Šokující prohlášení ministerstva zahraničí

Izraelci žijí v představě, že ČR patří mezi její nejlepší přátele v Evropě, potažmo v EU. Ne že by tomu tak v mnoha ohledech nebylo, je tu ovšem jedno ale.  

Občas se na vysokých oficiálních místech objeví výstupy, které vyvolávají nejeden otazník.

Byli jsme (mnozí) hrdí na to, že česká dolní sněmovna loni v říjnu odsoudila hanebnou protiizraelskou rezoluci UNESCO. Ta  reakce spatřila světlo světa díky chvályhodnému úsilí poslankyně Jany Černochové z ODS (komu čest, tomu čest). Byla to příkladná ukázka chování mezi přáteli, v Izraeli patřičně oceněná. Na nejvyšších místech.

Stejně tak je v Izraeli ceněn vztah Miloše Zemana k této zemi. Naposledy tomu tak bylo v souvislosti s jeho návštěvou Parlamentního shromáždění Rady Evropy letos v říjnu. Jeho hluboce přátelský postoj neunikl (například) pozornosti webu novin Jerusalem Post:

Je to jedna z mála příležitostí, kdy se o prezidentovi ČR v zahraničí píše. Ne kvůli tomu, jaký Miloš Zeman je či není, ale proto, že naše země je ve světovém měřítku relativně bezvýznamná (a vně EU by byla ještě bezvýznamnější). Takové je politická realita.

V neděli 22/10 přišla ovšem studená sprcha. Na internetových stránkách českého ministerstva zahraničí se objevil následující text:

Pomineme-li gramatickou nejasnost (chybu tisku?) - místo „představují“ má být „představuje“ -, musíme se podivit nad několika body onoho prohlášení.

Především, a důrazně na to před delším časem upozornil Benjamin Netanjahu, takto ministerský předseda spřátelené země, Jeruzalém, hlavní město Izraele, není žádná osada. Výstavba bytů v Jeruzalémě není tudíž žádnou „osadnickou“ výstavbou. Bránit suverénnímu státu, aby budoval byty pro své obyvatele ve své metropoli je absurdní. Jeruzalém je odvěká metropole, duchovní a politické centrum židovského (izraelského) lidu od starověku, a je tomu tak i dnes. A tak to také zůstane: sjednocený a nedělitelný Jeruzalém jednou pro vždy. To není žádná propagandistická proklamace, ale holý fakt.

Čím dříve to všichni, opakuji všichni, nejen palestinští Arabové, ale také okolní země a celý svět včetně českého ministerstva zahraničí pochopí, tím lépe pro všechny. Jeruzalém jako izraelská metropole není téma k diskusi. Je politováníhodné, že tomu přátelé Izraele v ČR, kteří mají co do činění s českou zahraniční politikou, stále nechtějí rozumět. Pokud bychom byli skutečnými přáteli, pak bychom v této záležitosti zaujímali jiná stanoviska.

Chceme-li Izraeli jako přátelé  pomoci, pak jedině tak, že uznáme celý Jeruzalém jako jeho hlavní město a přesuneme do něj z Tel Avivu svoji ambasádu. Dokud to neuděláme, nebude přáteli stoprocentními. (Totéž platí o USA a další zemích s podobnou proizraelskou orientací). Jeruzalém je měřítkem velikosti přátelství té či oné země k moderní židovské republice.

Pokud jde o výstavbu bytů na Západním břehu, pak je nutné zdůraznit, že se tak neděje na žádné „palestinské“ půdě – pokud by tomu tak bylo, pak na by se „palestinském“ území nacházel celý Izrael v hranicích linie příměří  z roku 1949,  neboť Izrael v těchto hranicích, Pásmo Gazy, Předjordánsko (Západní břeh čili Judea a Samaří) a východní Jeruzalém, chcete-li – to vše je historická mandátní Palestina. Nejde tedy o „palestinská“, ale o sporná území rozdělená dohodami z Oslo na zóny A, B a C. Kdyby byly domovy pro Židy zřizovány např. na území, na němž civilní a bezpečnostní kontrolu vykonává Palestinskoarabská autonomie - PA (zóna A), byl by důvod ke kritice této skutečnosti. Židé (Izraelci) ale budují své domovy v Přejordánsku (Judeji a Samaří) na území, které nespadá podle dohod pod správu PA;jedná se o území sporné.

Proč sporné?

PA si nárokuje celé území Předjordánska pro svůj stát „Palestina“, ale to je pouze jeden hráč tamní politické  dvouhry. Tím druhým je Izrael - a ten má  také své zájmy, především bezpečnostní, a z nich vycházející teritoriální nároky. Konečné uspořádání, tedy určení komu co bude patřit, je věcí budoucí mírové dohody. Dokud k ní nedojde, je nesmyslné a diskriminující bránit pouze Židům, aby na sporném území bývalého mandátu Palestina, které nespadá pod PA, budovali své domovy.

Je jistě možné poukázat na to, že palestinští Arabové také nemohou stavět na území, které jim podle smlouvy z Oslo nenáleží (zóna C) své domy, ovšem je to námitka lichá. Stejně tak totiž nemohou ani Židé budovat na území PA své domovy. Ba nemohou tam ani získat pozemek, neboť zákony PA říkají, že kdo prodá arabskou půdu Židovi, zasluhuje trest smrti.

Čili: Židé, kteří v souladu s Balfourovou deklarací mají nárok na národní domovinu (v deklaraci je definována jako „national home for the Jewish people“ - obr. níže, text pod šipkou) na celém území mandátní Palestiny, a kteří považují toto území z historických důvodů za svoji pravlast (Erec Jisrael, Zemi izraelskou) nemohou – i podle Černínského paláce – stavět svá obydlí v této pravlasti? Tato jejich aktivita, skutečnost, že chtějí bydlet tam, kde byli od starověku doma, má být podle Prahy překážkou míru?

Je to stejně absurdní, jako kdyby po pětačtyřicátém roce chtěli Čechoslováci (například navrátivší se emigranti) osídlit Sudety, které byly za války součástí Německa, a bylo jim v tom mezinárodním společenstvím bráněno s poukazem na to, že něco takového představuje překážku v narovnání vztahů s poválečným denacifikovaným Německem.

Takovéto absurdity se účastní Černínský palác, ministerstvo zahraničí státu, který je vnímán ve vztahu k Izraeli jako nadstandardně přátelský? Vskutku šokující.

•

... originální text Balfourovy deklarace. Pod šipkou se hovoří o národní domovině pro židovský lid v Palestině. (Zdroj: Web listu The Guardian)