Ruská agrese: Má izraelská obezřetnost vůči Kremlu alternativu?

Už toho bylo o izraelském postoji k válce na Ukrajině napsáno a řečeno tolik, že to může připomínat export sov do Atén. Není to ovšem černobílé: Jeruzalém nestojí na straně Kremlu proti Kyjevu.

To opravdu ne. Izrael slovy ministra zahraničí Yaira Lapida vpád Ruska na Ukrajinu už 24. února 2022 odsoudil (obr. 1) a Ukrajině poskytuje humanitární pomoc. Aktuálně probíhá výstavba polní nemocnice (obsluhovaná ovšem izraelskými civilisty, zatímco jindy při její instalaci v zahraničí během přírodních katastrof sestává personál z příslušníků izraelské armády IDF) v západoukrajinském městě Mostyska, po silnici M-11 asi 15 km od polských hranic (obr. 2). Stanový špitál se nachází v areálu 2. základní školy v Mostysce a má hodnotu 21 milionů nových izraelských šekelů, což je asi 6 a půl milionu US dolarů. Otevřena by měla být v úterý 22. března. Právě napsané ovšem neznamená, že Izrael nemohl pro Ukrajinu udělat víc.

... obr. 1/Web izraelského ministerstva zahraničí, datum 24. 2. 2022: Izrael odsuzuje napadení Ukrajiny.

Jak jsem již informoval v jiném svém článku na toto téma, přesná lokalizace není tajemstvím, a to ani pro ruského agresora, s nímž Izraelci zřízení a umístění nemocnice předem projednali – ve snaze vyhnout se následným ruským úrokům. (Můžeme jen doufat, že Rusové se nezachovají stejně barbarsky jako v Mariupolu či jinde na Ukrajině, kde bez zábran bombardují civilní objekty.)

... obr. 2/Orientační mapa. Černý křížek: umístění izraelské polní nemocnice ve městě Mostyska, asi 15 kilometrů po silnici od polských hranic. Podklad: Google Maps.

Tím se dostáváme k oné izraelské obezřetnosti, která je Západem a Ukrajinou vyčítána především premiéru Bennettovi, přičemž – znovu opakuji – nejde o proruský, ale o vyvážený postoj, který má své mnohokrát zdůrazněné důvody. Ano, připomíná balancování provazochodce nad propastí, přičemž zdaleka ne každému v Izraeli je tato politika po chuti.

Jenom připomenu, že Izrael potřebuje, aby jeho letecké síly měly volnou ruku v Sýrii, jejíž nebe kontroluje přítomná ruská armáda. Důvodem je snaha Íránu vytvořit na syrském území základny pro budoucí útok na Izrael – vedle toho, že Íránem podporované a vyzbrojované teroristické hnutí Hizballáh na jihu Libanonu takové základny s tisíci raketami už má. Je pozoruhodné, že tato hrozba, která je pro Izrael zásadní, západní svět příliš nevzrušuje.

Izrael vzhledem ke svým bezpečnostním zájmům mít s Putinem korektní vztahy, neboť – říkají stoupenci Bennettovy politiky obezřetnosti – kdyby se Rusko otevřeně a silou postavilo proti zájmům Izraele ve vztahu k Sýrii, pro židovský stát by to znamenalo vážnou komplikaci. V nejhorším případě by situace mohla přerůst do lokální konfliktu Izraele s Ruskem na syrském bojišti. Něco takového si zjevně nepřeje ani Jeruzalém, ani Moskva.

Má ale Bennettova politika alternativu? Opravdu mají izraelské obavy z Ruska natolik ovlivňovat politiku jeruzalémské vlády vůči Ukrajině, že to vyvolává ve svobodném světě nelibost? Tuto záležitost analyzuje na zpravodajském serveru The Times of Israel (obr. 3) jeho diplomatický zpravodaj Lazar Berman. S některými jeho myšlenkami a postřehy obsaženými v článku publikovaném 19. března pod titulkem „Why Israel’s fear of Russia in Syria doesn’t have to drive its Ukraine policy“ (volně: Proč izraelskou politiku vůči Ukrajině nemusí ovlivňovat obavy z ruské přítomnosti v Sýrii) se nyní seznámíme.

... obr. 3/Zdroj: Server The Times of Israel. Datum: 19. 3. 2022.

Autor nejprve cituje tři osobnosti, které se vyjádřily na podporu korektního vztahu Izraele k Rusku, jak jej praktikuje premiér Bennett.

