Aneb kam se poděl ten malý kluk, co to je opravdová tma a jak mi jeden žlutý motýl dal druhou šanci...
Byly Vánoce.
Procházel jsem se úzkými uličkami městečka Los Cristianos na Tenerife.
Vlastně jsem asi trochu bloudil.
Měl jsem kocovinu (nejenom tu morální...) a bylo mi smutno.
Byly Vánoce.
Koncem prosince bývá totiž člověku – tedy, rozhodne-li se pro smutek - smutno vždycky nějak mnohem snadněji a i mnohem víc, než například v květnu, nebo v listopadu a to dokonce bez ohledu na to, zdali ten člověk ke smutku objektivně nějaký důvod skutečně má... a nebo nikoliv.
Cítil jsem tehdy tak mizerně, že jsem několikrát tančil dokonce i na písně Nicka Cavea...
Jak už jsem řekl, byly Vánoce a já – na ostrově, jen malý kousek od břehů Afriky – jsem byl naprosto přesvědčený o tom, že můj život stojí za... starou belu...
Proplétal jsem se mezi turisty z celého světa a jen občas mne z letargie dokázala vytrhnout nějaká dlouhonohá prodavačka zmrzliny, nebo krásnooká Venuše, usrkávající labužnicky v kavárně ze svého cappuccina tak důkladně, až z toho měla pod nosem – na chvilinku – takový tenounký bílý knírek...
Konečně jsem se vypletl z úzkých terasovitých uliček městečka a sešel dolů, do přístavu.
Toulavý pes, který se mne věrně držel od chvíle, kdy jsem se s ním rozdělil o zmrzlinu a lahev s vodu, nasál vůni rybiny, několikrát si odfrkl, potom se otočil a důstojně někam odkráčel.
S rukama v kapsách jsem stál na molu a pobrukoval si As Times Goes By, protože tam někde – v dálce za obzorem – je přeci Maroko a potom tamhle, trochu výš, tam...tam někde je Casablanca.
(„Zahraj to ještě jednou, Same,“ říkal jsem si v duchu...)
Stát na břehu moře je vlastně stejné, jako když stojíte na vrcholu hory, nebo u hvězdářského dalekohledu. Něco vás nutí dívat se tam, kamsi, do té nekonečné dálky tak dlouho, až nakonec uvidíte sami sebe...
K molu mezitím přirazil malý člun s hrstkou potápěčů, vracejících se z ponoru, a já jsem s obdivem pozoroval, jak ze člunu vykládají svoji těžkou výstroj a pak s ní - skoro jako zástup astronautů - procházejí kolem mne někam nahoru do uliček.
V tu ránu se mi okamžitě vybavil chlapík s dýmkou, orlím nosem, v červené čepičce... Jacques Cousteau!!!
Ano! Jacques Cousteau... Jak jsem mohl zapomenout?! Jako malý kluk jsem přeci v televizi doslova hltal jeho dokumentární filmy plné žraloků a odvážných potápěčů!, kam se poděl tenhle můj klukovský sen?
Kam se poděl ten kluk?!
(Pokaždé, když člověk položí nějakou hloupou otázku, rozchechtá to všechny racky...)
Za pár minut jsem stál v kanceláři malého potápěčského klubu a domlouval si svůj první – zkušební – ponor v životě hned na příští ráno. Rovnou jsem si zaplatil i kompletní potápěčský kurz.
„Budu jako Jacques, budu se potápět!...už zítra!,“ říkal jsem si v posteli před usnutím spokojeně s vědomím, že můj život je konečně zase o něčem...
Vůbec jsem o tom nepochyboval...a asi právě proto, jsem se skutečně potápět začal.
Pod vodou jsem, díky mému výbornému učiteli, a později i opravdu dobrému a spolehlivému příteli Diegovi, objevil úplně jiný – nový – svět.
Co svět?! Vesmír!
Pod vodou, ve stavu (i pocitu) beztíže, je svět - i váš život – v pořádku...
Když se z hloubky podíváte nahoru nad sebe a vidíte, jak hladinou prostupují paprsky slunce...
Když - jste obklopeni hejnem přátelských rejnoků velkých jako pingpongové stoly...
