Není těžké si představit, co prožívali učedníci, když Ježíš na kříži dokonal své dílo. Chápe to každý, komu odešel někdo nejbližší. Život pozůstalých nebude nikdy takový jako dřív.
Člověk cítí prázdnotu, opuštěnost, bezmoc, beznaděj. S Ježíšem (Kristem) prožili nejpozoruhodnější roky života. A najednou, v rozmezí několika dnů - konec. S ním byli v bezpečí, bez něj mohli očekávat cokoli. Vždyť, řečeno moderním jazykem a v ilustrativní nadsázce, patřili do nejbližšího okruhu „nepřítele státu“.
Musely to být mučivé hodiny. Nekonečný pátek odpoledne a večer, předlouhá, temná, bezesná noc. Sobota bez konce, opět noční mrákota – a konečně: brzy ráno v neděli zázrak. Ženy z Ježísova okruhu se vypravily k hrobu. S mastmi a vonnými věcmi, aby opatřily tělo mrtvého. Skalní hrob však byl prázdný.
Když to řekly učedníkům, pozitivní odezvy se nedočkaly. Evangelista Lukáš píše: „Ale oni měli za bláznovství slova jejich a nevěřili jim.“
Leč Petrovi to nedalo, rozběhl se k hrobu a ověřil si, že ženy mají pravdu. Na místě našel pouze složená prostěradla.
Nejsmutnější Velký pátek, truchlivá sobota – a neděle plná naděje. Vskutku, prázdný kříž by nebyl tou pravou nadějí, kdyby nebylo prázdného hrobu. Od toho okamžiku začíná mít křesťanství svůj skutečný smysl.
Apoštol Pavel v druhém dopise korinstkému sboru prvotní křesťanské církve napsal: „Pakliže Kristus nevstal z mrtvých, marná je vaše víra.“
Řečeno soudobou formulací, nebýt vzkříšení, bylo by křesťanství „o ničem“.
Velikonoční neděle je ovšem připomínkou toho, že křesťanství má svůj hluboký význam. Taková je pravá podstata těchto svátků: ne strach, ale naděje. Ne zármutek, ale radost. Ne zatracení, ale spása.
