• Dnes (26/12) jsme se probudili do posledního vánočního dne. Patrně se budeme snažit ještě si užít to, co nám ostatní přáli a co jsme my přáli jim: svátky krásné, radostné, pokojné, klidné, požehnané.
Nechť je nám přáno. Budeme-li ale věnovat pozornost muži, kterého si máme dnes dle církevního kalendáře připomínat, pak v jeho údělu mnoho krásy, radosti, pokoje a klidu nenalezneme. Ba přesně naopak: druhý svátek vánoční se vzpomínkou na mučedníka Štěpána nás vrací do té nejsyrovější a nejsurovější reality.
Kámen za kamenem dopadal na úsvitu křesťanských dějin na tělo věrného Ježíšova vyznavače, až smrt ukončila jeho nepředstavitelné útrapy. Jako by vzpomínání na něco takového ani nezapadalo do toho pojetí Vánoc, které těmto svátkům dominovalo do včerejšího dne. A přece do sváteční mozaiky patří i tento kámen, na němž symbolicky ulpěla nevinně prolitá krev.
Štěpán se stal prvním z nekonečné řady těch, kdo za svoji víru v příštích letech, stoletích, dokonce i tisíciletích zaplatili životem. Je to zástup, jehož konce nelze dohlédnout.
Všichni tito lidé se stali obětí zla – a je krutým paradoxem dějin, že ne vždy byli jejich vrahy odpůrci křesťanství. Poté, co se ve 4. století dostalo církvi státního uznání, a jak postupně rostla její moc, docházelo až příliš často k tomu, že křesťanští mučedníci byli obětí nikoli Židů (jako Štěpán), nebo pohanů (jako bezpočet zavražděných a umučených v římské říši na popud tehdejších úřadů), ale jiných křesťanů. Jan Hus byl křesťan – a upálit ho jako kacíře nechal křesťanský koncil (byť provedení alibisticky svěřil světské moci, která byla ale konfesijně vzato také křesťanská).
Vzájemné vraždění jedněch křesťanů jinými, nejen, pokud jde o jednotlivce, ale také v masovém měřítku (Bartolomějská noc ve Francii 1572) je patrně moment, který nejviditelněji diskredituje křesťanství jako takové. O to hůř, že přesně tento druh konání je v přímém rozporu se samotnou podstatou křesťanství, s učením Ježíše Krista a jeho apoštolů. V té části Bible, která se křesťanství týká, nenajdeme ani slovo o tom, že by křesťané měli šířit svou víru silou, nebo používat fyzické tresty včetně trestu smrti vůči jinak smýšlejícím. Apoštol Pavel, nesporná duchovní autorita prvotní církve, na toto téma píše: sektáře jednou či dvakrát napomeň a pak se ho zřekni. Nikoli vydej inkvizici, muč a když neodvolá, tak ho nech upálit.
Bible počítá s pronásledováním a v krajním případě s mučednictvím, ale od těch, kdo křesťanství odporují, ať už to jsou jednotlivci či režimy všeho druhu. Tak tomu v dějinách také bylo. Ovšem to, že jedni křesťané posílali na mučidla a pak na smrt jiné křesťany je lidská deformace křesťanského poselství. Neboť ti, kdo se ke křesťanství hlásili, ať k té či oné konfesi, a používali tyto praktiky, nejednali v souladu s Kristovým a apoštolským učením (ačkoli právě na toto učení se odvolávali).
Anebo – a to je vskutku odvážné tvrzení, křesťanští vrazi jiných křesťanů
(koncilní otcové vs Jan Hus) autentickými křesťany ve skutečnosti nebyli. Byla-li by to pravda, museli bychom od základu přepsat církevní dějiny.
Tady už bruslíme na hodně tenkém ledě, a tak se raději vraťme k mučedníku Štěpánovi. Co si z jeho příběhu a zasazení vzpomínky na něj do kalendáře hned za nejkrásnější dny v roce můžeme vzít sami pro sebe?
Především nás jeho příklad vrací z vánoční přeslazené a romantické euforie zpět na zem. Možná už dnes, nejpozději zítra, jako by žádná sváteční přání všeho toho krásného a pozitivního neplatila a my jsme nic takového nedostali. Život nám ukáže svoji odvrácenou tvář, vrátíme se do studené šedi každodennosti a shledáme, že se vrátila i lidská hloupost, arogance a sobectví.
Anebo to nebude tak zlé? Najdeme kolem sebe lásku, porozumění, slušnost, ohleduplnost?
Štěpán poznal to nejhorší, co člověka může potkat – a obstál. Obstojíme i my v nástrahách všedního dne?
