Reakce na článek J. Turnera z 1. 11. 2023

Má nadpis Malá lekce "sionismu" v podání Jany Černochové či Jana Krause a ještě něco navíc a já na jednu jeho pasáž reaguji zde proto, že mám do 27. 4. 2024 zakázán přístup do všech diskusí na portálu iDNES.

Po ujasnění pojmů (sionismus, židobolševismus a antisemitismus) autor píše:

„… na základě Rezoluce Valného shromáždění OSN v roce 1947 měly na území Britského mandátu Palestina vedle sebe vzniknout židovský a arabský stát a široké okolí Jeruzaléma mělo být pod mezinárodním dohledem. Krach tohoto plánu vedl k prvnímu izraelsko-arabskému konfliktu a stal se základní příčinou všech konfliktů následujících. Těžko vinit Izrael, že o vznik palestinského státu neusiloval, ten měl dost starostí uhájit svou vlastní existenci, selhaly především světové mocnosti, které to direktivně neprosadily.“

Ano, měl vzniknout „židovský a arabský stát“. Nikoli „židovský a palestinský stát“, jak je dnes módní uvádět. Tato názvoslovná záměna je stejně nesmyslná jako kdyby v roce 1993 po rozpadu československé federace vznikla (např.) Česká republika a Československo. Víme, že tak to nebylo a být nemohlo – existuje Česká republika a Slovensko. Toto je snad zřejmé úplně každému. Proč se tedy autor tohoto modelu nedrží i v případě britského mandátu Palestina? Nota bene pakliže v úvodu píše: „Jsem přesvědčen, že zmatení pojmů bývá příčinou fatálních nedorozumění vedoucích ke zbytečným kontroverzím.“

Čili: VS OSN rozhodla o rozdělení britského mandátu Palestina na židovský a arabský stát, a přesto J. Turner používá formulace jako a) „Palestinci mají nepochybně právo na svůj vlastní stát“; b) „V souvislosti s právem Palestinců na vlastní stát na území Palestiny logicky souvisí i fakt, že Arabové na tomto území žijí tisíce let. Žili zde pochopitelně i Židé…“

Nejsem si jist, že Arabové žijí na území Palestiny „tisíce let“ - na rozdíl od Židů, kteří tam tisíce let skutečně žijí. Ale budiž. Spíše mě zajímá smysl věty „Palestinci mají nepochybně právo na svůj vlastní stát“. Kteří Palestinci?, ptám se. Židé? Ti svůj stát mají. Arabové – o nich podrobněji níže. A co Drúzové, Aramejci, Asyřané, Čerkesové, Samaritáni. Ti všichni spadají pod pojem Palestinci – jsou obyvateli historické Palestiny. Autor ale zjevně považuje za Palestince pouze tamní Araby. Není jediný, budiž férově řečeno. Stejný termín používá nesprávně prakticky celý svět, včetně politiků izraelských. Je to další trik propagandy palestinských Arabů, jimž se podařilo vnutit světu svoji nesprávnou terminologii (sebekriticky přiznávám, že tohoto názvoslovného prohřešku se občas dopouštím i já – je to moje osobní chyba). Terminologii nesprávnou a nebezpečnou, protože prapodstata dnešního konfliktu tkví v tom, že Arabové odmítli právo Židů na vlastní národní stát na území Palestiny, kterou si celou nárokují pro sebe. Pokud tedy akceptujeme výraz Stát Palestina (bez uvozovek), pak tím nepřímo dáváme najevo, že akceptujeme i tezi palestinských Arabů o tom, že Palestina je celá jejich, tedy od řeky (Jordánu) k moři (Středozemnímu).

Jak z tohoto terminologického rébusu ven? Už je bohužel pozdě, termín Palestina pro arabský palestinský stát je natolik zakořeněn, že se ho nezbavíme. Chyba vznikla v minulosti. Mezinárodní společenství mělo trvat na tom, že tak jako Židé nazvali svůj palestinský stát „Izrael“, měli by i palestinští Arabové nazvat svůj stát, o který usilují, jinak než „Palestina“. Šance na něco takového je nadobro ztracena. V dnešní zvrácené době, kdy je většina světa protiizraelská (viz hlasování ve VS OSN), je ztracena dvojnásob.

