Ohlédnutí za 11. zářím

Pozůstalým po obětech „9/11“, kterým byl tenkrát rok, je jednadvacet. Jak moc se za tu dobu svět změnil? Osobní otázky: Co mi ten děsivý den dal? Co vzal?

Ten v první chvíli stěží uvěřitelný pohled na Boeingy 767 mířící do stěn Dvojčat nelze do konce života zapomenout. Nedivím se šokovanému pohledu prezidenta Bushe; sám jsem byl šokován. Stejně jako celý civilizovaný svět.

Na druhou stranu víme, kdo se 11. září 2001 nezřízeně radoval. Palestinští Arabové. Nebyl to oficiální postoj, jak ujišťovali představitelé Autonomie. O to víc spontánní a upřímná byla palestinskoarabská ulice (viz video).

VIDEO YOUTUBE ZDE:

I to mi 11. září dalo: nové uvědomění si reality, nové uvědomění si toho, v jakém světě žiji a jak je svět rozdělen. Vím to, co jsem samozřejmě věděl už dávno, ale zde to vyvřelo na povrch tím nejhanebnějším způsobem. Vím, kdo je kdo, s kým má Izrael tu čest.

Nemohu nevzpomenout, že to byl zbožňovaný šéf palestinských Arabů Jásir Arafat, kdo se po iráckém vpádu do Kuvajtu (1990) postavil na stranu Saddáma Husajna. Podpořil agresora, znevážil jeho oběť. I na to svět poněkud pozapomněl.

A co mi 11. září vzalo? Chtělo by se říci, že iluze o tomto světě. Ty jsem ale stejně neměl. Kdo sleduje celý život dění  kolem Izraele, žádné mít nemůže. A čím víc je svět nakažen morem „progresivismu“, tím menší je šance jakékoli iluze mít.

V jisté nadsázce: 11. září mi vzalo možnost nastupovat do letadla jako do tramvaje veřejné dopravy. Přiznávám: jsem prchlivý a občas mi na letišti ujede věta „Bin Ládina už dávno ožraly ryby a my tady pořád šaškujeme“. Hloupá věta. Rozum mi říká, že díky všem těm opatřením je letecká doprava bezpečnější než v dobách, kdy nebyl problém na palubu propašovat zbraně. Netrpělivost má ale někdy navrch. V duchu se za to pak vždycky omluvím.

Co je to ale proti nejvyšší oběti, kterou přinesly tři tisícovky nevinných lidí. Především Američané, ale také občané dalších zemí. Také dvě osoby českého původu. Mají svá jména, zaslouží si naši paměť: Alena Sešínová a Lukáš Rambousek.

Ani po dvaceti letech není ta rána zhojená. Dvojčata byla nahrazena fantasticky vypadající novou budovou (obr. 1), symbolem nezlomnosti, ale prázdno po těch, kdo byli zavražděni ve jménu Alláha zůstává.

Nejsou, nesmí být zapomenuti. Ani oběti, ani strůjci této hrůzy hrůz.

Ještě téhož dne, 11. září 2001, vystoupil s projevem k národu prezident Geoge Bush. V mém nitru rezonují dvě věty z jeho brilantní řeči:

• Teroristické útoky mohou otřást základy našich největších budov, ale nemohou se dotknout základů Ameriky. Ty činy rozbily ocel, ale nemohou narušit ocel amerického odhodlání.

A o to jde.

Poselství je zřejmé. Tak jako Pearl Harbor nezlomil ducha Ameriky, nezlomí ducha Ameriky ani 11. září.

Můžeme Ameriku za to či ono kritizovat. Můžeme vůči ní vznášet tisíc a jednu výhradu. Zapomínat bychom ale neměli na to, kdo a co v tomto světě představuje nebetyčné zlo. Dvacáté výročí „9/11“ je příležitostí znovu si ozřejmit, že tím zlem rozhodně nejsou Spojené státy.

Nepřítele hledejme jinde.

•

... obr. 1/Zdroj: Unsplash.com, volná licence.