruce odřené, pravou kapsu i rukáv kabátu natržené, kalhoty potrhané a na několika místech také od krve, v jedné ruce dalekohled s přetrženým řemínkem, v druhé ruce to, co zbylo z jeho rybářského klobouku, a navíc byl celý posetý jakýmsi bílým chmýřím a pírky...?

„Jáááj! Čo si...?! Kto ti to...?!“

Moje maminka stála za mnou na schodech a vypadalo to, že slovensky se u nás bude tentokrát mluvit až do konce roku...

„Labutě...,“ zamumlal tatínek ztěžka, neboť jeho ústa už byla povážlivě opuchlá.

„Čože?!“

„Labutě...,“ odpověděl znovu tatínek (i když, já si dodnes tak trochu myslím, že jsme slyšel spíše něco jako „uabhutě“).

Pan Koupal zmizel tak tiše a nenápadně, jak tiše a nenápadně mohl zmizet někdo, kdo řídil automobil značky Moskvič...

Pamatuji si, jak jsem stál v té chodbě o tolik menší než byl můj tatínek a cítil jsem jen ohromné překvapení. Překvapení z toho, že můj tatínek. Můj velký a moudrý tatínek, který by mne statečně bránil před celým světem, tu tady teď přede mnou stál poražen. Do té doby jsem si totiž myslel, že tatínkové nebývají – nemohou být! – nikdy a ničím poraženi...

To přece nemůže být pravda...

Protože kdo by pak ochránil nás, malé kluky?

Můj tatínek dostal nabančíno od labutě?!

Ano, můj tatínek, všemi respektovaný a zkušený rybář, se při hledání volavky dopustil doslova školácké chyby a omylem přišel příliš blízko k labutímu hnízdu.

S labuťákem, který chrání své mladé, ale nejsou žádné žerty. Takový labuťák se vás na nic neptá. Takový labuťák trestá!  Hned! Nemilosrdně!  A tvrdě!

Můj tatínek rozhodně nebyl žádná houžvička, přesto však neměl proti labuťákovi žádnou šanci. Schytal pěkných pár ran, a kdyby tam nebyl i jeho kamarád pan Koupal, mohlo to všechno dopadnout  mnohem (mnohem) hůř...

Já tehdy o labutích věděl jen to, že jsou krásné a že mají rády tvrdé pečivo, které jim s dědečkem občas nosíme.

Nevěděl jsem tehdy o životě víc než může vědět kdokoliv, komu je jen osm let, a s takovýmto ne-věděním jsem se tedy díval i na svého tatínka a na to, jak se z něj -  tu a tam - nějaké to nevinně bílé pírko pomalu snáší na podlahu chodby. 

Maminka – tentokrát bez jediného slova – opatrně pomohla tatínkovi se svléct a vyzout z vysokých holinek. Potom ho celého omyla, ošetřila mu rány a odvedla do postele.

Ještě jednou jsem se přišel podívat na svého poraženého tatínka. Nikdy předtím jsm si totiž nedokázal představit, že by můj tatínek mohl nějaký boj také prohrát... Chytil jsem ho za ruku a on se na mě podíval s úsměvem, který mu nejspíš působil značnou bolest...

„Dneska to budeš muset zvládnout bez pohádky, Lubo...“

„To nevadí, tatí...“

„Tak dobrou.“

„Dobrou, tatí...“

...

Mého tatínka jsem pak viděl poraženého už jen jednou.

Bylo mi devět let.

Ležel přede mnou na posteli.

Ležel přede mnou, ale už tu nebyl.

Odešel...

A já, ačkoliv jsem dobře věděl, že, odteď už napořád, budu muset usínat bez jeho pohádek, jsem nebrečel.

(Tehdy ne...)

...

Vzpomenu si na svého tátu pokaždé, když je mi, z nějakého důvodu, dobře. Když mám chuť se někomu s něčím pochlubit, nebo jen sdílet nějaký hezký okamžik...

I dnes, při procházce po hrázi mezi Vrbenskými rybníky, jsem přemýšlel o tátovi.

Bylo by mu 84 let!

Jistě by již dnes potřeboval moji pomoc, stejně tak, jako jsem kdysi při chůzi potřeboval pomoc já od něj.

Tahle dubová alej – skoro bez konce – ta by se tátovi určitě moc líbila...

Sednout si tady na chvilku na lavičku...

A ten vzduch. Lehký vítr. Slunce tančící na vodní hladině. Křik racků. Divoké kachny a husy. A tamhle dokonce - dvě krásné bílé labutě s houfem mladých!

(„Pamatuješ?“)

Takhle jsem si tedy šel kolem mých milovaných rybníků dubovou alejí domů, zamyšlený, spokojený a myslím, že i šťastný...

Když v tom!

Musel jsem se zastavit a zatajit dech!

Užaslý jsem, bez hnutí, zíral před sebe...

Ani ne čtyři metry přede mnou, uprostřed cesty, stála volavka!

Klidně si mě prohlížela a neměla se k odchodu.

Nikde nikdo!

Jen volavka a já...

(„Táto, škoda, že tady nejsi, tohle by se ti určitě moc líbilo...“)

Celé to trvalo pět, možná šest, minut. Potom se volavka klidně otočila a vznesla se nad rybník. Ještě jednou majestátně zakroužila kolem a nadobro zmizela někam za stromy na protějším břehu.

A já tam pořád stál, úplně zkoprnělý...

Jasně jsem si ale uvědomoval, že mám po celou tu dobu opravdu zvláštní pocit...

Takové to šimrání na zátylku...

Jako kdyby se na mne někdo díval...

Pomalu - trochu s obavami - jsem se otočil...

Už se stmívalo...

Dubová alej konejšivě šuměla...

Hned zítra si udělám hromadu jahodových knedlíků...