J. Turner píše (jak uvedeno výše), že krach plánu OSN na rozdělení Palestiny „vedl k prvnímu izraelsko-arabskému konfliktu a stal se základní příčinou všech konfliktů následujících“. Je to napsáno poněkud šalomounsky. Férovější by bylo říci pravdu. Židé plán přijali a svůj stát v Tel Avivu 14. 5. 1948 vyhlásili, Arabové, nejen palestinští, ale celá Arabská liga, plán od jeho samotného počátku odmítli a místo ustavení palestinského arabského státu židovský stát vojensky napadli (první arabsko-izraelská válka 1948/1949). Tím původní plán vzal za své a o tom, kolik palestinského teritoria připadne Izraeli a kolik zatím nevyhlášenému arabskému státu rozhodla situace na bojišti. Kdyby byl Izrael zatlačen do hranic menších než jaké pro něj stanovil plán OSN, existoval by po podepsání příměří v těchto hranicích. Dopadlo to ale opačně: Izrael zvítězil, jeho území dané liniemi vzešlými z dohod o příměří bylo větší než podle původního plánu OSN a svět musel tuto realitu akceptovat. (Tak jako musel akceptovat skutečnost, že poražené Německo mělo po roce 1945 menší území než před vypuknutím druhé světové války.)

Přesto ale měli palestinští Arabové po skončení první války s Izraelem šanci svůj stát vyhlásit. K dispozici měli celý Západní břeh Jordánu, celé Pásmo Gazy a východní část Jeruzaléma. Proč tedy arabský palestinský stát nevznikl? A opravdu nevznikl? Odpověď zní: Vznikl.

Palestinští Arabové ze Západního břehu, ten se tehdy nazýval Předjordánsko, na konferenci v Jerichu konané v prosinci 1948 vydali prohlášení, v němž uvedli, že „touží po jednotě mezi Transjordánskem a arabskou Palestinou, a proto dávají najevo své přání, aby byla arabská Palestina okamžitě připojena k Transjordánsku. Uznávají Abdulláha jako svého krále a žádají ho, aby se prohlásil králem nového území“. Tak se také stalo. Unii obou území – Předjordánska a Transjordánska – pak schválil ammánský parlament, do vlády v Ammánu vstoupili ministři z Předjordánska a voleb do parlamentu v Ammánu 11. dubna 1950 se zúčastnili obyvatelé obou částí, tedy jak palestinští obyvatelé z Předjordánska, tak voliči v Transjordánsku. Sněmovna měla 40 křesel, 20 obsadili zvolení kandidáti z Předjordánska a stejný počet z Transjordánska. Spojení obou částí monarchie bylo dovršeno 25. dubna 1950 vyhlášením Jordánského hášimovského království, obyvatelé palestinského Předjordánska se stali jeho plnoprávnými občany. V roce 1955 bylo Jordánsko přijato do OSN.

Z výše uvedeného vyplývá, že palestinští Arabové svůj stát už mají. Stalo se jím z jejich vlastního rozhodnutí tehdejší Transjordánsko, které poté, co se stalo státem také palestinských Arabů, bylo přejmenováno na Jordánsko.

Páše-li J. Turner, že je „těžko vinit Izrael, že o vznik palestinského státu neusiloval“ (neboť měl dost starostí uhájit svou vlastní existenci), pak o něj usilovat nemohl a ve světle právě uvedeného ani nemusel – palestinští Arabové ze Západního břehu a východního Jeruzaléma se o něj postarali sami. Za zmínku by stál vývoj v Pásmu Gazy, které po válce 1948/1949 zůstalo pod kontrolou Egypta, ale o tom třeba někdy příště. Zde jen doplním, k větě J. Turnera, že „selhaly především světové mocnosti, které to (palestinský arabský stát) direktivně neprosadily“: možná selhaly, možná neselhaly, ale pakliže chtěli palestinští Arabové připojit k Transjordánsku a mermomocí toužili po tom, aby jejich panovníkem byl transjordánský král, proč by jim v tom světové mocnosti měly bránit.

Tolik z mé strany k článku J. Turnera.