Když – omylem vylekáte malého žraloka (a sebe)...
Když - v noci - mezi útesy - zhasnete baterku a konečně pochopíte, co to je opravdová tma...
A když – v té tmě – pak kolem vás najednou začne světélkovat plankton...
Když – vám delfíni přivedou až k lodi ukázat své mládě a dovolí vám si s ním chvíli hrát...
Když – s úžasem zíráte na obrovský černý korál...
Když - tam dole - prostě jen tak nehybně jste...a ono to stačí...
Netrvalo dlouho a potápění jsem podřídil absolutně všechno.
Dovolené a prodloužené víkendy, jsem začal trávit na Tenerife.
Ruksak s výstrojí, pár košil, dvě trička, foťák a několik drobností, letiště, pensiony, hotely...
Celé dny na moři a v potápěčském klubu a celé večery i noci v Magic baru u Itala Lina, nebo v El Faro del Cabezo s místními.
Stačilo se jenom po zádech překulit z boku lodě, zpomalit dech, uklidnit se, začít pomalu klesat dolů, do hloubky a nechat svůj mizerný, nudný a nepovedený život za sebou...tam někde nahoře...na pevnině...
Tady, pod vodou, je svět – i můj život – v pořádku... Tady ano...
Prožil jsem takhle intenzivně dva roky.
A byly znovu Vánoce.
24. prosince dopoledne jsem se mačkal v motorovém člunu s hrstkou dalších potápěčů – většinou turistů, kteří si jednou - dvakrát za rok, dopřejí několik ponorů pro zpestření své dovolené.
Mířili jsme na ponor k vraku El Meridian.
Dva žoviální Němci, které jsem potkal už včera v noci v baru, nás všechny bavili svými opileckými historkami, člun klouzající po vlnách se příjemně kolébal, kapky mořské vody, vítr a slunce.
Můj přítel Diego, kormidelník a vedoucí naší výpravy v jedné osobě, nás bezpečně dopravil až na místo, spustil kotvu a začal nás rozdělovat do dvojic. Já jsem vyfasoval, Horsta, jednoho z Němců, a dohoda byla taková, že Diego, půjde do vody první, potom několik dalších dvojic a nakonec Horst a já, abych tak uzavřel skupinu a zezadu všechny jistil.
Pomohli jsme si navzájem s Horstem s výstrojí, ještě jednou jsem - v rychlosti - zkontroloval svoji automatiku a nedočkavě skočili do vody.
Všichni ostatní už byli skoro dole u vraku, ale já jsem nikam nespěchal. Klidně, bez zbytečného plýtvání silami jsem klesal podél kotevního lana dolů a kochal se pohledem na vrak staré plachetnice.
Dělal jsem všechno tak, jak mě to Diego učil...dýchat pomalu a pravidelně, pohyb těla nahoru a dolů ovládat vdechnutím, nebo vydechnutím vzduchu, k pohybu těla kupředu bohatě stačí špičkami chodidel jemně rozvlnit konce vašich ploutví...a hlavně klid...klid...klid...
Pozoroval jsem na svém počítači, jak – metr po metru – klesám dolů.
17...nádech...18...výdech...19...nádech...20...výdech...21...22...23...
Najednou jsem se nedokázal nadechnout...
Zabral jsem ještě jednou – ze všech sil – ale připadal jsem si, jakoby mi najednou někdo přes hlavu natáhl igelitový pytlík!
Rychle jsem si zkontroloval manometr... Nula!
Jak to?! Sakra! Jak to?!
Podíval jsem se nahoru k hladině, ale okamžitě mi došlo, že tak daleko na hladinu se bez vzduchu dostat prostě nedokážu.
V panice jsem se začal rozhlížet kolem sebe, jenže můj partner Horst už klečel s ostatními turisty dole na písečném dně a fotil si vrak.
Nikdo se nedíval mým směrem...
Instinkt mne nutil pokoušet se znovu a znovu nadechnout tak silně, že jsem nakonec přes dýchací přístroj vdechl vodu.
Křičel jsem hrůzou a vztekem...
V poslední chvíli jsem si všiml, že přesně pode mnou proplouvá jedna Angličanka... a tak jsem – už napůl v mrákotách – vypustil svůj žaket a doslova žuchnul té ženě na záda jako pavouk...