Nejprve zmínil výrok jeho ministra zahraničí Lapida, který řekl, že Izrael má fakticky zabezpečenou hranici se Sýrií. „Rusko je nejvýznamnější vojenskou mocností a náš mechanismus spolupráce s ním pomáhá zabránit tomu, aby se na naší hranici Írán opevnil.“

Dále Eran Lerman, viceprezident Jeruzalémského institutu pro strategii a bezpečnost: „Pokud budeme za dva roky čelit přívalu vysoce přesných raket dodaných Íránem, které budou zabíjet naše občany, a stane se tak proto, že nám bylo odepřeno tomu zabránit, pak to bude také morální otázka.“ (V tom smyslu, že nyní se řeší morální otázka, zda by se Izrael neměl proti Rusku kvůli Ukrajině ostře vymezit.)

A do třetice: „ Obezřetná politika, kterou tato vláda a zejména premiér zastává, je nesmírně důležitá pro naše národní zájmy.“ Tak soudí Amos Gilad, někdejší vysoký představitel izraelské vojenské rozvědky.

HISTORICKÁ ALTERNATIVA

Navzdory tomu nabízí Lazar Berman alternativu: „I když je Rusko silným globálním hráčem a v Sýrii dominantním aktérem, nekonfrontační – dokonce submisivní – přístup Izraele není jeho jedinou možností.“ Co tedy? Berman se vrací k mnohem tvrdší politice Izraele vůči Moskvě z doby studené války, kdy byl Sovětský svaz silnější a nesrovnatelně víc nepřátelský než dnešní Rusko.

Kdy to bylo? Během Opotřebovací války 1967-1970, konkrétně v posledním roce jejího trvání. Tehdy byl Izrael ochoten zabít desítky Sovětů, kteří se vojensky angažovali na egyptské straně, včetně pilotů, aby ochránil své „červené linie“ podél Suezského kanálu. Dnes je tomu jinak. Izrael nechce riskovat střety s Rusy a dělá vše pro to, aby nenarušil koordinaci s Moskvou, pokud jde o jeho severní hranici ve snaze vyhnout se jakýmkoli komplikacím, které by mu Rusové mohli způsobit.
 

Autor analýzy v The Times of Israel odkazuje na izraelského vojenského historika Yaniva Friedmana, který se zabýval sovětskou vojenskou přítomností v Egyptě v letech 1968-1970 a svá zjištění prezentoval během přednášky ve výzkumném a dokumentačním středisku kibucnického hnutí Yom Tabenkin v Ramat Ganu v květnu 2019, tedy dlouho před nynější ruskou agresí. Základní závěr: tehdy bylo izraelské politické a vojenské vedení ochotné jít do rizika v podobě přímých střetů se sovětskými silami, aby zabránilo Egyptu přesunout jeho nejnovější protiletadlové baterie do oblasti Kanálu, čímž by byla izraelská „svoboda akce“ vážně narušena.

Podle Friedmanovy studie působily v Egyptě v roce 1968 asi tři tisícovky sovětských „expertů“, především v oblasti protivzdušné obrany a na generálním štábu. V únoru 1968 izraelská vojenská rozvědka odhalila, že v Egyptě jsou i sovětští piloti a účastní se bojových misí.

V roce 1969, v reakci na znepokojivý nárůst ztrát IDF v oblasti Suezského průplavu, se Izrael rozhodl ustoupit ze své obranné pozice. Začal útočit proti egyptským bateriím raket země-vzduch ve snaze zabránit jim v omezování svobody Izraele operovat ve vzduchu.
9. září 1969 izraelské obrněné jednotky maskované za Egypťany provedly nájezd na egyptské pobřeží v Suezském zálivu, kde v rámci operace Raviv zabily na 200 Egypťanů. Zlikvidovaly také dva sovětské vojáky, mezi nimi jednoho plukovníka. Neexistují žádné důkazy o tom, že by generální štáb IDF vyjadřoval v této souvislosti nějaké zvláštní obavy.
Sovětský svaz pak v lednu 1970 dramaticky zvýšil svou přítomnost v Egyptě a vyslal do země divizi protivzdušné obrany spolu se 70 stíhačkami MiG-21 a 102 piloty. To ale legendárního ministra obrany Mošeho Dajana a velení IDF neodradilo. 28. ledna 1970 zasáhli Izraelci nové protiletadlové komplety SA-3 a výcvikové základny jižně od Káhiry – bez ohledu na přítomnost desítek sovětských poradců. O dva měsíce později poradce pro národní bezpečnost v Bílém domě Henry Kissinger informoval tehdejšího ambasadora Izraele v USA Jicchaka Rabina (pozdějšího premiéra), že při náletu zahynulo čtyřicet Sovětů.

