O Lidicích, Gaze a Kalouskovi

• Literární noviny dělají všechno pro to, aby byly vnímány jako tribuna propalestinské propagandy. K jejich významným autorům na tomto poli patří Jiří Kalát. Dnes bych se chtěl zastavit u jeho článku z 22/7, který má poněkud prapodivný titulek uvedený na screenshotu níže.

Nejprve k titulku. Je stejně zvláštní, jako kdyby za války Timesy napsaly: Mrtvá těla vojáků (rozuměj britských) a civilistů (rozuměj německých) mají ochránit Británii.

Ale k Lidicím. Autor přiznává, že měl v slzy v očích, když procházel tamním muzeem a posléze parkem. To jsou slzy mužů, za které se nemusíme stydět.

Současně bychom ale neměli zapomínat na jednu zásadní a samozřejmou moudrost. Neexistuje něco jako „objektivní“ (ve smyslu „vyvážený“) pohled na lidické oběti na jedné a nacistické katany na druhé straně. Ti druzí představovali absolutní zlo, ti první se stali absolutní obětí tohoto absolutního zla. Pokoušet se o jakoukoli jinou interpretaci této šílené události v duchu „vyváženosti“ je nepřijatelné – znamenalo by to plivnutí na památku lidických mužů, žen a dětí krutě postižených hitlerovským totalitarismem.

Jiří Kalát píše, že v Lidicích myslel na Gazu. A k čemu dospěl? I kdybychom připustili, že se v konfliktu Hamas vs Izrael snaží být „objektivní“ (o čemž lze s úspěchem pochybovat, ale připusťme to), dospěl k tomu, k čemu by nutně dospěl každý, kdo by se snažil být „objektivní“ ve „sporu“ Lidice vs jejich vrahové. Tedy k naprosto absurdním závěrům.

A přesně to se Jiřímu Kalátovi v jeho článku podařilo.

Jeden z jeho absurdních závěrů:

„Palestinské rakety nepůsobí Izraeli žádné vážné materiální škody a ani citelné ztráty na životech. Není tak jistě legální vyměnit životy byť jen jedné rodiny i za to největší skladiště raket M-75, které by se mohlo skrývat pod jejich domem.“

Analogicky: nacistické zbraně nepůsobily Američanům v USA vůbec žádné škody, na životech, ani materiální. Nebylo tedy legální vyměnit životy byť jen jediné německé rodiny za jakoukoliv likvidaci nacistických zbraní realizovanou v hitlerovském Německu US Army. Tento způsob uvažování má ale jeden podstatný nedostatek. Kdyby se za druhé světové války uplatnil, mohlo by se stát, že nacionální socialisté, kteří svým ďábelským jednáním vehnali panu Kalátovi v Lidicích slzy do očí, by v českých zemích vládli dodnes.

Další absurdní závěr je obsažen v samotném nadpise článku. Jiří Kalát to celé v textu rozvádí: vzhledem k tomu, že při operaci Protective Edge zemřelo na izraelské straně víc lidí (v tomto případě vojáků), než kolik jich za několik let zabily palestinské rakety, „ona ofenziva, jenž má chránit izraelské životy, se tak příliš účinná nezdá“.

Opět analogicky: česká armáda ztratila v minulých dnech v Afghánistánu pět vojáků, aniž by Taliban zabil přímo v ČR jediného jejího obyvatele. Znamená to, že z tohoto pohledu je spojenecká mise v Afghánistánu neúčinná? Že by se tedy měly mezinárodní síly stáhnout – a čekat, až Taliban začne vraždit civilisty v Evropě a pak teprve možná nějak reagovat?

Nebyli by pak čirou náhodou lidé jako Jiří Kalát a spol. mezi prvními kritiky trestuhodné nečinnosti Západu – s výtkou, že se s „tím“ mělo už dávno „něco dělat“ a kdy se s tím „něco dělalo“, tak by nám ta zrůdnost nepřerostla přes hlavu?

Problém lidí jako je pan Kalát a spol. spočívá v tom, že nikdy nevíte, čeho se od nich můžete nadít. Troufnu si dokonce tvrdit, že se z tragédie Lidic, a tady musím dodat: v principu, příliš nepoučili.

Závěrem ještě screenshot z finální části Kalátova článku:

Přes dva tisíce raket vystřelených z Pásma Gazy na Izrael je cosi jako „plivnutí na Kalouska“. Tedy vlastně velké nic – a hlavně nic, co by Izrael opravňovalo k obranné reakci. Jaká je tedy alternativa? Co by musel onen mladík udělat, aby měl Kalousek právo ho zfackovat? Co by musel udělat Hamas, aby to podle představ Jiřího Kaláta dalo Izraeli právo na důraznou obranu? Dva tisíce raket za dva týdny je málo? A kolik je dost? Tři tisíce? Také ještě ne? Čtyři tisíce? Pět tisíc? Deset tisíc?

Má smysl pokračovat?