Okamžitě jsem začal šmátrat po její záložní automatice. Jenže ta dobrá paní se akorát hrozně vylekala a vůbec ji v tu chvíli nedošlo, že bojuji o život...takže se jenom s vyděšeným výrazem otočila a odstrčila mne vší silou pryč od sebe...
Oproti spotřebě vzduchu nahoře...na souši, je v hloubce pětadvaceti metrů vaše spotřeba a tedy i potřeba - vzduchu více než trojnásobná...
Je to tedy otázka jen nějakých deseti...maximálně dvaceti vteřin, kdy vaše svaly, bez přísunu kyslíku jednoduše odmítnou poslouchat a pak už v celém těle cítíte jen prudkou – absolutně nesmlouvavou – bolest... jako by vás někdo začal rdousit a zároveň trhat na kusy...
Jen váš mozek to nechce vzdát, Pořád bojuje a nutí vás znovu a znovu k marným pokusům se nadechnout...
Ještě! Ještě! Ješ...
Uvědomil jsem si, že umřu...
Už...
Asi jsem omdlel, protože si pamatuji, jak jsem otevřel oči jenom proto, že jsem měl pocit, jakoby do mě narazila ponorka...
Diego! Můj kamarád Diego!
Vší silou mne táhl nahoru k hladině a zároveň mi tlačil do pusy svoji vlastní hlavní automatiku...až po pár tempech si nahmatal svůj záložní regulátor a začal také znovu dýchat.
Díval jsem se z hrůzou nahoru, na tu krásnou modrou hladinu, která se vůbec nepřibližovala...
Oba dva jsme řvali...
Vnímal jsem jen bubliny, řev a strach...
Konečně jsme vynořili...
Vzduch!
Diego se odstrojil a vytáhl mne z vody do gumové člunu...
Točila se mi hlava, bylo mi na zvracení, lapal jsem po dechu a celý jsem se třásl...
„Mockrát ti děkuju, Diego,“ zasípal jsem... „Opravdu ti moc děkuju. Tohle ti nikdy nezapomenu, amigo! Nikdy...!“
„Eh, v pohodě,“ usmál se, ale bylo vidět, že i on toho má právě tak akorát dost.
Cítil jsem jen, jak vlny konejšivě pohupují s člunem...
V mém mozku v tu chvíli nebyla jediná myšlenka...k čemu taky...?
Když se Diego přesvědčil, že budu v pořádku, spustil se pomalu do vody, navlékl na sebe výstroj a znovu se potopil dolů k vraku, protože se musel postarat o zbytek potápěčů, které od pokračování v prohlídce staré plachetnice – očividně – jen tak něco neodradilo...
Zůstal jsem v tom gumovém člunu úplně sám.
Jenom vítr a slunce a moře...a já...
Ještě pořád jsem se celý třásl...
Najednou ke mně odněkud – ani vlastně nevím odkud – přiletěl žlutý motýl a bez obav si mi sedl na pravé rameno.
Trvalo to všechno jen malou chvilku.
Motýl na mém rameni si párkrát pomalu rozevřel svá krásná žlutá křídla, pak najednou znovu vzlétl, ještě několik okamžiků mi vesele tancoval kolem hlavy a nakonec – stejně tak rychle, jako se před tím objevil – zase někam odletěl...
Jenom vítr a slunce a moře...a já...
Ulevilo se mi...
Ještě jsem sice úplně přesně nevěděl od čeho se mi ulevilo...
Ale ulevilo se mi...
Cestou zpátky, náš člun doprovázelo tisíce létajících ryb...
Pozoroval jsem s úžasem tu nádheru a pomalu mi začínalo docházet, že konečně - navzdory všem mým držkopádům - zase jsem.
K vraku El Meridian jsme se společně s Diegem potopili znovu o několik měsíců později.
Od té doby už jsem nikdy necítil potřebu se potápět...
(Má automatika byla tehdy v pořádku, jenže když mi Horst pomáhal nasadit žaket, tak mi na zádech ventil oktopusu omylem přivřel, namísto aby ho otevřel a já si toho při přezkoušení nevšiml. Byla to moje chyba.)