Yaniv Friedman vysvětluje, že izraelské útoky na Sověty byly selektivní. Zaměřovaly se na baterie kompletů SA-3, ale vyhnuly se atakům na sovětské lodě v Přístavu Port Said. Izraelské vedení nemělo zájem Sověty provokovat a vyvolávat zbytečné střety. Pokud ale Izrael vyhodnotil, že jít do konfrontace je nutné, nebál se toho. V dubnu 1970 Moše Dajan řekl, že operační politikou Izraele je maximálně se vyhnout soubojům se sovětskými piloty. Současně ale zdůraznil, že umístění střel SA-3 v blízkosti průplavu Izrael nedovolí. „A pokud se tam sovětské letadlo střetne s naším, náš pilot si bude počínat tak, aby sovětské letadlo sestřelil.“

A protože v průběhu léta 1970 se Egypt víc a víc snažil umísťovat protiletadlové baterie směrem ke Kanálu, střety mezi Izraelci a Sověty Rusy byly víc a víc nevyhnutelné. 18. července během operace Challenge zabil Izrael při útoku na SA-3 devět Sovětů včetně velitele protiletadlové baterie. A ovšem sovětští piloti bojující na straně Egypta byli stále agresivnější, což se týká i leteckých výpadů proti izraelským pozicím na Sinaji.

Jeden z nejvážnějších střetů mezi izraelskými a sovětskými piloty se odehrál 30. července 1970. Generálmajor v. v. Chaim Herzog, pozdější prezident Izraele a otec současné hlavy státu Issaca Herzoga, incident ve své knize „Arabsko-izraelské války“ popisuje takto:

„Izraelské letouny, provádějící rutinní hlídkování nad severním výběžkem Suezského zálivu, byly napadeny dvěma formacemi sovětských MiG-21. V nastalém vzdušném souboji bylo pět sovětských strojů sestřeleno, zatímco Izraelci vyšli z bojů beze ztrát.“

Herzog dále upřesňuje, že všech pět sestřelených pilotů se katapultovalo, přičemž jeden vyvázl se zdravou kůží, dva byli zraněni a dva nalezeni mrtví. Co je ale z hlediska našeho tématu podstatnější:

„Ve snaze vyhnout se eskalaci konfliktu nevydalo izraelské velení o tomto souboji žádné komuniké. Rovněž Egypťané a Sověti se o něm ani slůvkem nezmínili. Sovětské velení bylo potupnou porážkou doslova konsternováno … .“

Pro úplnost odejme, že zanedlouho, 8. srpna 1970, vstoupilo v platnost příměří a Opotřebovací válka skončila. Klid zbraní trval do října 1973, kdy po napadení izraelských pozic na egyptské a syrské frontě začala další arabsko-izraelská válka. To je ale jiné téma.

Závěr, který Lazar Berman na základě Friedmanovy analýzy vyvozuje, je zřejmý. Izrael si před více než padesáti lety počínal tváří v tvář silnějším Sovětům operujícím v nepřátelském státě nesrovnatelně sebevědoměji než dnes. Tehdy se Sovětů nebál – a přineslo mu to úspěch.

Zdá se, že izraelští vůdci dnes vidí situaci jinak. Strach, že by Rusko mohlo drasticky omezit izraelské operace v Sýrii je hlavním motorem izraelské politiky ve vztahu k válce na Ukrajině. Moskva by mohla poskytnout Syřanům pokročilejší systémy protivzdušné obrany – a co horšího, mohly by hrozit přímé střety izraelských a ruských pilotů. Jak ale historie ukazuje, končí svůj článek Lazar Berman, asertivnější a sebevědomější politika tváří v tvář ruské přítomnosti v nepřátelském státě není něco, co by mělo být považováno za vyloučené. Z toho plyne, že „svobodu akce“ může Izrael dosáhnout víc než jedním způsobem, tedy i jinak než současnou politikou.

Za sebe dodám: na pozadí toho, jaká zvěrstva Rusové páchají na Ukrajině, je to velký námět do diskuse a úhel pohledu hodný hlubokého zamyšlení. Byť jsem si plně vědom toho, že odpovědnost za izraelskou bezpečnost mají politici a IDF, nikoli analytici, politologové nebo novináři. A znovu opakuji: ano, je to velké dilema.