Mnozí namítnou, že je zbytečné zabývat se tím, co čtenáři blogů (a jiných textů na internetu) píší v diskusích. V drtivé většině budou mít pravdu, je to ztráta času. Jsou ale výjimky, kdy je nutné upozornit na demagogickou lež.
Ve středu 2. září jsem publikoval na svém blogu článek „Slovo ke dni/2. září 2020“. V něm jsem se zmínil o Chartě 77. V této souvislosti: jak se chovala komunistická vrchnost k chartistům, tak se chová i čínský ministr zahraničí k šéfovi českého Senátu. Hystericky a pomstychtivě.
K mému úžasu jsem se v diskusním příspěvku pana Jiřího Řezníka dočetl:
- Charta 77 byla v jasném rozporu s článkem V Ústavy ČSSR a navíc těžko bylo s chartisty diskutovat, když nejprve ji doručili na Západ. Přes železnou oponu se těžko na sebe mluví.
Tento příspěvek obsahuje dvojí tvrzení; podívejme se na ně podrobněji. (Pominu absolutně nesmyslnou zmínku o „diskusi“ s chartisty.)
/1/
Co obsahoval článek 5 Ústavy ČSSR? Toto:
- K rozvíjení společné činnosti, k všestranné a aktivní účasti na životě společnosti a státu a k uskutečňování svých práv sdružují se pracující v dobrovolné společenské organizace, jimiž jsou zejména Revoluční odborové hnutí, organizace sdružení, organizace mládeže, organizace kulturní, tělovýchovné a jiné; na společenské organizace postupně přecházejí některé úkoly státních orgánů.
Mohlo by se zdát, že pokud se někdo chtěl společensky angažovat, mohl tak činit toliko prostřednictvím nějaké „dobrovolné společenské organizace“. To ovšem není pravda, protože kromě článku 5 existoval v komunistické ústavě také článek 28, který v odstavci 1 říkal:
- V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku. Těchto svobod občané užívají jak v zájmu rozvoje své osobnosti a svého tvůrčího úsilí, tak k uplatňování své aktivní účasti na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země. K témuž cíli se zaručuje svoboda shromažďovací a svoboda pouličních průvodů a manifestací.
Ano, bylo to ustanovení po komunisticku rafinované a gumové: co je v souladu se zájmy pracujícího lidu, že ano? Na druhou stranu lze tvrdit, že to, co obsahovalo úvodní prohlášení Charty 77, v souladu se zájmy pracujícího lidu bylo (kdo o tom pochybuje, ať si na internetu prohlášení najde a prostuduje). Z toho lze odvodit, že i chartistům zaručovala tehdejší ústava svobodu projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svobodu slova a tisku. Jednou větou: Charta 77 byla v souladu s článkem 28/1 tehdy platné Ústavy ČSSR.
/2/
Panu Řezníkovi vadí, že prohlášení charty bylo nejdříve doručeno na Západ, aniž by bylo předloženo domácím institucím. V doplňující odpovědi znovu opakuje, co se mu nelíbí: „ … že byla nejdříve doručena na Západ než se s tím dílkem mohl seznámit a reagovat na něj kritizovaný“.
O sancta simplicitas! Tak prostoduchá demagogie se jen tak nevidí.
Jak to tedy bylo?
Dovolím si ocitovat to nejpodstatnější z webu Paměť národa k danému tématu:
- Ačkoli Státní bezpečnost zatkla 6. ledna 1977 organizátory Charty 77 Václava Havla a herce Pavla Landovského a znemožnila jim předat Prohlášení Charty 77 Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, nezabránila zveřejnění Charty 77 o den později ve světovém tisku. (...) Dne 7. ledna 1977 informovalo o Chartě 77 několik významných západních deníků – americký The New York Times, francouzský Le Monde, německý Frankfurter Allgemeine Zeitung, britské The Times či italský Corriere della Sera. (...) Západní svět se dozvěděl, že se totálně znormalizované Československo začíná občansky probouzet a usilovat o znovunabytí základních lidských a občanských práv.
Poslední větu ve výše citovaném odstavci lze také otočit. Kdyby se chartisté řídili logikou pana Řezníka a nejprve se pokusili předat svůj dokument „kritizovanému“, aniž by byl včas doručen za železnou oponu, svět by se o něm dozvěděl pozdě a podstatně komplikovanějšími cestami. O to by se komunisté postarali.
Závěr nechť si udělá každý sám.
